GP Itálie
Italská Monza by se dala označit za jakousi Mekku motorsportu. Zdejší trať byla vybudována již na počátku dvacátých let minulého století a za tu dobu byla svědkem snad všeho, co závodění obnáší – dech beroucí podívané, dominantních vítězství, nelítostných bitev kolo na kolo, ale také velkých sportovních neúspěchů, hrozivě vypadajících nehod a bohužel i řady incidentů s fatálními následky.
Po okruhu Brooklands a oválu v Indianapolis byla Monza historicky teprve třetí permanentní závodní tratí na světě. Premiérový závod se zde jel již v roce 1922, v podstatě necelé čtyři měsíce poté, co byl položen základní kámen. Ve své původní modifikaci měřil okruh celkem deset kilometrů – jeho součástí byl i ovál se dvěma klopenými zatáčkami.
‚La pista magica‘ byla součástí kalendáře formule 1 od samého počátku, přičemž za více než šedesátiletou historii královny motorsportu v něm chyběla pouze jednou, a to sice v roce 1980.
Historický prvním vítězem v rámci F1 byl k radosti domácích Tifosi Nino Farina. Spíše než jezdcům se zde však od pradávna fandí hlavně italským týmům. Kromě Ferrari se tu v minulosti dařilo rovněž vozům značky Alfa Romeo či Maserati. Během několika posledních dekád se nicméně veškerá pozornost domácích fanoušků soustředí již jen na červeně zbarvené monoposty se vzpínajícím se koníkem ve znaku. Ty v královském parku slavily vítězství celkem osmnáctkrát.
Za svoji vášeň pro rychlost zaplatila na Monze nejvyšší daň řada pilotů a bohužel také několik přihlížejících fanoušků. K nejtragičtější nehodě pak došlo v roce 1961, když spolu v nájezdu do slavné Paraboliky kolidovali Jim Clark a Wolfgang von Trips. A zatímco skotský závodník z ní vyvázl nezraněn, Němcovo ferrari narazilo do bariér, přeletělo přes ochranný plot a zasáhlo dav diváků stojících opodál. Spolu s von Tripsem tehdy zemřelo dalších 14 lidí. O šest let dříve zde během soukromého testování zahynul Alberto Ascari, v roce 1970 Jochen Rindt – jediný mistr světa F1 korunovaný in memoriam, a v sezoně 1978 na zrádné trati nedaleko Milána zaplatil svým životem Ronnie Peterson.
V současné konfiguraci měří vysokorychlostní okruh v Monze 5 793 metrů. Čítá jedenáct zatáček, sedm z nich je pravých, zbytek levých. Vzhledem ke svému profilu trať vyžaduje specifické nastavení monopostů – týmy sem s sebou přiváží speciálně upravená přítlačná křídla, která se vyznačují co nejmenším odporem vzduchu, neboť tento faktor je zde naprosto klíčový.
Opravdovou výzvu představuje Monza nejen pro piloty, ale rovněž pro pohonné jednotky. Nejvyšší rychlosti vozy dosahují na konci startovní a cílové rovinky, kde brzdí z 350 až na 90 km/h. Po projetí šikany Variante del Rettifilo následuje pravotočivá Curva Grande a Variante della Roggia. Úspěšně zvládnutý úsek zatáček Lesmo 1 a 2 přivádí piloty na druhou ze tří rovinek, po níž se dostanou do divácky velmi atraktivní Variante Ascari. Pak už jen zbývá zvládnout věhlasnou Paraboliku, jež se postupně otevírá, a najet do prostoru startu a cíle. Celý tento proces jezdci během nedělního odpoledne opakují za mohutného fandění přihlížejících Tifosi třiapadesátkrát.
Diskuse k článku