Blog: GP Kanady jako ten ‘absolutní šleh’

32 Zveřejněno 9. 06 2014 — Tomáš Richtr

Téměř 24 hodin po Velké ceně Kanady sedím v restauraci, s kamarádem Kapitánem, a vzpomínáme na nedělní večer. Je to jeden z TĚCH závodů. Těch závodů, které vám vyženou hladiny adrenalinu do kosmických výšin, a trvá desítky hodin, než se to vrátí zpátky.

Strašně nerad fňukám, ale teď chvíli budu, pokud dovolíte. Mám pocit, že už se na závody F1 neumím dívat jako běžný divák. Normální fanoušek. Stejně jako si alkoholik nepřipustí svůj alkoholismus, i mě F1 uspokojuje i tam, kde snad nikoho jiného. To ji potom hájím až za hrob. Třeba i tam, kde si to nezaslouží.

Ale mezi námi děvčaty: není právě tohle láska až za hrob?

Nic mě nebolí víc, než když po závodě, který mě bavil, někdo řekne, jaká to byla nuda. Naprosto nechápu, proč je to nebavilo?! A pak si musím někdy přiznat, že při komentování se člověk prostě musí dostat do nějaké úrovně transu. To samo o sobě je na dlouhé téma, ale v takovém stavu si pak člověk dokáže užívat i těch ingrediencí, které jiné nechávají chladnými. Nebo je jenom nevidí. Nebo snad ani nechtějí vidět.

A pak přijde takový závod, který představuje ten opravdu silný ‘šleh’ úplně pro všechny. Hromadnej úlet. Hotová swingers párty. Asi až příští víkend se podívám na záznam, abych jej posoudil empaticky z pozice diváka. Dělám to tak vždycky. (Není to úplně snadné. První tři roky 2008 – 2010 byly hodně těžké, ale už je to lepší!) Takové zrcadlo výkonu. Podobně, jako se sportovci dívají na záznamy svých počinů. Že se já nedokážu poučit z některých chyb, to už je prostě úděl přírody! (Ano, svádím to na ni!)

Co jsem ale původně chtěl říci, že takový závod je megalomanským zadostiučiněním. Ne v tom smyslu ‘hele, a kdo říká, že je F1 nudná?’. Ale ze sledování toho nadšení všude kolem. Jak jsou fanoušci ‘hotoví’ z toho, co právě zažili. Člověk se najednou nemusí snažit něco prodat. Sleduje jen, jak mu zboží bez vlastního přičinění mizí z pultů! ‘Hubu’ mám pak od ucha k uchu, a jednou dvakrát do roka pocit, že to všechno má přeci jenom smysl.

A lidé nenadávají kvůli zvuku, ale zase se hádají mezi sebou. Tábory fanoušků různých jezdců proti sobě. Jako tomu bylo vždy!

Havárie Felipeho Massy a Sergia Péreze vypadala ošklivě. Já osobně neviním ani jedno z nich z úmyslu. To bylo v zápalu boje. S adrenalinem na rozdávání a tepovou frekvencí 160 vás jen decimetr dělí od tragédie. Nevypadám na to, ale velmi pozorně naslouchám, často emotivním, názorům zastánců jednoho či druhého. Víte…  kdybych se já s tou formulí dokázal alespoň rozjet. Natož v ní neudělat drobnou chybu v rychlosti přes 300 km/h s bohužel enormními následky. Je mi líto obou, ať je nakonec na vině nebo nevině kdo chce.

To je nekompromisní úděl světa F1: hrdina a nebo zatracenec. Nebohá oběť a vrah. Kráska a zvíře. Měl jsem tu čest ve formuli 1 sedět a po dvou kolech jsem chtěl domů k mamince! Své tělo jsem neměl v důsledku enormních odstředivých sil absolutně pod kontrolou. A oni to vydrží skoro dvě hodiny, každé kolo na 100 %, a do toho si povídat s kolegy na boxové zídce. Absolutní perfekcionismus.

Po závodě v Kanadě nebylo těžké sdílet to nadšení. U jiných závodů je to těžší, a u nich bych si přál umět nabídnout aspoň kousek toho prožitku, který zažívám já. Podělit se o tu drogu. Teda… o ni zrovna ne. Ale o následky z ní ano! A společně přestát nářky těch, kteří tvrdí, jak je F1 nudná. A tvrdí to s tvrdohlavou vytrvalostí rok, dva, deset let…

Velká cena Kanady 2014 byla obří odměnou za ty měsíce obléhání ze strany těch, kteří F1 nesnáší a nedokážou se na ni přestat dívat. Stejně, jako je odměnou to, že jsem u toho mohl být s Pavlem Fabrym s Vámi.

Děkuji za to.