Z chvostu pole pro vítězství aneb Nejlepší stíhací jízdy ve formuli 1
Pouze pár pilotů dokázalo z posledních řad nakonec ovládnout velkou cenu. Posledně se povedl takový majsrtštyk Verstappenovi v Brazílii. Ale kdo předvedl vůbec nejlepší stíhací jízdu v historii formule 1?
Obhájci titulu Maxi Verstappenovi se vůbec nepovedla kvalifikace na Grand Prix Sao Paola 2024, když startoval až ze 17. místa. Nicméně ani to jej nezastavilo a dojel si pro vítězství. Z nižší pozice než Verstappen startovali pouze dva jezdci: pilot McLarenu John Watson stál na startu Grand Prix USA 1983 v Long Beach až na 22. přícce a Rubens Barrichello ovládl propršený závod na Hockenheimu v roce 2000 z 18. pozice.
Verstappen vyrovnal Kimiho Räikkönena, který před dvaceti lety v Suzuce rovněž startoval 17., a Watsonův výkon z Detroitu 1982. Pro Nizozemce se ale nejednalo o start z nejhorší startovní pozice. Nejhůře startoval 20. do GP Ruska 2021, tehdy to však stačilo “pouze” na druhé místo.
Lewis Hamilton byl zase v roce 2021 v Interlagosu diskalifikován kvůli nelgálnímu zadnímu křídlu ze sprintové kvalifikace a startoval až jako poslední, ale během zkráceného závodu se dokázal probojovat na páté místo. Ani do následné velké ceny nestartoval z příliš dobré pozice. Po výměně motoru přišel o pět míst a na startu se postavil na desáté místo, které však přetavil ve vítězství.
Ale pamatujete si ještě na fantstickou jízdu Sebastiana Vettela z GP Německa 2019? Vettel se tehdy nezalekl deště a z posledního místa dovezl své ferrari na skvělé druhé pozici. Rovněž v GP Abú Dhabí 2012 ukázal svůj mistrovský um, když ještě v barvách Red Bullu nasadil raketové tempo a z předposledního místa vyšplhal až na poslední podiové umístění.
Z 28. místa pro pódium!
V padesátých letech byl startovní rošt mnohem bohatější, než v současné době. Na startu Grand Prix Velké Británie 1994 stálo celkem 32 závodníků, přičemž jako poslední startoval Roberto Mieres na Maserati. Mierses v průběhu závodu získal neskutečných 26 pozic, když cílem projel na pátém místě. V tom samém závodě se podařil podobný majstrštyk i jeho krajanovi Onofremu Mariménovi, který z 28. příčky dojel třetí!
V roce 1993 v Estorilu proletěl Damon Hill ve Williamsu polem z 26. místa a skončil pouze pozici za lídrem závodu a polepšil si tak o 25 pozic.
+ 23 míst
Nelson Piquet v Mexiku 1987: Z 25. místa na 2.
+ 22 míst
Ronnie Peterson v USA 1972: Z 26. místa na 2.
Nigel Mansell ve Francii 1989: Z 24. místa na 2.
Christian Danner v USA 1989: Z 26. místa na 4.
Michael Schumacher v Itálii 1992: Z 25. místa na 3.
+ 21 míst
Emerson Fittipaldi v USA 1980: Z 24. místa na 4.
Carlos Reutemann v Itálii 1980: Z 24. místa na 3.
John Watson v USA 1983: Z 22. místa na 1.
Niki Lauda v USA 1983: Z 23. místa 2.
Pole position – kolo ztráty – třetí místo
Zisk pole position nemusí znamenat jisté vítězství. Své by o tom mohl vyprávět Jim Clark, který si sice vyjel pro GP Itálie 1967 pole position, ale defekt pneumatiky a následná výměna jej stála kolo ztráty. Během své stíhací jízdy překonal rekord kola a dokonce si vyjel náskok jednoho kola na druhého Johna Surteese. Jenže do cíle dojel nakonec až třetí, jelikož mu došel benzín. Přesto jej Tifosi oslavovali jakoby vyhrál.
