Režisér Michael Mann poutavě o přicházejícím filmu Ferrari
Uvedením filmu Ferrari do kin po Novém roce vyvrcholí třicetiletá odysea režiséra a hollywoodského velikána Michaela Manna. Filmaři bylo padesát let, když se svým přítelem, kolegou autorem Sydney Pollackem, poprvé začal pracovat se scenáristou Troyem Kennedym Martinem na příběhu založeném na barvité biografii Brocka Yatese Enzo Ferrari: The Man and the Machine. Uctívaný Pollack zemřel v roce 2008, ale osmdesátiletý Mann konečně dosáhl toho, že jeho vize Enza Ferrariho - zasazená do úzkého časového rámce tří měsíců během roku 1957 - ožila na stříbrném plátně.
O tomto filmu se léta vyprávělo a pak zmizel. Robert de Niro, s nímž Mann pracoval na svém mistrovském kriminálním thrilleru Heat, byl jedním z prvních kandidátů na roli Enza. Mnohem později, v roce 2015, byla ve hře i batmanovská hvězda Christian Bale, ale prý z projektu vycouval, protože neměl dost času přibrat na váze, která byla podle něj pro roli Enza nezbytná. Následně byl ve hře Hugh Jackman (alias Wolverine), až se role ujal čtyřicetiletý Adam Driver, který patří mezi nejlepší herce své generace a je známý především díky roli Kylo Rena v posledních filmech Star Wars. Proč to tedy trvalo tak dlouho?
“Žádný film o automobilových závodech – a tento je řazen do tohoto subžánru – si nikdy nevedl dobře v pokladnách kin. Nikdy,” zdůrazňuje Mann v rozhovoru pro magazín Motor Sport. Jako hlavní viníky toho, že se Hollywood odvrátil od motoristického sportu, uvádí dva velké závodní filmy, Grand Prix Johna Frankenheimera a Le Mans Steva McQueena, na nichž pracoval Saul Bass, bratranec jeho otce z druhého kolena.
“Vizuální romantické kouzlo závodů tu bylo vždycky, ale ty dřívější filmy neměly příběh,” říká Mann. “Krásné vizuální efekty udrží vaši pozornost asi osm minut a to je vše, pak by se měl raději objevit příběh.
“První, který měl opravdu skvělý příběh, byl Ford vs. Ferrari (alias Le Mans ’66).” Mann se podílel jako výkonný producent na filmu z roku 2019, v němž Bale skutečně zářil, a to jako hubený Ken Miles, který se dělil o hlavní roli s Mattem Damonem v roli Carrolla Shelbyho. Klíčem k úspěchu u širšího publika daleko za hranicemi automobilových nadšenců byly podle Manna “neobvyklé postavy”, které “rezonují s tím, jaký život skutečně je”. To je také klíčem k dlouho očekávané existenci Ferrari.
Adam Driver je jednou z nejúspěšnějších hollywoodských hvězd – a Mann prozradil, že on i jeho hlavní představitel a další klíčoví producenti přijali “radikální snížení platu”, aby mohli začít natáčet Ferrari. “Ale film se dal natočit jen tím správným způsobem,” říká Mann. “Byl to drahý film” – rozpočet prý činil 75 milionů liber – “protože jsme museli postavit repliky aut. Také jsem ho natáčel podle relativně rychlého harmonogramu – 58 dní, zatímco obvykle to mělo být 75-80 dní. Ale musel být natočen správným způsobem, jinak jsem ho nechtěl natočit vůbec, což znamenalo být v ozónu rozpočtů.”
Adam Driver nevypadá jako Enzo Ferrari a podle toho, co víme, nestloustnul tak, jak to Bale zřejmě považoval za nutné. Podává však intenzivně magnetický výkon, který je protkán příjemnými náznaky Enzova černého humoru.
EXKLUZIVNÍ PŘEDPREMIÉŘA FILMU FERRARI s TALKSHOW – VSTUPENKY ZDE
“Adam má v sobě tu sílu a moc, která byla v jádru Enza,” říká Mann. “V knize Richarda Williamse [Enzo Ferrari: A Life] je popsán konkrétní okamžik, kdy Enzo seděl v roce 1918 na lavičce v turínském parku, když ho Fiat odmítl přijmout do zaměstnání. Je ztracený a prochladlý, odmetá sníh z lavičky. Jeho otec a bratr jsou mrtví, má jen malé vzdělání a žádné peníze. Jak uvádí ve své autobiografii, ve chvíli zdrcujícího zoufalství otevřeně plakal. Položil si však jedinou otázku: Čím budu na tomto světě? A to je taková romantická představa.
Ferrari věřil, že v roce 1918 dokáže překonat statickou třídní hierarchii v Itálii a udělat ze sebe to, čím chce být. Nejprve se ve 20. letech 20. století stal závodníkem. V jádru Adama Drivera je stejná syrová ctižádost. Hned po střední škole se přihlásil na Juilliard ( slavnou newyorskou vysokou školu múzických umění) a byl odmítnut, odešel na tři roky k námořní pěchotě, vrátil se a dostal se na Juilliard. Žil ve světě, je zakotvený v tvrdé a drsné realitě. Pro mě byl dokonalým Enzem.”
Ferrari zdaleka není jen film o autech. Je to spíše emocionální drama kolem Enza, jeho ženy Laury, kterou s úžasnou kombinací síly a zranitelnosti hraje vynikající Penélope Cruz, a takzvané milenky Liny, kterou s jemností ztvárnila neméně zdatná Shailene Woodley. Tento film je stejně tak o ženách jako o Enzovi a je o to lepší.
“Příběhy Enza a Laury jsou legendární,” říká Mann. “Na náměstí Piazza Roma v Modeně je restaurace Oreste. Bývalý majitel nám vyprávěl, jak se tam Enzo a Laura hlasitě hádali. Je to vztah, který existuje v životě, Troy, Adam, Penélope a já jsme z něj pak udělali drama. Jsou to dva lidé, kteří nemohou žít odděleně, nemohou žít spolu. Enzo popsal, jak se do ní zamiloval, když ji poznal, jak se do ní bezhlavě zamiloval, když zpívala v kabaretu. Vytvořili spolu rodinu, narodil se jim syn Dino. Zastavila jeho svatební dar, aby mohla koupit zbytek součástek do jeho prvního auta. Byla to partnerka, bystrá a chytrá – cynická, ale také prvoplánově přesvědčená.
Ale tato extrovertní žena se po Dinově smrti uzavřela do sila smutku a Enzo do svého. Existuje ten líbivý termín “uzdravení”, ale k žádnému uzdravení nedošlo. Ztráta dítěte je ta nejnepřirozenější věc. Existují mimo psychologii – není to tak, že by chodili k terapeutovi. Pokračovalo to léta, ten vztah nepřátelství, zloby, závislosti. Ale když se s ní nejvíc hádal, člověk, kterému pořád volal kvůli práci, byla vždycky Laura.”
Kromě Yatesova životopisu existují i další zdroje. “Setkali jsme se s Lauřiným lékařem, který byl už dost starý, a ten nám ukázal dopisy, které nikdo nikdy neviděl, dopisy, které Enzo psal Lauře v polovině 70. let [zemřela v roce 1978]. Jsou neuvěřitelně láskyplné. Je to opravdu podmanivá dynamika a nikdo by nedokázal Lauru ztělesnit lépe než Penélope Cruzová. Během čtyř minut hovoru s ní na Zoomu jsem věděl, že ona je Laura. Naprosto té ženě rozuměla.”
Ve filmu se Laura dozvídá o existenci Liny a Enzova nemanželského syna Piera. Piero Ferrari, který byl kdysi až do Lauřiny smrti známý jako Piero Lardi, dal Mannovi plné požehnání.
“Nedokážu si představit, jakou musel cítit předvídavou úzkost,” říká vděčný režisér. “Tady natáčíme film o jeho životě jako nemanželského dvanáctiletého chlapce. Představujeme jeho matku; Lauru, s níž měl složitý vztah; a jeho otce. Znám Piera více než 20 let a těším se velké osobní důvěře. Strávili jsme spolu hodně času, a to i v preprodukci, kdy jsme mluvili o takových detailech, které jsou při natáčení takového filmu rozhodující. Třeba v kolik hodin vstával váš otec? Nosil pyžamo? Jaké pyžamo?
O Lině jsme se dozvěděli spoustu věcí, které v knihách nejsou, především od její neteře – všichni říkají, že je jí hodně podobná. Lina byla velmi současná. Je popisována jako milenka, protože lidé nevědí, jak ji nazvat, ale ona jí nebyla. Byla to opravdu druhá rodina, byla to druhá manželka. Když měl Enzo důležité klienty, se kterými se přátelil, bral je k Lině domů a ona doma uvařila večeři pro osm lidí. Jediné snímky Enza v klidu, jak leží na trávě s rozepnutou košilí, jsou u Liny doma. Myslím, že svobodné matky nebyly v Itálii deset let po válce nic tak neobvyklého.”
Film nádherně evokuje Itálii 50. let a v každém záběru je vidět láskyplný detail. Ale Ferrari si hraje se závodní a firemní historií rychle a volně způsobem, který může čtenáře přivést do varu. Příklady? Jean Behra (hraje ho Derek Hill, syn mistra světa Ferrari Phila) je považován za soupeře Maserati, kterého Ferrari musí porazit, aby vyhrálo Mille Miglia – dokud nesjede ze srázu, nenarazí do kamene a neodstoupí. Piero Taruffi (nedostatečně využitý Patrick Dempsey) se zastaví, aby svezl Behru – v závodě, který Francouz vlastně nikdy neodstartoval. Ve skutečnosti ho vyřadila zlomenina zápěstí, kterou utrpěl při tréninkové havárii. Na druhou stranu, historická přesnost se možná přeceňuje… Prolistujte si reportáž Denise Jenkinsona pro magazín Motor Sport z července 1957, viz na druhé straně, a nikdy byste se nedozvěděli, že nehoda, při níž zahynul Alfonso de Portago a jeho spolujezdec Ed Nelson, si vyžádala také životy devíti diváků, z toho pěti dětí. Jenks věnuje posádce krátkou vzpomínku, ale nezmiňuje se o hrůze, která nakonec ukončila silniční závod na 1000 mil. Tolik k roli záznamů.
Mann tvrdí, že si dal pozor na vyobrazení nehody, ke které došlo v Guidizzolu, necelých 40 kilometrů od cíle v Brescii. Je to režisér, který se málokdy vyhýbá kontextuálnímu násilí, a zde zvolil neúprosný přístup k strašlivé brutalitě tragédie. To si plně zaslouží, aby film ve Velké Británii získal nepřístupnost do patnácti let. “Je to věrné tomu, co se stalo, jak z úcty, tak z významu té nehody,” tvrdí. Zdrojem mu byly policejní a vyšetřovací zprávy – a navíc, jak prozrazuje, jeden velmi zvláštní očitý svědek. “Navštívili jsme místo v Guidizzolu. Když jsme tam byli, vyšel ven starší pán o holi. Zeptal se, co děláme. Když jsme mu to vysvětlili, řekl: ‘Byl jsem tam’. Řekl, že jeho rodina byla na nedělní večeři, když slyšeli, jak projíždějí první auta. ‘Můj starší bratr, kterému bylo devět let, vyběhl ven,’ řekl nám. Mně byly tři roky. Běžel jsem za ním, byl jsem pomalejší a on se dostal na okraj silnice – a bratra to zabilo. Celou nehodu jsem viděl. To inspirovalo scénu rodiny z farmy s tříletým batoletem.”
Způsob natáčení s nevyhnutelně velkým využitím zjevného CGI je také ovlivněn dobovými záběry jiné závodní tragédie. “Slavná nehoda v Le Mans v roce 1955,” říká Mann. “Způsob, jakým k vám přichází v existujících filmových záběrech, je způsob, jakým jsem to chtěl vidět. Ta hrůza je v tom, jak jednoduše je to natočené. Žádná vyumělkovanost, žádný velký střih. Upřímnost zpravodajských záběrů z kotouče s nehodou v Le Mans ovlivnila způsob, jakým jsem to natočil. Jednoduchý panoramatický záběr a vidíte, co se stane, žádné hry a triky.”
Závěrečný záběr se drží na tom, co zbylo z de Portaga, kterého hraje Gabriel Leone. “To byl naprosto správný způsob, jak to ukázat,” trvá na svém Mann. “Je to strašné. To, co se stane při takové nehodě, je to, co se děje s lidskými těly, když vypadnou z letadla, jak se rozpadají. Vynechal jsem některé z nich a hrůzné detaily toho, co se stalo Edu Nelsonovi, ale zároveň jsem to nechtěl cenzurovat. Přesuneme se do Brescie a k Taruffiho vítězství. Ti samozřejmě nemají ani tušení, že se to stalo.”
Mann říká, že při natáčení dalších akčních scén, které mají společný styl rozpoznatelný z filmu Ford vs. Ferrari a možná také z filmu Rush Rona Howarda, vycházel z vlastních omezených zkušeností se závoděním. Jinými slovy, ani zdaleka se nevyrovná realismu Le Mans, které v tomto ohledu zůstává etalonem. “Dělal jsem amatérské závody,” vysvětluje Mann. “Jako režisér nebo herec, pokud máte zlomek zkušeností, víte, jak je promítnout nebo extrapolovat. Stačilo mi říct ‘chápu to’.
“Závodění se hodí pro krásné záběry a diváka posouvá do role pozorovatele. To jsem nechtěl. Chtěl jsem je podřídit vnitřnímu prožitku z jízdy. Poslední věc, kterou si při jízdě uvědomujete, je to, co se s vámi v tu chvíli děje. Jste si vědomi toho, co budete dělat dál. Když to funguje, je to to, co Jean Behra nazval ‘směšnou extází’.”
Takový film bude vždy zaměřen na široké publikum, ale jako skutečný automobilový nadšenec cítíte, že mu nemůže nezáležet na tom, jak ho přijmou opravdoví závodníci. “Nejkritičtější publikum pro mě bylo, když jsem ho promítal v Modeně asi 200 inženýrům, konstruktérům, manažerům a lidem ze závodního týmu Ferrari,” říká. “Na snímek reagovali pozitivně. To bylo rozhodující. Když natáčíte takový film, ať už je to Modena v roce 1957, nebo americká hranice v roce 1757 a zahrnete do něj irokézskou kulturu” – s odkazem na svůj film Poslední Mohykán z roku 1992 – “je to tak trochu totéž.”
Jeho závěrečné slovo o publiku je rovněž objevné. “Děláme docela dost testů,” vysvětluje Mann. “Nejsilněji na film reagují ženy starší 35 let a potom muži starší 35 let. Myslím, že to souvisí s lidmi, kteří si prošli životem: měli děti, možná měli manželství, které nefungovalo. Proto je ten silný vztah k Enzovi a Lauře.” Ve filmu však nerezonuje jen lidská emocionální přitažlivost. “Je to zajímavé. Oblíbenou složkou pro ženy jsou závody i příběh. Když se podíváte na to, kdo nyní sleduje závody v souvislosti s filmem Drive to Survive, zájem žen prudce stoupá.”
Ať se vám to líbí, nebo ne, jeho film bude označen za závodní. Možná však, že jeho nejdůležitějším novým prvkem je to, kdo si jeho sledování užije nejvíce – a zároveň se zaměří na ženy, které ovlivňovaly největší, nejzáhadnější a nejobtížnější postavu automobilových závodů a musely s ní žít. Už bylo na čase.
EXKLUZIVNÍ PŘEDPREMIÉŘA FILMU FERRARI s TALKSHOW – VSTUPENKY ZDE
