Speciál: Ty nejdůstojnější porážky v bitvě o titul

Štítky: Historie Zveřejněno 15. 01 2022 — Vašek Štěpánek

Juan Manuel Fangio – 1950

Hned v první sezoně formule 1 se rozhodovalo o titulu v posledním závodě. Kandidáty tehdy byly Juan Manuel Fangio a Giuseppe Farina – byli to týmový kolegové a závodili pro italskou Alfu Romeo.

Fangio měl před finále na Monze ve sbírce už tři vítězství, Farina si připsal triumfy dva. Nicméně, Argentinec měl o jedno odstoupení navíc kvůli technickým problémům, ty jej navíc potkaly i v poslední Grand Prix roku 1950.

Italský závodník Giuseppe Farina, zvaný ‚Nino‘, si tak celkem v poklidu dojel pro klíčové domácí vítězství. Dorovnal rekord svého rivala v počtu získaných výher v jedné sezoně (tři) a stal se vůbec první šampionem tohoto sportu.

Stirling Moss – 1959

‚Nejlepší pilot, který ale nikdy nezískal titul mistra světa‘ – tak je Sir Stirling Moss nazývaný. V roce 1959 závodil Brit v týmu Cooper společně s Jackem Brabhamem. Moss byl o hodně rychlejší než jeho týmový kolega.

V čem měl ale Brabham výhodu bylo porozumění převodovky. Moss naopak musel kvůli zrádné převodovce odstoupit v Monaku a Nizozemsku, což Brita vedlo k přestupu do pomalejšího BRM.

Později v sezoně se Moss vrátil do Cooperu, měl ale převodovku od italského Colotti. Díky vítězstvím v Monsanto Parku a Monze byl Moss před posledním závodem 5,5 bodu za druhým jezdcem Cooperu Brabhamem.

Poslední závod sezony byl ale opět proti Mossovi, jeho převodovka opět vypověděla službu, už v 6. kole, a tak se legendární Brit musel smířit s velmi hořkou porážkou. Technické problémy jej navíc v šampionátu posunuly nejen za Brabhama, ale i Tonyho Brookse ve Ferrari.

Graham Hill / Jim Clark – 1964

Daný rok je známý díky mistru světa Johnu Surteesovi, který je dodnes jediným člověkem, který získal mistrovský titul jak na čtyřech kolech, tak i na dvou. Začátek sezony ale Surtees neměl dobrý, když z prvních čtyř závodů tři dokončil.

Ani hlavní soupeř pilota Ferrari Graham Hill neměl kdoví jak úchvatný vstup do šampionátu. Hill sice vyhrál první závod v Monaku, poté zvítězil ale až v předposlední Velké ceně ve Watkins Glen, což ale připravilo skvělou atmosféru pro finální závod v Mexiku.

O slovo se přihlásil také Jim Clark, týmový kolega Grahama Hilla, který měl rovněž mistrovské ambice a poslední závod v Mexiku s přehledem vedl a měl našlápnuto k celkovému vítězství. V závěru závodu ale musel pro technické problémy odstoupit.

Titul tak nakonec získal John Surtees na Ferrari před Grahamem Hillem. Důvod k smutku měl také Jim Clark, Brit totiž nezískal titul navzdory tomu, že v roce 1964 to byl on, kdo získal nejvíce vítězství ze všech.

Niki Lauda – 1976

Příběh velkého souboje mezi Nikim Laudou a Jamesem Huntem zná pravděpodobně každý, a to díky filmu Rivalové, ve kterém je příběh sezony 1976 krásně zpracován. Je ale lehce poupraven, ve skutečnosti byli totiž oba závodníci přáteli a v Monaku spolu dokonce bydleli.

Začátek roku se povedl Laudovi a Ferrari, Hunt měl brzy kvůli častým poruchám a incidentům poměrně velkou bodovou ztrátu. Poté se ale McLarenu s britským playboyem začalo dařit a postupně Laudův náskok snižovat.

Do osudu sezony 1976 také výrazně promluvila téměř tragické nehoda rakouského závodníka na Nürburgringu. Zatímco Lauda ležel v nemocnici, Hunt vyhrával a bodově se dotáhl na svého přítele a soupeře v boji o titul.

O šampionovi rozhodla až poslední Velká cena Japonska, ve které hustě pršelo a Rakušan se se vzpomínkami na strašné Německo raději stáhl a dobrovolně odstoupil. Titul získal Hunt, ale respekt si zaslouží i Lauda za své odhodlání a navrácení se do kokpitu F1 po pouhém měsíci od své nehody.

Carlos Reutemann – 1981

Argentinský závodník zažil úchvatný vstup do sezony, kdy v prvních pěti závodech neskončil mimo podium a po devíti Grand Prix z patnácti měl na druhého Nelsona Piqueta pohodlný náskok 17 bodů, což na tehdejší poměry představovalo dnešních skoro 75 bodů.

Vše nasvědčovalo tomu, že se Argentinec dočká mistrovského titulu, ale během dalších tří závodů se karty obrátily a oba uchazeči o titul byli bodově srovnáni. Tento stav přetrval až do poslední Velké ceny v Las Vegas.

V nevadské poušti dojel Brazilec na pátém místě, Reutemann skončil osmý a mimo body, což rozhodlo o titulu mistra světa ve prospěch Piqueta. V polovině sezony se přešlo z pneumatik Michelin a Goodyear – což mohlo sehrát klíčovou roli.

Didier Pironi – 1982

Francouz v daném roce závodil za Ferrari. Sezonu 1982 také poznamenala tragická smrt Gillese Villeneuva na belgickém okruhu Zolder, Villeneuve byl v té době společně s Pironim u italského týmu a bojoval o titul.

Pironiho v průběhu roku doprovázela velká porce smůly a přišel tak hned o několik velmi důležitých bodů do šampionátu. Poté ale přišla vlna několika vítězství a podií a Pironi byl rázem ve hře o mistrovský titul.

Veškeré naděje na úspěch ale zhatila Velká cena Německa na Hockenheimu, kde Francouz vážně havaroval a zlomil si nohy – toto zranění mu samozřejmě znemožnilo dokončit svůj slibně rozjetí šampionát a z titulu se nakonec radoval Keke Rosberg.

Alain Prost – 1983

Před necelými 40 lety měla hlavní slovo spolehlivost. O titul se utkali Alain Prost s Renaultem a Nelson Piquet na Brabhamu. Po dvanácti závodech měl Brazilec na kontě už tři odstoupení, Prost ani jedno a šampionát vedl o 14 bodů, což na tehdejší bodovací systém bylo slušné.

V následující GP Nizozemska se oba aspiranti na titul srazili a závod nedokončili, Francouz navíc odstoupil i v dalším závodě kvůli poruše turba. Po předposledním závodě v jihoafrickém Kyalami se Prostův náskok zmenšil na pouhé dva body.

O všem rozhodla až poslední Velká cena Brazílie, domácí závod Nelsona Piqueta. Prost neviděl cíl ani v tomto závodě a v kombinaci s Brazilcovým podiovým umístěním to znamenalo prohru v jinak skvěle rozjetém šampionátu. Prost si tak na titul musel ještě dva roky počkat.

Alain Prost – 1984

Francouz byl v daném roce extrémně silný a rychlý v kvalifikacích, zkušenější Niki Lauda ale velmi brzy pochopil vzniklou situaci a velmi brzy se začal soustředit na závody – což se vyplatilo, Rakušan vyhrál pět závodů a pokaždé, když dojel, neskončil hůř jak druhý.

Prost vyhrál celkem jedenáctkrát, což byl na tehdejší délku sezony neobvyklý jev. Francouze ale často doprovázely technické problémy, za které si někdy mohl i on sám, potažmo byl zapleten do zbytečných havárií.

Byla to nakonec Laudova vyzrálost, která rozhodla. Legendární Niki si tak zajistil třetí titul mistra světa o pouhý půlbod, což je nejtěsnější rozdíl v historii F1. Dost možná po této sezoně Prost změnil svůj jízdní styl a vysloužil si přezdívku ‚profesor‘.

Nigel Mansell – 1987

Brit bojoval o titul už o rok dříve, nicméně to byla sezona 1987, kdy Mansell předvedl své skutečné umění. Celkem šest vítězství v dané sezoně stavělo pilota Williamsu do jasného kandidáta na titul.

Přišly ale i méně šťastné momenty, například víkend v Monaku – Mansell zajel úchvatné kolo, díky kterému získal velmi důležitou pole position. Brit cíl závodu ale neviděl, a to velkou většinu z něj s přehledem kontroloval.

Nakonec to byl Nelson Piquet, který se radoval z mistrovského titulu, už potřetí v kariéře a opět jej Brazilec získal až v posledním závodě sezony poté, co většinu ročníku podobně jako v minulých mistrovských letech strávil spíše v ústranní.

Ayrton Senna – 1989

V roce 1989 z šestnácti kvalifikací vyhrál Senna třináct, Prost jen dvě. Nakonec to byl ale Francouz, který se radoval z mistrovského titulu, jak je to možné? Senna vyhrál šest závodů, poté ale získal už jen jedno druhé místo.

Prost vyhrál v roce 1989 pouze čtyřikrát, ale byl schopen dokončovat závody na bodech a tím tak svého kolegu porazit. Francouzovi se u McLarenu přezdívalo ‚profesor‘, Prost věděl, že nemusí Sennu porazit v kvalifikaci a vlastně pomalu ani v závodech.

Vrcholem jejich boje o titul se stala předposlední Velká cena v Japonsku, kde došlo k téměř legendární srážce pilotů McLarenu. K incidentu došlo v poslední šikaně okruhu za zatáčkou 130R – Brazilec byl za prohřešek shledán jako vinný a byl dokonce diskvalifikován ze závodu.

Toto rozhodnutí Sennu připravilo o šanci bojovat o titul do posledního závodu a jednalo se o velmi bolestivý tah. Během zimní přestávky legendární Brazilec dokonce svažoval konec kariéry, neboť tento tah vzal jako osobní křivdu.

Michael Schumacher – 1997

I přesto, že společná cesta na vrchol Schumachera a Ferrari trvala pět let, už ve druhé sezoně spolu soupeřili proti Williamsu a Jacquesu Villeneuveovi. Jak britská stáj, tak italská mašinérie připravila pro sezonu 1997 solidní monopost.

Sezonu podobně jako vloni doprovázelo hned několik zákulisních tahů, kontroverzí a až příliš hlasitých slovních přestřelek. Nakonec to byl ale Schumacher, který ‚rozhodl‘ o titulu mistra světa, neboť během finálního závodu v Jerezu najel do pilota Williamsu.

Villeneuve incident ale ustál a byl to naopak Schumacher, který musel z Grand Prix odstoupit. FIA nakonec Němcův manévr vyhodnotila jako úmyslný, a dokonce jej diskvalifikovala z celého šampionátu, což není časté rozhodnutí.

Ačkoliv byl Schumacher společně s Ferrari velmi zdatným politikem a společně se uměli pohybovat v nechvalně známých šedých zónách, nelze Schumacherovi vyčíst jezdecký um, který v roce 1997 předvedl.

Kimi Räikkönen – 2005

Legendární Iceman byl u McLarenu již čtvrtým rokem. V roce 2003 měl sice šanci bojovat o titul s Michalem Schumacher, přesto je to rok 2005, ve kterém Räikkönen více zazářil a předvedl svůj jezdecký um.

Start sezony 2005 stáj z Wokingu jednoduše zaspala, úspěch přišel až ve Velké ceně Španělska, kde se Räikkönen stal prvním pilotem v roce mimo jezdce Renaultu, kterému se podařilo vyhrát závod, svou šňůru natáhl také do Monaka.

Největší ozdobou se ale stalo Japonsko. Fin do závodu startoval až ze sedmnáctého místa, přesto se mu podařilo vyhrát. I když titul Kimi tehdy nezískal, výrazným způsobem ale vyšly najevo jeho schopnosti a ledový klid při řízení.

Lewis Hamilton – 2007

Když před patnácti lety angažoval McLaren mladého a talentovaného Hamiltona, asi málokdo mohl tušit, co tento strategický tah způsobí. Brit byl už od začátku sezony 2007 vyrovnaným soupeřem čerstvého dvojnásobného šampiona Fernanda Alonsa.

Jejich vzájemná rivalita a postupný rozvrat ve stáji z Wokingu dokonale nahrál Kimimu Räikkönenovi z Ferrari. Fin byl po celý rok až tím třetím, ale když se dva perou, třetí se směje a v sezoně 2007 se to krásně potvrdilo.

Iceman získal titul v posledním závodě v Brazílii o jeden jediný bod nad Alonsem a Hamiltonem a dodnes je posledním šampionem maranellské stáje. I tak je potřeba vyzdvihnout výkony nováčka McLarenu, který již od začátku své kariéry závodil jako zkušený matador.

Felipe Massa / Robert Kubica – 2008

Příběh Felipeho Massy ze sezony 2008 dnes zná už asi každý. Brazilec na svém Ferrari vyzval v boji o titul Lewise Hamiltona a McLaren. Boj o celkové vítězství skončil až v úplně poslední zatáčce poslední Velké ceny v Brazílii.

Lewis Hamilton se dostal před jezdce Toyoty Tima Glocka a na poslední chvíli získal svůj první titul mistra světa. Sezona 2008 byla jedinou reálnou příležitostí pro Felipeho Massu získat mistrovský titul, od té doby šly Brazilcovy výkonu pomalu dolů.

Za zmínku stojí také příběh Roberta Kubici a Sauberu se spolupráci s BMW. Polák byl v první polovině sezony rovněž adeptem na celkové vítězství, své šance potvrdil vítězstvím v Kanadě, ve které se dokonce dostal do čela průběžného pořadí.

BMW ale následně ukončilo vývoj svého monopostu a začalo se soustředit na revoluční pravidla pro nadcházející sezonu 2009. Bohužel pro německou automobilku, plán nevyšel a brzy se ukázalo, že na boj o šampionát stáj jednoduše nestačí.

Kvůli celosvětová finanční krizi se německá automobilka v roce 2009 navíc stáhla a ze sportu odešla. Robert Kubica následně našel útočiště u továrního Renaultu, ve kterém strávil jeden rok, Polákovu kariéru během zimy ukončila vážná nehoda v Rally.

Mark Webber – 2010

Velkou část sezony se hovořilo především o dvou mužích – Alonsovi a Webberovi, kteří se v průběhu roku neustále naháněli a kradli si důležité body. Proto se očekávalo, že mistrem světa bude po poslední Grand Prix v Abu Dhabí jeden z nich.

Oba dva ale doplatili na brzký pit–stop a zasekli se na sedmém a osmém místě za oběma piloty Renaultu. V té době nikým nehlídaný a nepozorovaný Vettel proťal cílovou pásku na prvním místě a ukradl si titul pro sebe.

Mark Webber u Red Bull zůstal ještě další tři roky, nikdy už ale nebyl titulu tak blízko, naopak, u australského závodníka se začaly kupit chyby, technické poruchy a také ztráta motivace, která vyústila až v definitivní konec v F1 v roce 2013.

Fernando Alonso – 2012

Před deseti lety bylo startovní pole extrémně vyrovnané, prvních sedm závodů mělo sedm jiných vítězů a jedná se o rekord, který pravděpodobně nebude dlouho překonán. Vývoj sezony ale nakonec udělal z kandidátů na titul pouze Alonsa a Vettela.

Zatímco Vettel chytil ‚druhý dech‘ až v druhé polovině sezony, Alonso měl stabilní výsledky s nedominantním Ferrari po celý rok. Pravidelné získávání podií a důležitých bodů nakonec udrželo dvojnásobného šampiona ve hře až do posledního závodu v Brazílii.

Na okruhu v Sao Paulu se odehrála velká bitva, Vettel se připletl do kolize hned v úvodu závodu a propadl se na poslední místo. Díky své skvělé stíhací jízdě se ale pilot Red Bullu dokázal vrátit na slušně bodovanou pozici a titul vyhrál o pouhé tři body nad konzistentním Alonsem.

Lewis Hamilton – 2016

Mercedes měl v sezoně 2016 snad svůj nejdominantnější monopost vůbec – z 21 závodů jich stříbrné šípy vyhrály 19! Proto se o titulu rozhodovalo pouze mezi dvěma muži – Hamiltonem a Rosbergem.

Úvod sezony se britskému pilotovi vůbec nepovedl, časté chyby a technické poruchy mu brzy vytvořily poměrně velké bodové manko na týmového kolegu, který v prvních čtyřech závodech jasně dominoval.

Hamilton následně předvedl stíhací jízdu a na Rosberga se bodově dotáhl, osud tomu ale chtěl nejspíše jinak a v Malajsii Britovi odešel motor – dodnes je to Hamiltonův poslední technický problém s motorem.

V závěru roku britskému šampionovi k titulu chybělo pouze pět bodů, za případné vítězství v Malajsii by jich Hamilton bral 25. Po zisku prvního titulu mistra světa Rosberg z F1 nečekaně odešel a u Mercedesu jej nahradil Valtteri Bottas.

Lewis Hamilton – 2021

Sezona jako žádná jiná – už teď je takto nazýván loňský souboj o titul mezi Verstappenem a Hamiltonem. Celých 22 závodů se točilo především kolem těchto dvou famozních závodníků z jiných generací.

Od března do prosince se ve světě formule 1 prakticky nemluvilo o ničem jiném a vrcholem se stala poslední velká cena v Abu Dhabi, do které oba piloti vcházeli se stejným počtem bodů – což se stalo teprve podruhé v historii formule 1.

Velkou cenu nakonec vyhrál Max Verstappen a stal se prvním nizozemským mistrem světa. I přes svou prohru podal Hamilton skvělý výkon, kdy měl po dlouhé době rovnocenného soupeře. Za zmínku stojí také jeho práce s týmem a motivace zaměstnanců Mercedesu.