Komentátorem F1 2008 – 2014. Děkuji a nikdy nezapomenu!

45 Zveřejněno 27. 07 2014 — Tomáš Richtr

Tohle je jedno z těch životních prohlášení, na které vám maximálně záleží, ale prostě se nemůže povést tak, jak byste chtěli. Komentuji své závěrečné přenosy F1 a Velká cena Abú Dhabi 2014 bude mou poslední.

Na sedmiletou formulovou kariéru 2008 – 2014 by mohl být hrdý ledajaký pilot F1. Natož komentátor. Tím spíš, kdyby k jeho angažmá došlo v důsledku bizarní série událostí, jejíž nosným příběhem bylo ledasco, jen ne ambice komentovat televizní přenosy! Ten příběh by vydal na tři knihy. A ve svých textech na GPF1.cz se k těm příběhům budu stoprocentně vracet. Dnes ale chci říct: už nebudu komentovat F1.

Vůbec se nedivím těm kritizovaným sportovcům, z nichž někteří končí třeba natřikrát! Protože je brutálně těžké takové rozhodnutí učinit. Vztah k tomu, co děláte a objem toho, co tomu obětujete, je tak enormní, že i pod tlakem varovných signálů typu ‘už jsi za zenitem’ prostě nejde tu lásku opustit dobrovolně. Ať je to láska k čemukoli. Nebo komukoli.

Ne že bych se chtěl srovnávat s vrcholovými sportovci!! To bych dostal pěkně za uši. Ale to pracovní nasazení se k nim dá hodně přirovnat. Jednou máte formu, jindy ne. A když ji nemáte, jste za pěkného idiota. Máte charisma pro ty, kteří vás milují, a současně přirozený rozdíl ve vkusu s těmi, kteří vás nemohou vystát. Ti první to píšou mně na přímo, druzí to hlásají do světa. Úděl.

K mému komentování je potřeba připočíst ještě léta 2002 až 2007 na televizi Galaxie sport, brněnském okruhu a dvě čtyřiadvacetihodinovky Le Mans. Společný jmenovatel let 2002 – 2014 je jeden: Pokora. Pokora k té enormně velké dávce štěstí mít šanci dělat to, co jsem po ta léta dělal. Vidět to, co jsem po ta léta viděl. Potkat lidi, které jsem za ta léta potkal. A z těch lidí, které jsem jmenoval, by zmínit jen některé bylo nefér vůči těm, které zmínit nestihnu.

Přesto mi dovolte: Petr Horák, který pomalu neví, co si o tom všem má myslet, je tím vinen! Nevím, zda-li se mám na něj zlobit nebo mu líbat nohy. Asi z obojího trochu. Nejspíš to má podobně. Přesto nesmrtelně Děkuji za zajímavý život. To on mě k tomu všemu navedl!

Pavel Turek. Zmíním jen to jméno, protože dimenzi a hloubce vztahu s Pavlem nepřísluší žádná veřejná pojmenování. Věřím, že pochopíte. A já pochopím ty, kteří nepochopí.

Potom to budou – bez konkrétních jmen – lidé, kteří u toho byli se mnou. A není jich sakra málo. A kteří za mnou stáli i v těžkých chvílích. Své hluboce intimní pocity vděčnosti se nehodí popisovat tady veřejně. Dotyční vědí, nebo se to ještě dozvědí.

Děkuji televizím Prima, Nova, Pragosportu a Martinovi Pouvovi a jeho kolegům či šéfům: český fanda asi nikdy nedostane šanci si uvědomit, kolik toho pro existenci F1 v České republice udělali. Nedocenění tím větší, čím větší zásluhy nesou. Smekám.

Bude to znít neprofesionálně familiérně, ale chci to tak: moji drazí kamarádi z autorského týmu GPF1.cz nejsou kolegové, ale spřízněné duše. Kéž by existoval na tomhle světě mechanismus, aby pochopily (ty duše), jak moc pro mě znamená čest je znát, a s nimi na projektu GPF1.cz spolupracovat. Budu přinejmenším doufat, že tomu věří. V čele s Honzou Pastorkem, spoluzakladatelem GPF1.cz.

Dále: ne že bych chtěl pokrytecky děkovat všem autorům těch brutálně drsných textů, emailů či vzkazů mé osobě, ale to oni stáli za tím, že nebylo dne, kdy bych se houževnatě nezabýval zlepšováním na straně jedné, či upevnění svých vlastních principů na straně druhé. Tím pádem to ‘DÍK’ za jejich existenci už pokrytecké není.

Upřímně nevím, jak vyjádřit vděk všem svým fanouškům. Obávám se, že takový způsob ani neexistuje. Tak mi dovolte tento vděk vyjádřit malinkatým otevřením své duše:

Zhruba k roku 1998 se datuje mé hluboké propadnutí formuli 1. Začalo to psaným slovem: nejprve mé vlastní stránky, trapně amatérské. Pak BPA, potom ‘pomlčka (formule-1.cz) s Tomášem Leixnerem, formule.cz se Zdeňkem Balcarem nebo časopis FORMULE s Petrem Dufkem. Svět motorů s Michalem Štěpanovským a pak zmíněná éra mluveného slova v televizi, která přes souběžnou a mnohaletou úspěšnou spolupráci s F1sport.cz vyvrcholila ve stálý (a spoluvlastněný) projekt GPF1.cz.

To je šestnáctileté dobrodružství, během kterého jsem dával F1 dvanáct hodin denně plus každý druhý víkend během sezony. Během každé sezony. V záblesku drobné výjimky odhalení svého soukromí upřesním, že se mi v tomto období narodily dvě děti, které miluji stylem, pro nějž Svět nevymyslel žádný jazyk. Které vyrostly tak raketově rychle, že mě dnes bombardují výčitky svědomí intenzitou horší, než zažily ty nejkrvavější světové války. Tak silně, že někdy proklínám samotnou F1. Tak silně, že se nevztahují ‘jen’ na děti, ale i na mé nejbližší přátele, které jsem skrz celé to období zanedbával, stejně jako ty blízké, které tak miluji.

A právě reakce vás, fanoušků F1 a těch, kteří si našli čas a příležitost za ta léta poslat přívětivou zprávu, mi pomáhá tyhle výčitky svědomí, když ne porazit, tak alespoň s nimi vyrovnat hru. Dosáhnout přesvědčení, že ta ‘ztracená’ půlka života měla smyl. A mít tenhle pocit dnes stejně jako – v bůhvíjakém věku – na smrtelné posteli. Za to zmíněné zanedbání soukromého života v průběhu oněch let bych měl jít do pekla. Ale štěstí, radost a nadšení ve všech těch vzkazech od Vás, stejných nadšenců pro fenomén F1 jako jsem já, pro mě funguje jako VYKOUPENÍ. A to je ekvivalentní záchraně života. Života mého a všech těch, kteří se rozhodli nade mnou nezlomit hůl.

Není jich zrovna požehnaně, i když může záležet na úhlu pohledu, ale jsou těmi, kteří mi stojí za to, abych jim ten veškerý ztracený čas vrátil. Protože mi umožňují, také ve světle jejich vlastních investic, mít můj vlastní život za smysluplný. Ale to už je jiný příběh.

Děkuji fanouškům za to, že mému životu umožnili mít Smysl. To není málo. Vlastně… je to to hlavní.

Chtěl jsem se takto netradičně vyznat s předstihem, abych si zbývající závody – podle mého soudu vpravdě dramatické – sezony 2014 užil společně s vámi v daleko uvolněnějším režimu. Nebude to vidět jako dřív, ale v dalších desetiletích to na těchto stránkách budu prožívat společně s vámi.

Nikdy nezapomenu.