Nejneúspěšnější jezdci: Al Pease

4 Štítky: Neúspěšní jezdci Zveřejněno 31. 08 2014 — Michal Mikoláš

Vítáme vás u nového seriálu GPF1, který bude věnován pilotům, kteří ve formuli 1 příliš štěstí neměli. První díl věnujeme hned nejpomalejšímu pilotovi F1 všech dob.

Victor „Al“ Pease

Narozen: 15. října 1921, Darlington, Velká Británie

Zemřel: 4. května 2014, Sevierville, Tennessee, USA

Národnost: Kanada

Počet GP: 3

Počet startů: 2

Počet bodů: 0

Týmy: Castrol Oils Ltd., John Maryon

Ve formuli 1 se za její více než šedesátiletou historii vystřídaly stovky jezdců. Mnoha desítkám z nich se nikdy nepodařilo získat mistrovský bod. To by samo o sobě nebylo ničím výjimečným, ničím, co by stálo za řeč. Mezi těmito jezdci ovšem najdeme takové, kteří nad ostatními z různých důvodů naprosto vyčnívají.

Redakce webu GPF1.cz vás vítá u prvního dílu nového seriálu tematických článků, které jsme se rozhodli věnovat pilotům, kterým se v královně motorsportu štěstěna vyhýbala. Zároveň si ale dovolíme dokázat, že jakýkoliv pilot, kterému se podařilo probojovat se do nejvyšší kategorie motorsportu, musel být za volantem extratřídou. Při vybírání prvního medailonku jsme nemuseli příliš váhat. Mezi neúspěšnými jezdci totiž najdeme jednoho, který se vyznačuje vlastností ve formuli 1 nevídanou. Jedná se totiž o závodníka, který byl ze závodu diskvalifikován kvůli tomu, že byl jednoduše příliš pomalý.

Victor Pease, kterému téměř nikdo neřekl jinak než Al Pease, byl původem Angličan. Narodil se v turbulentní době a k rychlým kolům se i kvůli nástupu druhé světové války dostal relativně pozdě. Dnes je Al Pease v historických análech formule 1 zapsán spíše jako kuriozita. Kdybychom se ale pokusili nalézt Kanaďana s největším počtem závodních trofejí, neukázali bychom na nikoho z rodiny Villeneuvů, nýbrž právě na pana Pease, čestného člena síně slávy kanadského motorsportu.

Těžko bychom našli vůz, ve kterém se Al Pease v padesátých a šedesátých letech neprojel. Byl talentovaným závodníkem, kterému nebyly cizí ani sportovní vozy, ani formule. Náhoda tomu chtěla, že se o jeho služby začala zajímat společnost Castrol, která ho dokázala prosadit na start Velké ceny Kanady ročníku 1967. Al v té době nebyl na závodních tratích žádným zelenáčem. Ostatně dokážeme si v dnešní době, kdy ve formuli 1 startují neplnoletí piloti představit, že se na startovní rošt postaví muži o tři dekády starší?

Buď jak buď, Al Pease se propracoval až do formule 1. Co naplat, že ve všech třech vystoupeních usedl do zastaralého vozu Eagle Mk1 – mimochodem patrně jednoho z nejkrásnějších vozů, které se kdy ve formuli 1 objevily. Čísla Peasovy premiéry v nejvyšší kategorii mluví za vše. Vítězem GP Kanady 1967 byl Jack Brabham. Al Pease v těžkých deštivých podmínkách projel také cílem. Nutno dodat, že měl na kontě o 43 kol méně než australská legenda. Statistiky závodu nám udávají nelichotivý údaj, dle něhož se Al Pease v průběhu závodu pohyboval průměrnou rychlostí 69,4 kilometrů v hodině. Nutno dodat, že za takto hrůznou statistiku nemůže samotný Al – ostatně můžete si je přečíst v rozhovoru na konci tohoto článku.

O rok později se Pease se stejným sponzorem a ve stejném voze opět pokoušel o štěstí ve Velké ceně Kanady. Tentokrát jeho představení dopadlo ještě hůře. V kvalifikaci byl poslední (přičemž ztratil téměř šestnáct sekund na vítěze Jochena Rindta) a do závodu kvůli poruše vůbec nenastoupil. Web F1Rejects přichází se zajímavým vysvětlením Peasova výkonu. Podle všeho se ukázalo, že za nedostatečný výkon motoru Climax mohl imbus, který některý z mechaniků zapomněl před začátkem měřených jízd z útrob monopostu vyndat…

Pease se v kanadské GP objevil i v roce 1969. Opět usedl do vozu Eagle, který bylo potřeba po několikaměsíčním stání na výstavě v Montrealu do posledního šroubku přestavět. Právě ve zmiňovaném roce došlo k situaci, která Pease nesmazatelně zapsala do dějin motorsportu. Náš hrdina se sice pral s vozem statečně, ovšem při vyhýbání se rychlejším soupeřům si počínal nepříliš šikovně. Dokonce se mu podařilo pokazit bitvu o třetí místo. Dokonce se mu podařilo pokazit závod Moserovi, Stewartovi a Beltoisovi. Ken Tyrrell (tehdy šéf týmu Matra) toho měl už dost a podal stížnost vedení závodu, které Pease diskvalifikovalo pro příliš pomalou a nebezpečnou jízdu.

Znamenalo to konec Peasovy kariéry pilota formule 1. Rozhodně se ale nejednalo o jeho poslední představení na závodních tratích. Ještě dlouho po překročení padesátky dokázal sbírat vavříny v různých kanadských soutěžích. Po odchodu z aktivního závodění se rychlých kol nikdy nezřekl – ještě dlouho po osmdesátce se věnoval restaurování automobilových veteránů.

Mezi fanoušky byl Al Pease oblíben pro svou skromnou a otevřenou povahu. Milovník mořských plodů a džusu s vodkou podlehl dlouhodobým zdravotním problémům letos v květnu ve vysokém věku 92 let.

Následuje přepis rozhovoru, který Al Pease poskytl serveru F1Rejects před několika lety.

 

Kde jste se narodil a kde jste vyrůstal?

Al Pease: „Narodil jsem se v Darlingtonu, který leží v Yorkshiru. Z Anglie jsem odjel, když jsem byl ještě docela mladý. Pak jsem byl v Indii, kde jsem se po vypuknutí války přidal k ozbrojeným složkám. Mluvím tedy o druhé světové, ne o první! (smích) Když bylo po bojích, přestěhoval jsem se do Kanady. Do Anglie jsem se nikdy nevrátil, i když o tom stále občas uvažuji.“

Co vás přivedlo k motorsportu a jaká byla vaše kariéra před formulí 1?

AP: „No, vždy mě zajímala auta. Začal jsem v malých sportovních vozech a odjel jsem hodně klubových závodů. Na konci padesátých let jsem navázal kontakty s British Motor Corporation, se kterou jsem zůstal až do jejího rozpadu. Tou dobou už jsem měl vavříny prakticky ze všech regionálních i velkých šampionátů v Kanadě.“

Jaká byla vaše cesta k účasti ve Velké ceně Kanady 1967?

AP: „V té době jsem měl k dispozici Lotus 47. Firmu Castrol to zaujalo, a tak mě sponzorovala. Blížila se GP Kanady v Mosportu, a oni se rozhodli, že by mě tam rádi viděli. Castrol ale podle mého udělal velký přešlap, když se místo pronájmu vozu rozhodl koupit monopost Dana Gurneyho (jednalo se o Eagle Mk1 – pozn. redakce), který byl používán v Evropě. To auto rozhodně stačilo na to, aby se dostalo na rošt, ale v porovnání s ostatními to nebyl žádný zázrak.“

Jak se vám líbil okruh v Mosportu?

AP: „Znal jsem ho moc dobře, vlastně jsem trochu zasahoval do jeho návrhu, takže to pro mě nebyla žádná novinka. Musím se přiznat, že ze všech okruhů, na kterých jsem měl možnost jezdit, mám tenhle asi nejraději.“

Povězte nám, jaký to byl závod z vašeho pohledu.

AP: „Na startu nechtěl naskočit motor. Když už se to povedlo, zhasl po několika kolech ve vlásence. Dostal jsem se do hodin. Podařilo se mi motor znovu nahodit a trochu situaci uklidnit. Bylo velmi mokro, jízda byla zrádná. I přes déšť jsem měl pocit, že vůz má dobrý výkon, ale když jsem se dostal do zatáčky Moss, což je asi nejvzdálenější místo od boxů na okruhu, vypověděla službu baterie.

Musel jsem tedy proběhnout přes celý kopcovitý okruh až do boxů, zaběhnout pro baterii a vrátit se zpátky. Tehdy bylo samozřejmě nutné, abyste si všechno udělali sami! Nasadil jsem novou baterii a zase se vydal na trať.“

Nenapadaly vás myšlenky na odstoupení závodu namísto běhu přes celou trať?

AP: „Něco takového jsem vůbec nebral v úvahu, myslel jsem jenom na dokončení závodu. Nikdo by mě za normálních okolností nedonutil skončit! (smích) Ten okruh jsem měl rád a užíval jsem si jízdu na něm. Dokud auto jelo, pokračoval jsem. Abych řekl pravdu, byl jsem pak docela šťastný, že už je po všem a že jsem v cíli.“

Co vás postihlo o rok později, kdy se GP Kanady jela v Mont Tremblantu?

AP: „No, jedná se o další okruh, kde se mi dařilo v jiných sériích. V průběhu kvalifikace se ale pokazila kliková hřídel, a tak jsme se do závodu samotného vůbec nedostali.“

Doslechli jsme se, že mezi GP Kanady 1968 a 1969 bylo vaše auto na výstavě v Montrealu?

AP: „To byla jedna z věcí, kterými mi Castrol neudělal zrovna radost, protože v důsledku převozu toho auta jsem ho neměl čtvrt roku v rukou. Poté, co vůz stál tak dlouho na místě, nám nezbývalo nic jiného, než ho kompletně rozebrat.“

A jak probíhalo vaše poslední představení ve formuli 1, které proběhlo v roce 1969 v Mosportu?

AP: „Vůbec ne dobře. Byli jsme dostatečně rychlí na to, abychom se kvalifikovali, ale v závodě to jelo strašně pomalu. Diskvalifikovali mě a nemám jim to za zlé. Dělal jsem všem spoustu místa, protože jsem věděl, že jsou rychlostně úplně jinde. Začal jsem si říkat, že jestli se něco nestane, budu z toho muset nějak utéct!“

Jste pravděpodobně jediný pilot v historii F1, který byl diskvalifikován kvůli příliš pomalé jízdě.

AP: „No, nebylo to nic příjemného. Ale jak jsem řekl, nemám jim to za zlé.“

Co se stalo s vozem?

AP: „Koupil ho ode mě Tom Wheatcroft v Doningtonu. Dodnes stojí v tamním muzeu.“

Co jste dělal po formuli 1 a jak si užíváte důchod?

AP: „Pár let jsem jezdil v F5000. Pak to bylo příliš drahé. V roce 1983 jsem začal dělat do závodů veteránů. Pokračoval jsem v tom do roku 1988. V poslední době jsem se věnoval restaurování svého vozu Canada Class z roku 1955. Až to bude hotové, vůz přijme kanadská motoristická síň slávy.“