Automobilist.com

Do kina: Velký příběh muže na pozadí bitvy Ford vs Ferrari v Le Mans ’66

Byl to zmatený závěr slavného čtyřiadvacetihodinového závodu Le Mans, ve kterém do cíle dojely sportovní vozy Ford GT40 Mk II na prvních třech místech. Ale nikdo pořádně nevěděl, v jakém pořadí. Jedná se ale o vyvrcholení jednoho z velkých příběhů v historii motorsportu, který je základem pro americký film Le Mans '66 (alias Ford vs Ferrari). Jedná se o úžasný román vyprávěný brilantním způsobem. Právě míří do českých kin.

Štítky: 24 hodin Le Mans Ferrari Historie Zveřejněno 10. 11 2019 — Tomáš Richtr

Hovoříme o hollywoodské verzi velkého boje mezi americkým Fordem a evropským Ferrari, ve kterém právě Enzo hraje pomyslnou roli toho špatného muže filmového příběhu. Film ale není o něm, nýbrž o velmi pozoruhodné postavě historie motorsportu, nadšeném inženýrovi a závodníkovi Kenu Milesovi a jeho životním souputníkovi Carrollu Shelbym.

Milesova postava, kterou hraje Christian Bale, v důležitém tandemu s jinou důležitou postavou amerického automobilového sportu šedesátých let, Texasanem Carrollem Hallem Shelbym (Matt Damon) vedl s vyjednanou podporou Ford Motor Company tažení za vítězstvím v Le Mans. Vždyť slavný závod už od roku 1960 nevyhrál nikdo jiný než Ferrari.

Před nástupem slavné éry formule 1 začátkem 80. let byly sportovní vozy nejpopulárnější kategorií motorsportu a trofej ze závodu 24 hodin Le Mans tou nejcennější.

Ken Miles (celým jménem Kenneth Henry Miles) auta stavěl už jako dítě. Různě upravoval motorky i auta a chodil se dívat na Donington Park. Narodil se v Sutton Coldfield v britských West Midlands. Už v jedenácti letech jezdil na motocyklu 350cc Trials Special Triumph, na kterém boural, zlomil si nos a vyrazil tři zuby. Když si v patnácti letech pořídil Austin 7 Special a potkal svou ženu Mollie, pochopili, že vzdělání není jeho posláním a šel pracovat do Wolseley Motors.

Bohužel přišla Druhá světová válka a Miles narukoval – zúčastnil se slavného dne D coby člen posádky tanku. Během války si postupně vybudoval respekt k americkým technologiím a strojům a začal snít o konstrukci vlastního auta „supercharged 4WD trials job of my own design“.

O talent velmi ambiciózního muže ale neměla válkou vyčerpaná Británie zájem. Když se přes jeho zaměstnavatele Wolseley  Motors objevila příležitost od kalifornského MG, Miles neváhal a s celou rodinou dal Británii sbohem.

V Americe se hned chytil a věnoval se tomu, co miloval nejvíce: konstruovat auta a závodit. Jako Američan vůbec nevypadal a ani tak nemluvil. Někteří mu nerozuměli. Bylo to dáno ochrnutím některých obličejových nervů po havárii na motorce, což mělo za následek potíže s mluvením. Neměl potřebu nic měnit ani na svém chování.

Lidé si jej pamatují na straně jedné jako přímočarého, agresivního člověka se silným názorem, sebevědomého samorosta. Na druhé straně vřelého, veselého chlapíka, v jehož společnosti je dobré být, ochotný pomoci druhým. Jeden den jste jeho nejlepším přítelem, druhý den kolem vás projde bez povšimnutí. S autem jezdil vždy na hraně. Lze být jeho přítelem, pokud se jej člověk nesnaží ovlivňovat. Možná není divu, že v roce 1955 se s Gough Industries rozešel.

Svoji pověst ale už měl. Lidé mu půjčovali svá závodní auta (Maserati, Ferrari, Porsche), aby s nimi závodil, čímž dělal importérům dobrou reklamu. Závodil pro potěšení, ne pro slávu nebo bohatství. Ne vše šlo ale hladce a pro svou náturu vypadl z kalifornské asociace sportovních automobilů. Úspěchy to nezastavilo, s vozy Porsche nasbíral řadu vítězství a závodil například proti herci Jamesu Deanovi. Vyhrál 38 závodů ze 44, do kterých nastoupil.

Porsche zastavilo svůj program, což nezastavilo Milese. Všiml si jej důležitý člověk ve vyprávěném příběhu Carroll Shelby, který Milese naverboval do programu Cobra. Ve velkém ale závodil dál. V roce 1964 pomohl vyhrát titul v americkém mistrovství okruhových závodů. Vyhrál závod Daytona Continental na 2000 kilometrů. S Brucem McLarenem skončil druhý v Sebringu a vyhrál s Cobrou závod v Laguna Seca.

Nyní už coby Američan si Miles otevřel tuningový shop v severním Hollywoodu. Přidal se k němu anglický mechanik Charlie Agapiou, který později otevřel servisní centrum Rolls-Royce a Bentley. Spolu pak čelili velkému úkolu vsadit motor 260 Ford V8 do vozu Sunbeam Alpine.


Ford GT40 – Blue – 24h Le Mans – 1966 – Limited Poster

„Měli jsme na to šest týdnů, a zvládli jsme to,“ řekl Charlie Agapiou, který přišel o práci tím, že Miles přijal Shelbyho nabídku ladit a testovat vozy Cobra. Nezbylo mu nic jiného, protože úřady jeho podnik pro daňové nedoplatky zavřely. Agapiou se k nim ale záhy přidal. Pod hlavičkou Shelby American vytvořila trojice mužů úspěšný závodní program.

V této době už měl Henry Ford II rozjetý projekt GT40 s ambicí rozbít nadvládu Ferrari poté, co podle filmu Enzo Ferrari odmítl návrh na akvizici jeho firmy Fordem a vytvoření závodní divize. Byl to ale viceprezident Fordu Lee Iacocca, který řídil závodní program Total Performance v oblasti Indy, NASCAR, drag racing a rallye v Evropě. Pro okruhové závody sportovních vozů Ford ale neměl žádná auta. Díky novému programu Ford Advanced Vehicles se spojil s lidmi, kteří byli zapojení do vítězství v Le Mans roku 1959. A tady se kruh uzavírá: jedním z členů vítězné posádky totiž byl…. Carroll Shelby! Mimochodem, účastník osmi velkých cen F1

Jenomže to nevycházelo. V letech 1964 a 1965 ze závodu Le Mans předčasně vypadla celá řada vozů Ford. Firma se rozhodla nechat Shelbymu dvě auta, ostatní jezdily v závodní divizi Fordu. Dvě programové větve si šly vlastní cestou.

Pro tým Carolla Shelbyho a Kena Milese to bylo těžké a jednoduché zároveň. Pod tlakem managementu Fordu upřednostnit vlastní program měl na straně druhé Shelby možnost více riskovat a upřednostnit vlastní taktiku. A to začalo přinášet dividendy. Rok 1965 ještě nevyšel. Na začátku roku 1965 sice vyhrál Ken Miles pro Shelbyho závod na 2000 km v Daytoně, ale Le Mans toho roku byl propadák. Ken Miles ale na autě makal obrazně řečeno do strhání těla.

„Ken byl duší a srdcem našeho programu. Když netestoval, v dílně řezal ocel a ohýbal věci. Z mezka udělal závodního koně,“ vzpomínal o léta později Carroll Shelby. Milesova pracovní zátěž byla úchvatná. Testoval, závodil, pracoval v dílně, k tomu pil nebo kouřil velmi málo. Ve věku 15 let nechal řídit jeden z vozů Cobra svého syna Petera.

Po dvou ztrápených letech se miliony dolarů investované Fordem konečně vyplatily. Tenkrát se jezdilo v posádkách ve dvou a tým nasadil tři vozy Ford GT40 Mk II s posádkami Miles/Ruby, Dan Gurney/Jerry Grant a Bruce McLaren/Chris Amon. Ano, mezi nimi slavný Bruce McLaren.

Přišlo vítězství v Daytoně i Sebringu a Ford se zdál připravený na Le Mans. Osm vozů ve třech týmech, spousta náhradních motorů a ještě více náhradních dílů. Henry Ford II sám závod Le Mans odstartoval. Auta Ferrari tentokrát nevydržela a začala odpadávat, takže dominantní Ford chtěl ke konci uspořádat takzvaný ‚foto finiš‘, ačkoli měl Miles velký náskok.

„Miles pokyny ignoroval, což Bruce McLarena hodně vytočilo,“ vzpomínal jeho týmový kolega Chris Amon. Nakonec ale Ken Miles pokynu vyhověl, jenomže v nadcházející improvizaci McLarenův Ford proťal cílovou pásku jak první. „Ani náhodou nechtěl Bruce připustit, že by skončil druhý,“ vzpomíná Amon.

V tu chvíli ale měli Ken Miles a jeho kolega Denny Hulme za to, že vyhráli. Že ne, pochopili, až když jim organizátoři odepřeli dotlačit auto na místo určené pro vítěze. Ken Miles naštvaně odešel, pak se ale vrátil v civilním kabátu, pogratuloval vítězi a držel své emoce pod pokličkou.

Zklamání mu velice rychle pomohlo překonat pracovní zatížení. Miles dělal na projektu nového auta Ford J, které také urputně testoval. Co se toho velmi horkého dne, dva měsíce po Le Mans, 17. srpna roku 1966 na Riverside International Raceway stalo, pro to neexistuje konkrétní vysvětlení. Auto ve velké rychlosti 320 km/h opustilo trať, dostalo se do kotrmelců a zachvátily jej plameny. Údajně ve třetím kotrmelci Miles vypadl z auta a na místě zemřel.

Po Milesově smrti se jeho manželka zbavila všech vítězných trofejí, které se jeho syn Peter snaží nyní získat zpátky.

Šéfinženýr Charlie Agapiou se stal hlavním konzultantem hollywoodského filmu Le Mans ’66. Syn Peter komentuje:

„Christianu Baleovi (herci ztvárňujícím Kena Milese) jsem dal úplně všechno. Včetně nahrávek, na kterých táta mluví. Najal si hlasového poradce, aby přesně vystihl tátův přízvuk. Výsledek jsem ale ještě neviděl.“ A dodává:

„Táta byl osobnost typu extreme Type A-plus.“

Tým scénáristů filmu (Jason Keller, James Mangold, Jez Butterworth, John-Henry Butterworth) odvedl skvělou práci v tom, že vytvořili příběh, který diváka zavede do atmosféry závodů sportovních vozů 60. let. Z amerického pohledu. Vizuálně je brilantní a vyhnul se patosu s takovou něžností, že řada návštěvníků opouštěla kino sál předpremiéry filmu v pražských Letňanech se slzami v očích.

Snímek má oficiální premiéru ve čtvrtek 14. listopadu a je skvělou příležitostí, jak se ukrýt před začínajícím vánočním komerčním shonem.


Fords And The Furious – Artwork
24 Hours Le Mans, France / 18-19 June 1966

Diskuse k článku

Napsat komentář