Uživatel

Hülkenberg: rekordní počet startu bez stupňů vítězů

Němec je ve formuli 1 stále vysoce hodnocen, přesto dosud nestanul na stupních vítězů.

Štítky: Nico Hülkenberg Statistiky Zveřejněno 10. 09 2017 — Pavel Fabry

Juniorskými kategoriemi prošel s velkými úspěchy, dokonce je stále posledním závodníkem, kterému se podařilo získat titul GP2 (dnes F2) ve své premiérové sezóně. Když v roce 2010 debutoval v barvách Williamsu, předpovídala mu řada odborníků zářivou budoucnost, pro některé byl potenciálním mistrem světa. A přestože svoji pověst nesmírně talentovaného a rychlého závodníka stále má, nepodařilo se mu během svých 128 velkých cen ani jednou proklouznout na stupně vítězů. Pokud se tak nestane ani v Singapuru, osamostatní se v čele této statistiky.

Piercarlo Ghinzani – 75 startů

Italský závodník byl jedním z těch, kteří říkají, že “lepší je být na chvostu pole formule 1, než nebýt ve F1 vůbec”. Bohužel pro něj, právě na chvostu pole strávil většinu své kariéry. Řídil pomalé vozy a mnohdy měl problémy vůbec se do velké ceny kvalifikovat. Kdyby se mu alespoň to dařilo častěji, dá se předpokládat, že by v této statistice figuroval výše.

Ghinzani absolvoval většinu svých velkých cen pro tým Osella, který byl velmi často k vidění právě na zadních příčkách. Na body se spolu dostali jednou jedinkrát – ve velké ceně v Dallasu v roce 1984. V závodě poznamenaném nebývale vysokým počtem odstoupivších dojel Ghinzani pátý.

Vitantonio Liuzzi – 80 startů

Liuzzi absolvoval svůj debut ve F1 v roce 2005 v týmu Red Bull. O rok později byl přesunut do nově vytvořené sesterské stáje Toro Rosso. Pro tým z Faenzy odjel 35 závodů, než Helmut Marko spolu s dalšími členy vedení usoudili, že z Itala nebude budoucí naděje Red Bullu. Liuzzi strávil rok a půl coby testovací pilot Force Indie, než v roce 2009 dostal další závodnickou příležitost, když Giancarlo Fisichella odešel zakončit sezónu (a nakonec i svou kariéru) k Ferrari. U Force Indie Liuzzi vydržel do konce roku 2010. Následující sezónu odjezdil na chvostu pole v barvách HRT, jednalo se však už o posledních 17 velkých cen jeho kariéry.

Marc Surer – 82 startů

Vzhledem k některým haváriím, které přečkal, je svým způsobem překvapivé, kolik startů ve F1 Marc Surer nasbíral. Svůj debut absolvoval v roce 1979 u týmu Ensign. O rok později se přesunul k německému ATS, už ve třetím startu však havaroval a rozdrtil si kotníky. Podobné zranění utrpěl při nehodě také o dva roky později.

Mezitím, znovu v barvách Ensignu, naznačil svůj potenciál, když se v Brazílii čtvrtým místem přiblížil pódiovému umístění. Dalších příležitostí však mnoho nepřišlo. Jedna v roce 1985, když byl partnerem Nelsona Piqueta u Brabhamu. Jenže zatímco Brazilec s vozem BT54 dvakrát na stupních vítězů stanul, Surer pouze v Itálii zopakoval čtvrté místo.

Jonathan Palmer – 83 startů

Otec současného pilota Renaultu Jolyona, Jonathan Palmer, vystudovaný doktor, rozhodně v úvodu své kariéry neměl na stupně vítězů velké naděje. Za volantem vozů týmů RAM a Zakspeed byl rád, když se dostal do první desítky. Šance vzrostly s přestupem k Tyrrellu v roce 1987, jenže ve voze poháněném atmosférickým motorem v poli, kterému vládly přeplňované agregáty, bylo nesmírně těžké dostat se až na špici. Nejblíže pódiu se Palmer dostal v Austrálii na konci roku 1987, když dojel čtvrtý a byl nejlépe umístěným z jezdců s atmosférickými motory. Ztráta dvou kol na vítězného Gerharda Bergera však demonstrovala, jak propastný rozdíl mezi pohonnými jednotkami byl.

Ukyo Katajama – 95 startů

Přestože sám rychlost měl, do formule 1 se dostal především díky sponzorům. První dvě sezóny však strávil s podprůměrnými vozy týmů Larrousse a Tyrrell. Až v roce 1994 mohl Katajama skutečně ukázat, co v něm je. Japonec byl často rychlejší než zkušenější týmový kolega Mark Blundell. Nejblíže pódiu se dostal v Německu, kde se kvalifikoval na páté místo a v závodě jezdil dokonce třetí, to by se však nesměl zaseknout plynový pedál. Tyrrell už však nikdy tak konkurenceschopný nebyl a Katajama zakončil svou kariéru znovu v pomalých monopostech.

Pedro Diniz – 98 startů

Když v roce 1995 vstoupil do formule 1 s minimem úspěchů z juniorských sérií za zády, málokdo asi čekal, že Brazilec odjede téměř stovku závodů, a to i přes sponzorské peníze, které přinesl. Nálepky platícího jezdce bylo pro Dinize velmi těžké se zbavit, zvlášť když u týmů Ligier a Arrows jeho kolega na stupně vítězů vystoupal, zatímco Brazilcovým maximem bylo páté místo. Svou kariéru zakončil u švýcarského týmu Sauber.

Philippe Alliot – 109 startů

Francouz startoval v devíti sezónách formule 1, debutoval pro finančně se trápící RAM v roce 1984. Většinu své kariéry strávil přesuny mezi francouzskými týmy Ligier a Larrousse, s žádným z nich však neměl velké naděje na boj o příčky na špičce. V sezóně 1994 se tým McLaren trápil s motory Peugeot. Když pak pro Maďarsko potřeboval záskok za Miku Häkkinena, nebyl týmový šéf Ron Dennis příliš ochotný přijmout Alliota, kterého si však žádal francouzský dodavatel motorů. Obavy Dennise se potvrdily, když Alliot skončil v kvalifikaci o sekundu pozadu za Martinem Brundlem. Bez větších šancí na pódium nakonec nejlepším výsledkem Alliota zůstalo páté místo.

Pierluigi Martini – 119 startů

Talentovaný Ital strávil většinu své závodní kariéry u týmu Minardi. Do některých velkých cen se Martinimu vůbec nepodařilo kvalifikovat, v některých selhala technika. Světlé momenty však přišly, například v roce 1989 Martini krátce vedl, než nakonec dojel pátý, ve finále sezóny v Adélaide se dokonce s použitím pneumatik Pirelli kvalifikoval na třetí příčku. O rok později ve Phoenixu tento zápis ještě o místo vylepšil, když se postavil dokonce do první řady. Martini však nakonec nikdy neskončil lepší než čtvrtý, pódium zůstalo mimo jeho dosah.

Adrian Sutil – 128 startů

Adrian Sutil strávil všechny své sezóny s výjimkou jediné v barvách Force Indie. Tým se výkonnostně pohyboval převážně ve středu pole, pouze v roce 2009 se ukázal být jeho vůz nesmírně silný na rychlých tratích ve Spa a v Monze. Giancarlo Fisichella v Belgii vybojoval pole position a v závodě po prohrané bitvě o vítězství s Kimim Räikkönenem dojel druhý. Sutilovi se však svůj stroj na stupně vítězů dostat nepodařilo. V Monze Němec startoval druhý, v cíli byl však odmáván na čtvrté pozici, jen půl sekundy za Räikkönenem. Force India od té doby za Sutilova působení nikdy znovu tak silná nebyla. Jedenácté místo pro Sauber v Maďarsku roku 2014 jej posunulo do čela tabulky jezdců s nejvyšším počtem startů bez pódia. Rekord, o který rozhodně nikdo zájem nemá. Zdá se však, že brzy ho od něj převezme jiný Němec…

Nico Hülkenberg – 128 startů

Je tak rychlý a spolehlivý, že se Renault rozhodl postavit svoji nejnovější inkarnaci svého továrního týmu okolo něj. Překvapí proto, že Nico Hülkenberg dosud nikdy nestál na stupních vítězů. Němec se však dosud nedočkal sedačky v předním týmu, kterou by si podle mnohých zasloužil. Výjimkou je jednorázové angažmá u Porsche v Le Mans v roce 2016, které Němec hned na první pokus vyhrál.

Už ve své debutové sezóně u Williamsu ukazoval svou rychlost a schopnosti. V dešti v Brazílii dokonce vybojoval pole position. Z různých důvodů se mu však šance na pódium spíše vyhýbaly. Zazážil například u Sauberu v roce 2013, když za sebou v Koreji udržel Lewise Hamiltona a Fernanda Alonsa. Dost možná by se na stupně vítězů dostal v Brazílii roku 2012 nebo letos v Ázerbájdžánu, nebýt pro něj spíše netypických jezdeckých chyb. Někdejší týmový kolega od Force Indie Sergio Pérez přitom ve stejném voze mezi nejlepší tři proklouzl.

Němec je však nadále vysoce hodnocen a svou budoucnost u Renaultu má nyní poměrně jistou. Francouzský tým přitom naznačuje rostoucí formu, což v kombinaci se spolehlivými výkony Hülkenberga znamená průběžné desáté místo v šampionátu jezdců.

Diskuse k článku

Napsat komentář