Mike Hawthorn – s motýlkem kolem krku vstříc prvnímu titulu pro Británii

3 Štítky: Mike Hawthorn Zveřejněno 24. 01 2015 — Tomáš Bohuslav

Ve čtvrtek uběhlo přesně šestapadesát let od chvíle, co tento svět opustila jedna z největších jezdeckých ikon dvacátého století.

Míval dny, kdy jej na závodní dráze nedokázal porazit ani samotný El Maestro. Byl velice temperamentní a disciplína rozhodně nepatřila k jeho silným stránkám. Nejednou se stalo, že kvůli proflámovanému večeru nemohl druhý den nastoupit do závodu – zábava a ženy zkrátka kolikrát dostaly přednost. Pro domácí bulvární média představoval velmi často šťavnaté sousto, obzvlášť když se ukázalo, že se vyhnul povinné vojenské službě. Na druhou stranu se mu však v roce 1958 povedlo něco, po čem jeho vlast toužila již od samého vzniku formule 1, a sice zajistit Velké Británii, této kolébce motorsportu, historicky první titul mistra světa!

John Michael se narodil v Mexborough dne 10. dubna 1929 do rodiny Leslieho a Winifred Hawthornových. Se světem rychlých kol jej seznámil jeho otec, sám velký motoristický fanoušek. Když byly malému Mikovi dva roky, rozhodl se koupit garáž nedaleko dnes již legendárního okruhu Brooklands. V ní pak většinu času trávil přípravou motocyklů a automobilů na lokální závody. A protože byl Mike po celou dobu svému otci nablízku, netrvalo dlouho a toto prostředí jej rovněž naprosto uchvátilo. V devíti letech pak již měl o svém budoucím povolání zcela jasno.

Ještě před tím, než se stal profesionálním jezdcem, vystudoval střední průmyslovou školu v Chelsea, kde se přiučil spoustě nových věcí vztahujících se k jedné z jeho životních lásek – automobilům a všemu, co je s nimi spojené.

Krátce nato, co se začal závodění věnovat naplno, dostavily se rovněž první výhry. Jednalo se sice ‚jen‘ o vítězství v místních kláních sportovních vozů, i to však postačilo k tomu, aby si vydobyl respekt široko daleko. V tu chvíli se začala Mikova kariéra slibně rozjíždět a v roce 1952 pak přišla chvíle, která jej rázem katapultovala do prestižního klubu zvaného formule 1.

Vše se odehrálo v době Velikonoc, kdy se na okruhu v Goodwoodu konalo velké setkání všech příznivců motorsportu, v rámci něhož bylo na programu hned několik závodů v rozdílných kategoriích. Této události se onoho roku zúčastnila vskutku věhlasná jména – nechyběli například Juan-Manuel Fangio či José Froilán Gonzáles – a třiadvacetiletý mladík z Mexborough je dokázal svými povedenými výkony všechny zastínit. Nejprve opanoval třídu F2, posléze rovněž závod formule Libre, a nakonec skončil druhý i v hlavním klání celého setkání určeném pro monoposty F1.

Rázem tak znal Mika Hawthorna – toho dlouhána, jenž v kokpitu svého cooperu seděl tak shrbeně, až se bradou téměř dotýkal volantu – celý motoristický svět. Tehdy v Goodwoodu na sebe závodnický overal oblékl vůbec poprvé v životě, kravatu, která mu vždy zakrývala obličej takovým způsobem, že téměř nemohl vidět na trať, vyměnil za motýlka, a všechny ostatní a o poznání slavnější závodníky nechal za sebou.

Po této zkušenosti z Goodwoodu Mike společně se svým otcem usoudil, že by bylo dobré zakončit sezonu 1952 stylově, a tak se rozhodl nastoupit do zbývajících závodů historicky třetího ročníku formule 1.

Mladý Angličan se v té době těšil famózní formě, a hned při své premiéře v tomto elitním klubu dosáhl na body – to když se cílem belgické Grand Prix prohnal na senzačním čtvrtém místě. A protože dokázal bodovat rovněž na domácí půdě v Silverstonu, kde dokonce vystoupal na stupně vítězů, a posléze i v Nizozemsku, vyšvihl se na skvělou pátou pozici v konečném pořadí šampionátu.

Tento pozoruhodný výkon rozhodně nezůstal bez povšimnutí, ba naopak. O služby třiadvacetiletého Hawthorna projevil zájem sám velký Commendatore a vzápětí mu nabídnul závodní smlouvu na příští sezonu. A taková nabídka se pochopitelně neodmítá!

Ročník 1953 se v Mikově případě nesl v podobném duchu jako ten předcházející. Britský závodník se nadále těšil skvělé formě a v polovině sezony, ve svém teprve devátém klání v rámci formule 1, se dočkal premiérového vítězství. K němu došlo během Velké ceně Francie, která se téhož roku konala na okruhu v Remeši.

Toto klání se do historických análů zapsalo velmi tučným písmem, neboť v jeho samotném závěru si to v přímém souboji na dráze rozdalo hned trio jezdců ve složení Hawthorn, Fangio a Gonzáles. Jak již bylo řečeno, v nervy drásajícím finiši se nakonec radoval prvně jmenovaný, oba dva pronásledovatelé nicméně projeli pod šachovnicovým praporkem v rozmezí necelé vteřiny a půl za ním, což bylo v motorsportu doposud něco vskutku nevídaného. A když pak na stupních vítězů Hawthorn uslyšel první tóny God Save the Queen, celý tento okamžik jej dojal natolik, až se mu z očí vyrojily slzy. Nedlouho poté se rozhodl premiérové vítězství náležitě oslavit. Během večírku se seznámil s pohlednou mladou dívkou, která mu posléze porodila jeho jediného potomka. Jako dostatečný důvod k uzavření sňatku nicméně tuto skutečnost nepovažoval.

Další dvě pódiová umístění ve zbytku sezony pak znamenala konečné čtvrté místo v šampionátu. Avšak dařilo se mu i mimo F1. Téhož roku opanoval například International Trophy stejně tak jako slavnou čtyřiadvacetihodinovku ve Spa, kde se o svůj vůz dělil s bývalým mistrem světa Giuseppem Farinou.

Sezona 1954 byla pro Mika ze sportovního i osobního úhlu pohledu velice rozporuplná. Vše začalo nešťastným incidentem v nemistrovském závodě v Syrakusách, kde si ošklivě popálil všechny čtyři končetiny. A aby toho nebylo málo, nedlouho poté zahynul při autonehodě jeho otec Leslie, který mu byl oporou po celou dosavadní kariéru.

Hawthorn se nicméně z těchto událostí dokázal vzpamatovat a na své konto si ve formuli 1 připsal další povedené výsledky – dvě druhá místa a vítězství v posledním klání ročníku ve Španělsku. Na konci sezony se každopádně rozhodl Ferrari z rodinných důvodů opustit a zamířil do Vanwallu, aby tak mohl být rodině v této obtížné situaci co možná nejvíce nablízku.

Vědom si skutečnosti, že toto rozhodnutí znamená krok zpět, nastoupil do své třetí kompletní sezony v F1. Za tým Tonyho Vandervella ovšem odjel nakonec pouhé dva závody, pak se vrátil zpět do Maranella.

Mezitím se také stihl zúčastnit známé čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans, která se téhož roku zapsala do historie motorsportu bohužel tím nejčerněji možným písmem, přičemž samotný Mike v ní sehrál poměrně zásadní roli.

Vše se seběhlo velmi rychle. Na konci pětatřicátého kola závodu najíždělo trio jezdců ve složení Mike Hawthorn, Lance Macklin a Pierre Levegh na cílovou rovinku, když prvně jmenovaný náhle prudce zpomalil ve snaze zabočit do boxové uličky. Macklin následně rovněž tvrdě dupnul na brzdový pedál, Levegh mu ale byl natolik blízko, že již hrozícímu karambolu prakticky nemohl zabránit. O nepatrný zlomek vteřiny později došlo mezi oběma piloty ke kontaktu, jenž Leveghův vůz katapultoval přímo do davu diváků stojících podél trati. Výsledkem byla tragická smrt třiaosmdesáti z nich a jezdce samotného, dalších 120 lidí pak přišlo k úrazu.

Závod pokračoval, ale vedení Mercedesu rozhodlo, že jeho vozy v něm již nadále účinkovat nebudou, a tak je dobrovolně stáhlo. Vítězství proto připadlo týmu Jaguar, jehož barvy hájil i Hawthorn.

Řada lidí přičítala vinu na této katastrofě právě britskému jezdci, podle výsledků oficiálního vyšetřování byla nicméně celá událost jen velmi nešťastným závodním incidentem. I přes toto očištění Hawthorna vzpomínky na onen osudný den každopádně pronásledovaly až do konce jeho života.

Zbývající závody sezony F1 mu chuť nikterak nespravily. Na žádné bodované příčky tentokrát nedosáhl, a tak v konečném zúčtování skončil na velmi nelichotivém šestadvacátém místě.

Sezona 1956 byla pro Hawthorna z pohledu účastí v grand prix velice chudá. Rodák z Mexborough nastoupil pouze do třech klání, zaznamenal jedny stupně vítězů, a to bylo z jeho strany de facto vše. Zajímavostí je, že v každém z nich závodil s vozem jiné značky (Maserati, Vanwall, BRM). Posléze se nicméně vrátil zpět do Maranella, kde se shledal se svým dlouholetým přítelem Peterem Collinsem, a najednou jako by se opět začalo blýskat na lepší časy.

Ačkoliv k dokonalosti tehdy ještě něco málo chybělo, společné působení u italské stáje si oba dva náramně užívali. Hawthornovým a Collinsovým maximem byla v roce 1957 ‚jen‘ dvě umístění na stupních vítězů, večírky však bývaly natolik bujaré, jako by pokaždé zapíjeli zisk titulu mistra světa. Díky tomu si vysloužili velký zájem ze strany domácího bulváru. A ten se stal o to nejpříjemnější, když vyšlo najevo, že se mladý Hawthorn nějakým záhadným způsobem vyhnul povinné vojenské službě. Najednou se na něj řada jeho fanoušků a obdivovatelů začala dívat skrze prsty. Na Mikovu obranu se nicméně sluší podotknout, že se jí ve skutečnosti nemohl zúčastnit proto, že trpěl chronickým onemocněním ledvin.

Hawthorn a Collins byli sehraná dvojka a život jeden bez druhého si zkrátka nikdo z nich nedovedl představit. V paddocku byli známi jako ‚Mon Ami Mate‘. O jejich výjimečném přátelství byla dokonce o pár let později sepsána kniha se stejnojmenným názvem. Na trati si však pochopitelně nedarovali ani jeden centimetr místa navíc.

Jezdecké složení Ferrari kromě těchto dvou Britů v téže době tvořil ještě Luigi Musso, a jak vyšlo postupem času najevo, ne vždy se k němu Hawthorn s Collinsem chovali úplně spravedlivě. Italova přítelkyně Fiamma Breschi posléze v televizním dokumentu ‚The Secret Life of Enzo Ferrari‘ popsala, jak moc vyhrocená atmosféra tehdy ve Scuderii během sezon 1957 – 1958 ve skutečnosti panovala. Podle jejího tvrzení spolu oba britští závodníci měli uzavřen pakt, který byl namířen silně vůči Mussovi. Na jeho základě si pak mezi sebe měli rovnoměrně rozdělovat peníze za vítězství. Nezáleželo na tom, jestli během onoho víkendu vyhrál Collins, nebo Hawrthorn, odměna se pokaždé dělila na dva stejně velké díly, přičemž Itala jakoby si vůbec nevšímali.

Pro Ferrari jako takové byla pochopitelně nastalá situace velice příznivá – díky vzájemné rivalitě mezi jeho piloty si nemusel Commendatore činit starosti s případným nedostatkem motivace – ale jak se vzápětí ukázalo, celá tato záležitost zašla až za hranici únosnosti.

Ve snaze překonat své nenáviděné týmové kolegy se Musso dopustil během Velké ceny Francie na okruhu v Remeši chyby, která jej nakonec stála život. Celá Itálie se posléze zahalila do smutku, neboť tak přišla o jednu ze svých největších závodních nadějí té doby, Hawthorna s Collinsem nicméně tato událost podle svědectví Mussovy přítelkyně nechala chladnými. Na konci onoho osudného dne je prý po návratu z nemocnice přistihla, jak se před hotelem baví a hrají fotbal s prázdnou plechovkou od piva, za což jim až do jejich smrti nemohla přijít na jméno.

Ve Francii nakonec zvítězil právě Hawthorn a na své konto si tak připsal třetí a zároveň poslední triumf v F1. O čtrnáct dní později se na domácí půdě prosadil druhý pilot Ferrari, pak ale přišla v Německu další tvrdá rána, která, jak se později ukázalo, měla zásadní vliv na Mikův postoj k závodění. Zrádný Nürburgring si totiž vyžádal život jeho nejlepšího kamaráda Petera Collinse.

Po této tragické události chtěl Hawthorn okamžitě seknout se závodní kariérou, nakonec se nicméně nechal přemluvit a s tímto krokem posečkal až závěr sezony. A jak se ukázalo, vyplatilo se! Díky třem druhým příčkám z Portugalska, Itálie a Maroka se udržel na čele průběžného pořadí, a své zemi tím pádem zajistil premiérový titul mistra světa. To vše navzdory skutečnosti, že Stirling Moss, jenž byl dalším žhavým kandidátem na celkový triumf, měl na kontě hned o tři vítězství více. Až do samotného konce sezony se však jednalo o pořádné drama – ostatně o tom svědčí i skutečnost, že po jedenácti odjetých závodech činil rozdíl mezi oběma britskými esy pouhý jeden bod. Nic podobného se v prvních osmi letech existence tehdy zbrusu nového šampionátu nestalo.

Ani zisk mistrovského titulu každopádně Mikovo rozhodnutí pověsit závodní přilbu na hřebíček nezvrátil. Do žádného dalšího závodu formule 1 již nikdy poté nenastoupil. Ono známé pořekadlo, že končit se má vždy na vrcholu, tedy naplnil dokonale. Kvůli řadě traumatických okamžiků, které během kariéry zažil, již k závodění necítil to co dřív. A i kdyby teoreticky chtěl pokračovat dále, jeho horšící se zdravotní stav by mu to s největší pravděpodobností již příliš nedovoloval. Místo královny motorsportu si každopádně našel jinou lásku – jmenovala se Jean Howarthová, živila se jako modelka, a Mike byl skálopevně rozhodnut o tom, že právě s ní chce strávit zbytek života.

Pár už měl dokonce naplánovanou svatbu, když zcela znenadání přišla další, a tentokrát již poslední, krutá rána osudu. Dne 22. ledna 1959 dostal se svým jaguárem na kluzké vozovce nedaleko Guildfordu smyk, narazil do protijedoucího náklaďáku a následně do stromu stojícího podél silnice. Při této nehodě utrpěl rozsáhlá poranění hlavy, která byla bohužel neslučitelná se životem.

Podle dostupných informací se ovšem o běžnou automobilovou nehodu rozhodně nejednalo. Hawthorn si prý na veřejné komunikace poměřoval koňské síly svého jaguáru s mercedesem Roba Walkera, úspěšného formulového manažera, a v onen okamžik se podle výpovědi očitých svědků řítil po zrádné cestě rychlostí téměř 130 km/h. Ironií osudu na tom všem byla skutečnost, že jen o pouhých patnáct kilometrů dále zahynul pět let nazpět jeho milovaný otec Leslie.

Hawthornovou smrtí tak královna motorsportu přišla v rozmezí několika měsíců o dalšího skvělého jezdce a jednu z největších ikon padesátých let, Velká Británie pak o hrdinu, který jí zajistil tolik kýžený první titul mistra světa F1.