Nejneúspěšnější jezdci: Esteban Tuero
Dnešní díl seriálu o nepříliš úspěšných pilotech F1 je věnován muži, který je zářným příkladem toho, že se v motorsportu nic nemá uspěchat.
Dnešní díl seriálu o nepříliš úspěšných pilotech F1 je věnován muži, který je zářným příkladem toho, že se v motorsportu nic nemá uspěchat.
Sluší se, abychom na začátku tohoto článku upřesnili, proč se Esteban Tuero dočkal označení „neúspěšný jezdec F1“. Je pravdou, že zřejmě nebyl mistrovským materiálem, na druhou stranu se ale ve formuli 1 a v jiných špičkových závodních sériích objevila řada jezdců s daleko menším talentem.
Tuerův příběh je pozoruhodný tím, v kolika letech skončil s kariérou pilota formule 1. K tomu se ale vrátíme až níže. Esteban Tuero se narodil 22. Dubna 1978 v Buenos Aires. V témže městě se jezdila Grand Prix Argentiny, Tuerova rodina měla navíc ke světu rychlých kol vždy blízko.
Malý Esteban proto od sedmi let závodil na motokárách. Ve čtrnácti přesedl do formulových závodů a nedlouho poté vyhrál argentinský šampionát formule Honda. Vyzkoušel si i jihoamerickou formuli Renault a formuli 3. V roce 1995 přesedlal do Evropy, konkrétně do Itálie, kde s velkým náskokem vyhrál místní šampionát formule 2000. Vyzkoušel si také formuli 3.
Posledně zmiňované sérii se ve větší míře věnoval v sezoně 1996. A nevedl si špatně. Pohyboval se na špici a o přední umístění bojoval s budoucím pilotem F1 Jarnem Trullim. Dokonce začínal upoutávat pozornost stájí formule 1, konkrétně Benettonu. V polovině ročníku se však rozhodl změnit působiště a přestoupil do formule 3000. Ukázalo se však, že se jednalo o uspěchaný krok. Tuerova nezkušenost si vybrala svou daň ve výsledcích i karambolech. V barvách týmu Draco Engineering nezískal ani bod.
V roce 1997 proto Tuero musel opět hledat novou sedačku. Překvapivě se stěhoval mimo Evropu, a to do japonské série formule Nippon. Ani v Zemi vycházejícího Slunce nezískal příliš oslnivé výsledky. Mladý Argentinec s poměrně štědrými sponzory však přesto našel cestičku do nejvyšší motoristické discipliny.
Příležitost dostal u stáje Minardi, která se sice těšila přízni fanoušků, ale nedostatek financí ji trápil takřka po celou dobu existence. Peníze od Tuera jí proto přišly vhod. Pro Minardi nejprve testoval, přičemž vedení stáje nakonec přesvědčil, aby dostal příležitost na plný úvazek. Týmovým kolegou Tuera byl Japonec Šinži Nakano.
Chvíli to vypadalo, že Tuerovi nebude udělena superlicence umožňující start v královně motorsportu. Nakonec však vše dopadlo dobře jak pro Argentince, tak pro jeho italského zaměstnavatele. Tuerův debut (bylo mu devatenáct let, což ho v té době řadilo na třetí místo mezi nejmladšími jezdci, kteří kdy nastoupili do závodu formule 1) ve Velké ceně Austrálie nebyl vůbec špatný. Kvalifikoval se na sedmnáctém místě a svého kolegu, který startoval poslední, porazil o šest desetin sekundy.
Další slušný výkon Tuero podal v Imole, kde dojel na osmém místě. V jiných závodech se však naplno projevila jeho nezkušenost, přílišná snaha zaujmout a z toho pramenící tendence k chybám. Ve svém posledním závodě, kterým byla Velká cena Japonska, najel v šikaně Casio na záď tyrrellu Tory Takagiho. Při bouračce si poranil několik krčních obratlů.
V sezoně 1998 tak dokončil pouze čtyři ze šestnácti závodů. Minardi si ho přesto chtělo ponechat i pro rok 1999. Tuero však mnohé zaskočil oznámením, že končí kariéru jezdce formule 1. V pouhých dvaceti letech…
Dodnes se spekuluje o tom, co Tuera k tomuto rozhodnutí vedlo. Teorií je několik – nedoléčené zranění, zklamání z fungování formule 1, přílišná kritika ze strany argentinského tisku či dokonce zpronevěření peněz ze strany svého manažera.
Tuero se následně přesunul do závodů cestovních vozů. Několikrát se spekulovalo, že by se mohl vrátit do formulí, k ničemu takovému však již nikdy nedošlo.
Diskuse k článku