Komentář: Jinak skvělá GP Singapuru zvýrazňuje slabiny F1
Pohled na moderní závody F1 z křesla průměrného diváka, nikoli zarytého fanouška F1, přináší několik zajímavých myšlenek. Komentátor F1 Tomáš Richtr si takovou roli vyzkoušel během GP Singapuru.
V týdnu s Velkou cenou Singapuru jsem si vzal dovolenou. Ale bez F1 jsem prostě vydržet nedokázal. V německém Hamburku jsem vyhledal bar, kde vysílají sportovní přenosy a na neděli domluvil sledování.
Jaký to byl horor při zjištění, že Německo vlastně není země formulová, nýbrž fotbalová. Navzdory tomu, že bar byl prázdný (nacházel jsem se v něm jen já společně s pochybnou existencí), právě pochybná existence zapříčinila to, že se vysílal fotbal. Zachránil mě pár Švédů, kteří také chtěli formuli 1. Pochybná existence pochopila, co je to demokracie! (Že nás jako bylo tři na jednoho. Pochybná existence principy demokracie uznala, a neobviňovala nás z korupce.)
Ale o tomhle zážitku jsem zas až tak hovořit nechtěl. Zajímavější byla má zkušenost, ve které jsem se snažil vžít do role běžného nezaujatého diváka.
Psal se rok 2008. Ve Valencii jsme s kolegy novináři seděli s ředitelem závodů F1 Charliem Whitingem, a bavili se na téma právě Valencie, a také Singapuru. V té sezoně nové okruhy v kalendáři. Už tehdy mě zajímalo, jak chce vedení F1 ošetřit fakt, že GP Singapuru je městský okruh, ale na rozdíl od Monaka se jezdí na standardní vzdálenost 305 kilometrů. A tedy že do hry velmi často vejde limit dvou hodin, a zda to pro běžného diváka nebude neúnosné. Charlie Whiting to tehdy odmítl jako neopodstatněnou obavu.
Všech sedm velkých cen Singapuru bylo dojeto v čase 1:56 až 2:00 hodin. Mně, coby současně zainteresovanému fandovi F1, to samozřejmě nevadí. Ale tady nejde jen o F1. Tady jde také o to, co je stravitelné na běžné televizní stanici, nota bene té nejsledovanější v zemi. Tím spíš, pokud má za cíl zaujmout obecné publikum.
Velká cena Singapuru je fantastickou událostí. Ale vykládejte to tomu, kdo se s ní dostane do kontaktu jen prostřednictvím přenosu ze samotného závodu. Brm, brm, brm… událost… a pak dvacet minut brm, brm, brm… událost. Je pro mě absolutně nepochopitelné, že ani po sedmi letech pořadatelé F1 nevyhodnotili zkrácení GP Singapuru například na délku 200 kilometrů. Tedy o třetinu. Tedy na délku hodiny a dvaceti minut.
Abyste mě nepochopili špatně: já – a se mnou asi celá řada zapálených fandů F1 – jsem byl schopen prakticky v každém kole sledovat spoustu doprovodných příběhů (zejména ve srovnání s časomírou, jak se vyvíjí odstupy, jak volba strategie, a co to může přinést za drama o něco později, ale ne drama ve formě havárií, ale spíše drama komorně napínavé detektivky). Ale takových je nás jen pár desítek tisíc, ne-li jednotek tisíc. Pro drtivou většinu těch, kteří přenosy na komerční televizi sledují dnes, to nevidí. A tak se nudí. Nazývají to ‘nudným kroužením’.
GP Singapuru svou (specifikací a délkou) slabiny sportu zvýrazňuje. Jasně že se občas vyskytne nudnější velké cena. Stejně jako se objeví řada nudných fotbalových zápasů. Ale v případě GP Singapuru je to jako hrát fotbalový zápas s výsledkem 1:0 ne na 90, ale na 130 minut. Koho to bude bavit? No v případě, kdy bude jedna šance následovat druhou, a půjde třeba o finále mistrovství světa, tak mnoho lidí. Ale to jsou spíše výjimky.
Ani po sedmi letech od premiérové GP Singapuru se nechystá F1 k úpravě formátu víkendu. Jet závody na standardní délku 305 kilometrů je sebevražedný přežitek. Na Monze to nevadí. V Singapuru ano. Je nutné začít cílit na časovou délku závodu. Aby lidé udrželi pozornost. F1 málokdy byla plná soubojů kolo na kolo. Abych pravdu řekl, F1 taková nikdy nebyla. Není to demolition derby.
Ale s moderním vývojem F1 (systémy rekuperace energií ve spojení s absencí ‘wow!’ efektů typu brutální rachot), proti kterému jde inflace moderní zábavy (křiklavé titulky, bulvární zvolání, hra emocí, videa ne delší než 1,5 minuty), čeká šéfy sportu náročné zadání. S Berniem Ecclestonem, sám do morku kostí přítelem dobrých starých škol, je to zadání bohužel neřešitelné.
Diskuse k článku