Zpověď vyčerpaného mechanika F1: Něco se musí změnit, takhle už dál nemůžeme
Neustále se rozšiřující kalendář šampionátu F1 je sice lahůdkou pro diváky, horší je to ale už pro členy týmů, kteří jsou v případě čím dál častějších tří závodů ve třech týdnech mnohdy i na měsíc odříznuti od rodiny. Portál Motorsport.com vyslechl příběh mechanika, který si přál zůstat v anonymitě, o tom, jak drsné pracovní prostředí momentálně v královně motorsportu panuje… Tady je jeho překlad.
Život mechanika F1 je náročný. Tak to bylo vždy. Nikdo z nás to nedělá proto, že by toužil po snadném životě. Všichni milujeme F1 a víme, že být součástí závodů Grand Prix je něco, co vyžaduje hluboké odhodlání.
Ale jak se kalendář rozšiřuje a „trojnásobné“ závody se stávají normou, pro mnoho lidí, kteří pracují v garážích, se situace dostala do bodu zlomu.
Pracovní doba je hodně náročná. Od středy před závodem až do nedělní noci po něm je to každý den minimálně 12 hodin. Člověk si neuvědomuje, kolik energie mu to bere, dokud se nevrátí do práce v továrně a normální osmihodinový den je skoro komický, protože se zdá tak krátký!
Vlastně si ani neuvědomíte, jak nenormální život na cestách je, dokud se nevrátíte domů.
Obzvlášť těžké je to proto, že je to tak neúprosné, bez času na zotavení. Pracujete od chvíle, kdy vystoupíte z letadla, a to může být i po opravdu mizerném letu, kdy jste se tísnili v ekonomické třídě a téměř nespali.
Po „trojzávodě“ na konci sezóny v Mexiku, Brazílii a Kataru znamenala kombinace letů v ekonomické třídě, zpoždění a změn časových pásem, že všichni byli naprosto zničení, a právě tehdy jsem myslím viděl, že lidé mají skutečné potíže.
Probdělé noci a rozvody. I taková je pravda o životě mechaniků
Když na vás dopadne skutečná únava, je to strašné. Když jste daleko od svých blízkých a na cestách, můžete se cítit hodně osaměle.
Několik dní na závodech, kdy jste se pořádně nevyspali, ovlivňuje i to, jak se cítíte po návratu domů v osobním volnu. To znamená, že vaše vztahy mohou utrpět – a to není fér ani vůči vám, ani vůči vašim partnerům.
Nejste jen psychicky unavení, ale také fyzicky vyčerpaní. Jak se sezóna protahuje, dochází ke skutečně velkému množství zranění. Týmy sice mají lékaře a fyzioterapeuty, kteří se o vás postarají, ale nejjednodušším řešením je napumpovat do vás léky proti bolesti, abyste prostě vydrželi. Ani za milion let by vám běžný lékař nedal to, co dostáváme my, aby nás udržel v chodu.
Ti, kteří nechtějí jít cestou léků proti bolesti, se obracejí k alkoholu, a to také není nijak zvlášť dobré.
K tomu všemu tu máme striktní pravidla kvůli pandemii koronaviru a neustálé testování, které týmy nastavují tak, aby to bylo nejlepší pro ně, ne pro jednotlivce.
Covid vše zhoršil
Některé týmy nechtějí, abyste se nechali testovat příliš brzy kvůli tomu, aby se nemohlo stát, že budete vyřazeni z kvalifikace nebo závodu. Místo toho jsou radši, když s testem před návratem počkáte co nejdéle. Pokud se však vyskytne problém a výsledek testu se z nějakého důvodu ztratí, trpí tím mechanik, protože musí zůstat další den mimo domov, aby se mohl jít nechat znovu otestovat.
Jeden den navíc se nezdá být moc, ale jakmile jsou všichni tak strhaní, všechno se to nasčítá. Každý ke konci roku chce být doma jen se svými blízkými. Pro týmy je typický nedostatek empatie k tomu, co lidem způsobují.
Mezi stresem z toho, aby byly výsledky testů zpracovány včas a my mohli odjet domů, požadavkem na sebeizolaci ve Velké Británii a změnami kalendáře v krátkém čase, jsme se museli vzdát tolika svých osobních zájmů ve prospěch F1, aby lidé nahoře mohli vydělat více peněz, zatímco my za to nedostaneme nic.
Kromě samotné únavy a toho, že jsme tolik mimo domov, je těžké vybalancovat tuto neúprosnost s opravdu vysokými nároky, které jsou na každého v garáži kladeny, aby pracoval na nejvyšší úrovni. Nikdo nechce vyrobit auto, ve kterém řidič odstoupí nebo havaruje, takže jsou do toho všichni absolutně zapálení.
A to jen zvyšuje stres. Jezdci i všichni zaměstnanci továrny spoléhají na to, že podáte stoprocentní výkon a neuděláte žádnou chybu. Ale chybovat může každý. Jsme jenom lidé a já jsem jich svého času udělal spoustu.
Když je uděláte, zklamete ostatní. Ptají se vás, proč jste to dopustili. Je těžké to přijmout. Začnete o sobě pochybovat. To vás rozhodí a riskujete, že uděláte ještě více chyb, protože se tím začnete ještě více stresovat. Je to psychicky únavné.
Tlak toho všeho, plus únava vyvolaná počtem závodů a počtem „trojnásobých“ závodů… člověk se dostane do bodu, kdy atmosféra v garážích může být někdy velmi toxická.
A tato toxicita pramení z toho, že se nacházíme v konkurenčním prostředí. Je to skoro jako ve firmě, kde se ostatní snaží stoupat po žebříčku, ale jakmile se nikam nedostanou, nakonec se začnou k ostatním chovat hrozně.
Hodně se vtipkuje, ale to se může velmi rychle zvrhnout. To může mít negativní dopad na některé členy týmu, kteří cítí nejistotu ohledně svého vzhledu, sexuality nebo pracovního postavení. Prohlubování těchto nejistot může vést k depresi a všemu, co s ní souvisí, jako je sociální izolace a nezdravý životní styl.
Je to toxicita způsobená tím, že všichni jsou neustále spolu a v zápřahu: není úniku, aby si mohli trochu vydechnout. Kluci musí postavit auto, hned potom třeba převodovku a pak třeba jít dělat zavěšení. Někdy nezbude ani půl hodiny na oběd.
Situace se trochu lepší
Týmy se snažily udělat něco pro zlepšení a některé věci jsou nyní lepší než před několika lety. Trochu pomohl zákaz nočních prací a samozřejmě už nemusíme mezi závody absolvovat celou řadu testovacích jízd, jako tomu bylo před několika desítkami let.
Co se týče hotelových pokojů, dříve jsme museli sdílet pokoje, ale nyní si mnoho týmů uvědomilo, že dát všem jednolůžkové pokoje příliš neovlivní jejich rozpočet. A mechanici to jen kvitují.
Na sociálních sítích se hodně mluví o dušení osvětě jezdců, ale pro zbytek zaměstnanců to neplatí.
Získáte z toho dojem, že nejvyšší vedení nechce hodnotit své mechaniky a techniky, protože se bojí výsledků. Pokud výsledky znají, vědí, že podle nich musí jednat; a mechanik není dost důležitý na to, aby se o něj starali ani na něj utráceli další peníze, takže je lepší místo něj najmout někoho jiného.
To zanechává u některých z nás pocit, že pokud se psychicky složíte – a znám několik kolegů, kterým se to stalo –, nedostane se vám podpory, nikdo vám nepomůže.
Když se mluví o stresu a vypětí v mamutím kalendáři F1, často se tvrdí, že pokud se vám to nelíbí, můžete odejít. Někteří šéfové týmů to dokonce říkají.
Ale tento přístup jen ukazuje, jak jsou někteří mimo realitu toho, co je v F1 potřeba, a dokazuje to jejich přesvědčení, že můžete jednoduše nasadit náhradní zaměstnance jako nové žárovky.
Jediné, co zbude, když všechny vyženete nad hranice možností, je to, že tu práci budou dělat děti. Nenajdete skvělé mechaniky, nenajdete skvělé techniky a sport jako celek zkrachuje, protože už to nebude o nejlepších zaměstnancích pracujících pro nejlepší týmy, které přitahují nejlepší jezdce.
Pokud si nějaké týmy myslí, že mohou povýšit někoho čerstvého a mladého z juniorské kategorie bez zkušeností a očekávat, že budou v budoucnu vyhrávat šampionáty, pak nechápou realitu tohoto sportu.
Stejně jako každý mistr řemesla potřebujete zkušeného člověka, který vám předá své znalosti, abyste vytvořili nejlepší produkt. F1 k tomu nemá daleko a potřebujete, aby předchozí generace učila novou generaci. Bez toho se týmu nepodaří být nejlepší.
Mám pocit, že F1 se blíží bodu zlomu, protože kalendář se prodlužuje a šéfové tohoto sportu si myslí, že mohou dál zavádět „trojnásobné“ závody.
Odliv lidí
Obvykle se na konci sezony najdou dva nebo tři členové týmu, kteří se rozhodnou, že už nechtějí dál jezdit na závody. Ale letos jich bylo mnohem víc. Myslím, že díky COVIDu si lidé uvědomují, že existuje život i mimo F1.
Obávám se také o dlouhodobou budoucnost, protože kromě stresu a zátěže způsobené harmonogramem platí mechanici také velkou cenu za omezení nákladů.
Mzdy mechaniků se za posledních 20 let v podstatě srovnaly – jakou motivaci vám to dává za množství času, psychického a fyzického úsilí, které do sportu za ty roky vkládáte?
Protože se týmy snaží držet výdaje pod pokličkou kvůli finančnímu stropu, nemohou si jednoduše dovolit zvyšovat platy tak, aby držely krok s inflací. To zastaví růst mezd a zničí trh práce v F1, protože bude zaostávat za ostatními seriály.
Existuje zvláštní scénář, kdy je skoro lepší jít pracovat do formule 2, formule E nebo WEC za o něco menší peníze, ale odjet téměř poloviční počet závodů a nemuset se smířit se všemi útrapami harmonogramu 23 závodů. Tak by to být nemělo.
Pro ty, kteří milují F1 a dokáží snášet stres, to také znamená, že nemají prostor k tomu, aby si vytyčili normální kariérní cestu. V minulosti jste mohli usilovat o post mechanika číslo jedna, šéfmechanika a pak ještě výš. A pokaždé získat slušný platový nárůst.
Taková cesta už neexistuje, protože platové ohodnocení prostě není odstupňované – a pokud zaměstnanci uvnitř sportu nevidí budoucnost, jak může F1 proboha očekávat, že přiláká nejslibnější jedince zvenčí?
Dává smysl, aby byli z limitu nákladů vyňati nejlépe placení zaměstnanci týmu, kteří si již nyní užívají mnohem většího luxusu než ti, kteří pracují v garáži?
Myslím, že vedení týmů a ti, kdo řídí F1, si uvědomují, co se děje, ale nemyslím si, že tomu plně rozumí, a proto nenaléhají na změny, které by pomohly všem.
Pokud F1 neudělá nic a nebude reagovat na to, co cítí spousta mechaniků, pak to prostě skončí velkou fluktuací lidí, a to týmům ublíží nejvíc.
23 závodů – zbytečně moc?
Nejsem si jistý, jestli si jen pracující personál myslí, že 23 závodů je příliš: Mám pocit, že i fanoušci si myslí, že série tří závodů po sobě není skvělá. Mají pocit, že se sport svým způsobem zlevňuje, že každý závod už není tak cenný a důležitý, protože je jich teď tolik.
A proč se více neuvažuje o kalendáři, který by lépe vyhovoval personálu? Proč se například příští rok jede z Ázerbájdžánu rovnou do Kanady? Vůbec to nedává smysl, zvlášť když zařazení Turecka/Baku by bylo mnohem rozumnější.
Existuje však několik řešení, která by nám velmi pomohlo.
Samozřejmě, že mzdy jsou vždy důležité. Je třeba přehodnotit strukturu mezd v tomto sportu, aby se zajistilo, že ti, kteří jsou v první linii, nebudou nejvíce poškozeni omezením nákladů.
To, co by se mohlo zdát jako malé zvýšení platů šéfů, by pro mnoho z nás znamenalo obrovský rozdíl.
Proč nás také na některé vyčerpávající závody nevytáhnout ze stísněných sedadel ekonomického letadla, abychom po přistání byli v mnohem lepší kondici a mohli pro týmy odvést lepší práci?
A co takhle více prosazovat systém rotace personálu, abychom ty nejlepší členy týmu udrželi svěží a motivované po celou sezónu? Vím, že jeden tým letos vyzkoušel nechat odpočívat mechaniky na několik závodů a přineslo to velký rozdíl.
Ale možná největší věc, která by pomohla, je trocha empatie ze strany vedení F1.
Všichni děláme tuhle práci, protože milujeme závody Grand Prix, ale přijde chvíle, kdy naše duševní a fyzická pohoda musí mít přednost před potřebami sportu, aby se závody pořád jezdily.
Více volna na cvičení a regeneraci, několik řádných zdravotních prohlídek, které by nám zajistily co nejlepší výkony, a celkově lepší pochopení toho, jaký je náš život ve skutečnosti, když se dostanete na brutální dno uprostřed dalšího „trojnásobného závodu“, by pro nás znamenalo úplně vše.
