Analýza: Čím bylo Mexiko speciální?

6 Zveřejněno 5. 11 2015 — Lukáš Štěrovský

Mexický závod udělal výrazný dojem na celý kolotoč formule 1. Pořadatelé a ostatní pracovníci Grand Prix připravili pro diváky i jezdce skvělé podmínky, které se diametrálně lišily od přístupu nováčků-pořadatelů z posledních let.

Konkrétně lze jmenovat Turecko, Indii či Koreu. Tedy země, do nichž formule 1 zavítala, ale kde se nesetkala s velkým diváckým ohlasem a posléze tak svoji kapitolu na tamní scéně ukončila. Mexiko ale bylo jednou velkou oslavou královny motorsportu – zaplněné tribuny a takřka fotbalová atmosféra, která skrze ruchové mikrofony pronikla i k divákům u televizních obrazovek, spokojené ohlasy týmových činovníků i jezdců, komentárů a koneckonců i samotného vedení F1. Čím se ale závod konaný o první listopadové neděli tak odlišoval? Důvodů je více.

První, a zřejmě ten nejdůležitější z nich, je vlastně celkem prostý: tradice motorsportu v Mexiku. Výše tři jmenované státy, tedy Turecko, Indii a Koreu, spojovalo mimo jiné to, že v jejich zemi byla v podstatě nulová historie a tím pádem i vztah k automobilovým závodům.

Jeden příklad za všechny? Prohlášení promotéra korejské Velké Ceny Koreji během jejího posledního ročníku, kterým vysvětloval trýznivou návštěvnost. Onen promotér obvinil Mezinárodní automobilovou federace za absenci velkých čísel na vozech, protože fanoušci na tribunách neznali jezdce a občas ani nedokázali rozlišit ferrari od mcLarenu či red bullu – formule 1 zkrátka přecenila svoji popularitu v zemích, které do té doby nebyly oktanovým kouzlem přímo zasaženy.

Problémem samozřejmě nebyli pouze neznalí diváci. Svůj podíl nesli i pořadatelé, kteří neuměli potenciální fanoušky na závod patřičně nalákat. K novým tratím například vedly silnice napojující se na městské obchvaty, které poněkud komplikovaly účast na závodišti lokálních diváků. Chyběla ochota dělat věci odlišně a schopnost dát fanouškům alespoň nějaký důvod pro osobní návštěvu trati.

Pak tu byl samotný okruh, povětšinou sterilní a příliš obecně zpracovaný „Tilkedrom“. Těžko ale vinit samotného návrháře, který měl Mezinárodní automobilovou federací jasně vytyčené podmínky, jež mu svazovaly ruce, a navíc při nejlepší snaze nemohl do trati přenést všechny prvky, které charakterizují tamní kulturu a prostředí. Ty jsou totiž nejvíce známé vždy někomu místnímu.

Mexiko však ani jedním z těchto neduhů – tedy nulovou tradicí a propagací či necharakteristickou tratí – netrpělo. Vždyť v tomto státě se závodilo, byť nepravidelně, již od roku 1963. Obnovená premiéra v roce 2015 byla svátkem, který byl dlouho dopředu dostatečně proklamován i díky mexickému podnikateli Carlosu Slimovi. Svojí roli také sehrála temperamentní povaha a mentalita Mexičanů, pro které se minimálně po dobu tří dní stál Sergio Pérez lokálním bohem (zapomenout nelze ani na dalšího Mexičana Estebana Gutiérreze, který se do role závodního pilota vrátí s Haasem příští rok).

Hlavně díky divákům se Mexiku povedlo zapsat se do letošní sezóny zlatým písmem. Fanoušky na tribunách, bezpochyby i vlivem tradice F1 v této zemi, tvořili děti, dospělí i senioři. V kombinaci s chytrým nápadem pořadatelů, kteří umístili stupně vítězů nikoliv do prostoru boxů, ale do areálu bývalého baseballového hřiště obklopeného naplněnými tribunami, se z pozávodního ceremoniálu stala událost, kterou lze přiřadit snad jen k rockovému koncertu.

Jaký to kontrast oproti takovému Německu, kde dochází k ukončování pořadatelství závodů a popularita formule strmě klesá, což si neumí vysvětlit ani Sebastian Vettel, který je přitom se vší úctou k mexickému jezdci mnohem blíže špici startovního pole než Sergio Pérez, a tradice motorsportu v Německu je také jistě výraznější…

Diváci na Autodromu bratří Rodríguezů předvedli za pomoci všech pořádajících složek, jakým způsobem lze udělat Velkou cenu. Žádné stížnosti na nízký hluk, nudné kroužení a umělé předjíždění, jak občas konstatují promotéři jiných závodů, ale i stagnující fanoušci u televizních obrazovek. Stačila malá dávka entuziasmu ze strany pořadatelů, kteří přesně věděli, co divákům nabídnout a také to splnili, a byli jsme svědky upřímné, masové oslavy pilotů jakožto hrdinů za volanty – cítíte také ten historický nádech?

Samozřejmě lze tvrdit, že přihlédnout pouze k atmosféře a dalším okolnostem, a ignorovat samotné dění na trati, je povrchní. Závodění jako takové určitě patřilo k tomu lepšímu, co se v letošním roce objevilo, na samotný vrchol nicméně nejspíše nemělo. I tak ale Mexiko a závěrečná ceremonie udělaly na fanoušky i piloty velký dojem, který se může srovnávat snad jen s legendární Monzou.

Ano, původní zatáčka a velká výzva v jednom, Peraltada, už zmizela, stejně tak se člověku ani nemusí zalíbit její náhražka: sekce pomalých zákrut tvořící finální sektor. Současně ale nelze popřít, že fanoušci přítomní na přilehlých tribunách byli spokojeni s tím, co viděli a odcházeli z okruhu šťastní a s dobrým pocitem.

A není nakonec právě tohle tím klíčovým prvkem, o který jde, i když se dění na trati jako takové úplně nepodaří? O nasátí atmosféry, o tom být součástí události, ať už je to závod, koncert nebo cokoliv jiného, uniknout ze všední reality a zažít něco, co nelze prožít každý den? Přesně v tom Mexiko excelovalo. Otevřený přístup k fanouškům, který jim formuli jedna obrazně i fyzicky přiblížil, jak to jenom šlo. Místní tak může trápit jediná věc – podaří se stejné nadšení udržet i příští rok?