Oživená historie: Největší havárie stříbrných šípů
První automobilový závod se v ulicích Monte Carla jel již v roce 1929. Vítězství slavily vozy Bugatti a Alfa Romeo před nástupem Mercedesu v polovině 30. let. Závod v Monte Carlu roku 1936 byl již osmou velkou cenou v Monaku.
Začátek Monackého Autoklubu
Novým prezidentem sdružení, které bylo založeno jako spolek cyklistů monackého knížectví v roce 1890, se 31. října 1909 stal Alexandre Noghès. To představuje výrazný milník, neboť pod manažerským vedením jeho syna Antonyho, movitého výrobce cigaret, po kterém je pojmenována poslední zatáčka okruhu, se o dva roky později podařilo uspořádat ‚Monaco Automobile Rally’ ve dnech 21. až 29. ledna 1911.
Na mimořádném jednání 29. března 1925 za účasti 55 členů spolku navrhl Alexandre Noghès změnu názvu klubu na ‚Monaco Automobile Club’ (ACM) s odůvodněním, že “cyklistika už je na ústupu a roste automobilismus”. S výjimkou šesti členů všichni byli pro, ale ACM potřeboval formální uznání od dnešního předchůdce Mezinárodní automobilové federace, Mezinárodní asociace uznaných autoklubů (Association Internationale des Automobiles Clubs Reconnus). Antony Noghès při snaze podat přihlášku během své cesty do Paříže u asociace neuspěl s tím, že i když ACM pořádá sportovní události, ty se nekonají v Monaku.
Uražený Noghès se ve svých 35 letech rozhodl pro nelehký úkol: uspořádat motoristický závod v prostředí Monaka. Jinými slovy v ulicích města.
První závod
Monte Carlo tenkrát vypadalo jinak: dlažební kostky, tramvajové koleje. Svodidla byl přitom tenkrát neznámý pojem. Dva roky Antony Noghès projekt analyzoval. Výrazně mu pomohl Louis Chiron, sám závodník Grand Prix (a vítěz Velké ceny Československa v letech 1931 až 1933), a také Société des bains de mer de Monaco, firma založená v roce 1863, která dnes vlastní Monte Carlo Casino, Operu v Monte Carlu i tamní Hotel de Paris. Chtělo to samozřejmě peníze na investice a tehdejší manažer firmy René Leon souhlasil.
1.října 1928 se v listu Gazette de Monaco objevila informace o tom, že Mezinárodní asociace uznaných autoklubů přijala ACM do své rodiny. O šest měsíců později, 14. května 1929, monacký princ Pierre okruh slavnostně otevřel a ředitel okruhu Charles Faroux absolvoval čestná kola ve voze Torpedo Voisin.
Mercedes-Benz W25 a Rudolf Caracciola
Mercedes-Benz W25 bylo závodní auto postavené společností Daimler-Benz AG pro sezonu 1934, která přinesla nová pravidla a nejel se žádný šampionát. V roce 1935 se znovu rozjel jeden z předchůdců dnešní F1, Evropský šampionát jezdců. Velmi dobrý v něm byl nejúspěšnější německý automobilový závodník období před druhou světovou válkou, Rudolf Caracciola. Vůz W25 závodil až do sezony 1937, než jej nahradil Mercedes-Benz W125.
Váha vozů byla pravidly snížena na 750 kg. To bylo o hodně méně než u předchůdce – Mercedes-Benz SSK. Vozy dvacátých let byly vyvíjeny Ferninandem Porsche, který se v té době již osamostatnil a který prezentoval svůj projekt závodního auta P-Wagen tehdejšímu kancléři Adolfu Hitlerovi. Hitler se rozhodl podpořit jak nový projekt Auto Union, první německý státní automobilový koncern, tak zkušený Mercedes-Benz.
V roce 1934 nastoupil do závodu na Nürburgringu, což má legenda za zrod Stříbrných šípů, ačkoli tento termín byl použit již o dva roky dříve na okruhu AVUS. Auto Union dokázal vyhrát Velkou cenu Československa. V roce 1935 byla na voze W25 aplikována zlepšení umožňující nasadit silnější motor, ale mělo to za následek horší ovladatelnost auta. Auto Union mělo lepší vozy, ale Velkou cenu Monaka 1936 nevyhrálo.
Karambol ve 2. kole
V Monaku bylo deštivo. Mistr deště Rudolf Caracciola stál na startu na třetím místě. Závod byl vypsán na 100 kol, tedy 318 kilometrů. Však jeho vítěz dojel do cíle za 3 hodiny a 49 minut! První místo na startu získal Louis Chiron, nejrychlejší kolo v závodě zajel Hans Stuck.
Ve druhém kole závodu došlo k veliké havárii. Kvůli silnému dešti bourali Louis Chiron, Luigi Fagioli a Manfred von Brauchitsch, stejně jako Bernd Rosemeyer z Auto Unionu. Byla to největší nehoda Stříbrných šípů, které přispěl olej z porouchané Alfy Romeo Maria Tadiniho. Z havárie těžil Tazio Nuvolari s Alfou Romeo, než se mu rozbily brzdy.
A tak to byl Regenmeister Rudolf Caracciola, kdo dokázal zůstat věrný své pověsti a šílený závod v Monaku roku 1936 vyhrát. Na stupně vítězů jej doprovodili jezdci Auto Unionu Achille Varzi a Hans Stuck.
Moderní zpracování
Scénu ze druhého kola do podoby nejkvalitnější moderní barevné ‘fotografie’ prostřednictvím artworku “The “Rainmaster” Reigns” oživila společnost Automobilist.
Diskuse k článku