Vzpomínáme: Před 5 lety nás opustil Jules Bianchi
Na den přesně před pěti roky, 17. července 2015, zasáhla formulový svět smutná zpráva. V důsledku zranění hlavy a mozku, která utrpěl během nehody v japonské Grand Prix, zemřel talentovaný Francouz a budoucí hvězda Ferrari – Jules Bianchi.
Francouz se tak stal po Rolandu Ratzenbergerovi a Ayrtonu Sennovi prvním jezdcem, který zemřel kvůli nehodě na dráze během velké ceny. 20 let se formuli 1 taková smůla vyhýbala…
Bianchi se narodil ve městě Nice v roce 1989. Jeho rodina měla k motorsportu blízko: dědeček Mauro závodil v šedesátých letech s GT vozy a zúčastnil se tří velkých cen v roce 1961. Strýc Lucien odjel mezi roky 1959 a 1968 hned 19 Grand Prix, získal několik bodů a dokonce i vítězství z prestižního závodu Le Mans v roce 1968. Během testování na ten samý podnik o rok později ale zahynul.
Otec Philippe vlastnil motokárový okruh, kde Jules trénoval. V patnácti letech se rozhodl stát se profesionálním závodníkem, o dva roky později si ho pod svá křídla vzal manažer Nicolas Todt, syn Jeana, tehdejšího šéfa týmu Ferrari a současného prezidenta Mezinárodní automobilové federace.
Bianchi zářil, v debutové formulové sezoně (2007) vyhrál šampionát francouzské formule Renault, o dva roky později se stal šampionem evropské formule 3. V dalších dvou sezonách získal stříbrnou příčku v GP2 a juniorskou kariéru zakončil titulem ve formuli Renault 3.5 v roce 2012. Tou dobou už si ale jako člen akademie Ferrari, kterým byl od roku 2009, dělal zálusk na F1.
V ní sem tam testoval, ale šance na závodní sedačku se naskytla právě až v sezoně 2012, kdy jej Ferrari zapůjčilo týmu Force India a Jules se několikrát svezl v pátečních trénincích. Jenže stáj se tehdy rozhodla pro zkušenějšího Adriana Sutila.
Přesto se pro příští rok podařilo Bianchimu najít v F1 sedačku, byť v týmu z chvostu pole. Po nadějném Francouzovi sáhla Marussia, která předtím, po prvních testech, rozvázala kontrakt s Brazilcem Luizem Raziaou, jehož sponzoři týmu včas nezaplatili.
„Poté, co přišel o místo u Force Indie, jsem si říkal, zda neuvažuje ve smyslu: ‚Bože, jsem uvězněný na konci roštu s těmahle troubama‘,“ vzpomínal později tehdejší šéf týmu John Booth. „Ale byl vděčný za příležitost. Auto nemělo moc přítlaku, ale důvěřoval lidem v týmu, věřil, že ví, co dělají.“
Francouzova důvěra se vyplatila. Hned v další sezoně dokázal pro Marussii s objektivně slabým vozem získat body z Grand Prix Monaka, kde dokončil jako devátý (a nebýt penalizace, mohlo to být ještě o příčku lepší). Bianchi byl tehdy oslavován jako hrdina. Jenže pak přišla smolná Suzuka…
Velkou cenu Japonska ovlivnil tajfun Phanfone. Ten s sebou přinesl velké množství vody, která se na japonský okruh postupně snášela. Závod začal za zpomalovacím vozem, ale po dvou kolech byl přerušen. Opět se vyjelo o dvacet minut později, jenže i přes lepšící se podmínky na trati bylo stále hodně vody. Ve 36. okruhu navíc opět začalo pršet.
Přes ideální stopu v rychlé zatáčce Dunlop se valil doslova potok. Ve 40. okruhu ztratil kontrolu nad svým sauberem Adrian Sutil a vletěl do bariéry. Jen o kolo později se na místo, kde vlály dvojité žluté vlajky, přiřítil Bianchi, rovněž ztratil kontrolu nad monopostem a v rychlosti 123 kilometrů v hodině trefil traktor, který vyprošťoval nepojízdnou Sutilovu formuli. Francouz byl vystaven přetížení 254G, utrpěl vážná poranění hlavy a upadl do bezvědomí.
Přestože lékařům se povedlo jeho stav operací postupně stabilizovat, z kómatu se už závodník nikdy neprobral a rozsáhlá zranění Bianchiho o devět měsíců později, tedy 17. července 2015, nakonec o život připravila. Bylo mu tehdy necelých 26 let. Svět formule 1 se s ním rozloučil o devět dní později krásným závodem v Maďarsku, před jehož startem došlo na památnou a dojemnou ceremonií.
Minuta ticha před Grand Prix Maďarska 2015.
Leclerc: Byl lepší, než jsem já
Velmi blízký vztah pojil s Bianchim, který byl označován jako budoucí hvězda Ferrari, současného jezdce Scuderie Charlese Leclerka. Francouz s Monačanem spolu odmala závodili v motokárách, navíc Bianchi byl Leclerkovým kmotrem.
„Naši tátové vždycky žertovali, že máme velmi podobnou kariéru. Bylo to divné, ale vždycky, když jsme závodili a on měl špatný víkend, nedařilo se pak ani mně. Dělali jsme si z toho legraci,“ vzpomínal Leclerc před startem letošní sezony.
„Rozhodně si zasloužil sedačku Ferrari víc než já. Bohužel to ale osud zamýšlel jinak. Jsem si jistý, že Jules by dokázal víc než já. Byl to výjimečný talent.“
Když můj otec umíral, zalhal jsem mu, že jsem podepsal s Ferrari, přiznal Leclerc
