Jen svaly nestačí. Jak a kdy vznikla nutnost komplexní fyzické přípravy pilotů F1?

Zveřejněno 16. 03 2016 — Josef Nekvinda

Někdy se tomu nechce věřit, ale fyzická kondice je jedním z klíčových aspektů podílejících se na celkovém výkonu pilotů. Ti makají velmi tvrdě, avšak pod vším tím, co piloty zahaluje, vlastně ani nemáte šanci spatřit nějaké důkazy. Kde se ale vzal fenomén nutnosti fyzické přípravy? A proč jenom svaly nestačí?

Leckdo by si při prvním pohledu na piloty formule 1 mohl pomyslet: „Ti borci vůbec nemusí trénovat. Jen sednou a jedou.“ Pokud mezi takové patříte, tak vězte, že tréninkové porce oněch borců se v klidu mohou rovnat s jednotkami kteréhokoli jiného vrcholového sportovce.

Pochopitelně ale při sledování závodů formule 1 málokoho jako první napadne, že fyzická zdatnost pilotů hraje velkou roli. Vidět závodníka, jak trénuje, je vcelku vzácný úkaz, což je jen další příčinou toho, proč diváci někdy nevěří, že současní piloti mají fyzičku jako profesionální atleti. Všechny zbylé známky úsilí pak skvěle zamaskuje helma, kombinéza nebo samotné auto.

Toto dnešní dogma ale ve skutečnosti vlastně platilo do nějakého roku 1980. Tedy tvrzení, že velkým mistrům dob dávných, jimiž byli například Farina, Fangio nebo Ascari, stačilo pouze jít si zaběhat nebo tu a tam si s přáteli zahrát nějakou tu hru, jako je třeba basketbal nebo tenis, aby se udrželi ve formě. Za vrchol fyzických schopností člověka pak byly vnímány samotné dovednosti za volantem. Asi sami už pomalu začínáte vnímat ten rozdíl mezi samotnými dekádami.

Riccardo Ceccarelli, ředitel lékařů formule 1, pod jehož vedením po více než 20 let působil tým lékařů, psychologů, trenérů a fyzioterapeutů, říká, že zlom nastal právě kolem roku 1980. V té době, kdy auta neměla posilovač řízení a práce s volantem byla velmi obtížná, čemuž nahrávaly i široké pneumatiky a  síly působící na hlavu a krk pilota. Neexistovaly žádné nákrčníky či opěry. Hlava trčící z auta se tak musela s těmito fyzikálními zákony poprat sama. Řešením bylo začít navštěvovat posilovnu, kam závodníci chodili zesilovat zejména ruce a ramena.

Proč už samotné běhání nestačí?

Brzy ale samotná posilovna a běhání přestalo stačit. Právě na to, proč tomu tak bylo, se zaměřila studie doktora Ceccarelliho, která zkoumala špičkové piloty v akci. Výsledek? Zjištění, že průměrná tepová frekvence pilota se při závodě pohybuje nad hodnotou 170 tepů za minutu.

Jen pro srovnání. Optimální puls se pohybuje v rozmezí mezi 60-70 tepy za minutu. Další srovnání již porovnává piloty F1 s profesionálními cyklisty, jejichž tep v průběhu vynakládaného úsilí vykazoval nižší hodnoty. Bylo tedy jasné, že během závodu nebudou hrát hlavní roli bicepsy nebo krční svaly. Největší zátěži podléhá srdce.

Navazujícím vyústěním tohoto zjištění byla nutnost zavést cílená školení. Cílená na co? Srdce funguje jako pumpa, která po těle rozvádí krev. Tudíž čím větší pumpa, tím lepší distribuce krve a kyslíku, který je při zvýšené tepové frekvenci ve větší míře spotřebováván.

Pro Ceccarelliho to znamenalo začít šířit toto povědomí i mezi týmy a doporučit jim zařadit cyklistiku do tréninkových praktik. Jak ale sám doktor vysvětluje, přesvědčování lidí o důležitosti jiných pohybových aktivit, i přesto, že “jen” sedí v autě, nebylo vůbec snadné. Dnes je ale všechno jinak. Piloti si dokonce kupují celé cyklistické stáje a jak Ceccarelli doplňuje, dnes již mají velké srdce.

Čtěte dále: Očima jezdce – jak se řídí monopost F1? 

Vo2max running test today 😀😁 good result 👊 Kuntotestejä tänään hyvin tuloksin 👍 pic.twitter.com/Jhzzsrp3eU

— Valtteri Bottas (@ValtteriBottas) February 11, 2016