Z archivu: Je tohle ještě… “normální”?
"Měl jsem v to pondělní ráno 17. října 2011, po skončení druhého ročníku GP Koreje, na kterou si dnes už stejně nikdo nepamatuje, na programu spoustu povinností. Dával jsem si snídani v jednom pražském obchodním domě, ale místo reflektování uplynulého závodu F1 se mi po tváři valily slzy kvůli úplně něčemu jinému. V Americe po brutální nehodě zemřel velikánský sympaťák motorsportu, Daniel Wheldon. Před svou kariérou komentátora F1 jsem se věnoval mimo jiné oválovým závodům v Americe, které mě uchvacují do dnes. Přesto mě Wheldonova nehoda donutila k myšlenkám, které vedly ke zveřejněnému textu níže. Myšlenkám, které už před osmi lety uměly připustit, že jednou může být oválové závodění ukončeno. Myšlenkám formulujícím text, který může působit nesrozumitelným dojmem, protože je produktem emocí na straně jedné, ale filozofického uvažování o dlouhodobém vývoj na straně druhé. Dnes jsem zahlédl vyjádření fanouška, který si už monopost F1 bez konstrukce Halo / Svatozáře neumí představit. To, a nedávná havárie v Belgii, spolu s nedávným zraněním Roberta Wickense, ale hlavně nadčasově v textu předpovězená oběť Julese Bianchiho, mi připomněla text, který jsem před osmi lety napsal, a který beze změny znovu nabízím. Jeho kostrou je skutečnost, že nemám vyhraněný názor, ale různé polemiky jsou na místě. Polemiky, které lidstvu umožňují nestát na místě."
Text byl zveřejněn v říjnu 2011, tedy ještě před tragickými haváriemi Justina Wilsona nebo Julese Bianchiho.
“Při záběrech nehody formulí v americkém seriálu IndyCar bez nadsázky mrazí. Malí bezmocní človíčkové létající v ohnivých koulích jako v nějakém Armagedonu. Bez přehánění masakr, který si vyžádal život úspěšného a milovaného pilota a nechal za sebou tisíce truchlících. Bylo by ale chybou, jakkoli brzo může na takovou myšlenku být, zaměřit se jen na tuto tragédii a událost samotnou. Chcete-li, nic takového se nestane jen tak pro nic za nic.
V anglicky mluvících zemích se tomu říká ‚velká lekce‘ a není tím myšleno nic negativního. Ba právě naopak. Denně kolem nás umírají lidé, a když se najde místo v novinách, nebo je bouračka mimořádně tragická, najdete o ní krátkou zmínku. Čtenář ji očima přelétne a jde se bez emocí věnovat předpovědi počasí na další dny. Smrt určitých jednotlivců oproti tomu dokáže zvednout neuvěřitelnou vlnu smutku, pozornosti, emocí a mnohdy tvrdých a nepromyšlených prohlášení.
Nelze se tomu divit, ani se nejde zlobit. S těmito jednotlivci, které jsme až na pár výjimek nikdy nepotkali, máme spojeno až překvapivě mnoho: obdivujeme je, milujeme obor, ve kterém působí, sdílíme s nimi na dálku smutky i radosti, studujeme jejich život tak, jakoby patřili do toho našeho. Náš šok a zármutek je v případě tragického nebo předčasného úmrtí přímo úměrný intenzitě překvapení, se kterou nechala o sobě vědět smrt. Přišla po dlouhé přestávce, vlastně jsme už na ni úplně zapomněli. Její absence nás nechala ukolébat ve falešném přesvědčení nezranitelnosti a vlastní lidské dokonalosti. Zasáhla nás v tom nejhlubším nitru, kterým jsou emoce, a vyvolala nefalšovanou a devastující vlnu tsunami.
S empatií tyto strastiplné a smutné prožitky nabývají na intenzitě. Před malou chvílí jsme se ještě s širokým úsměvem loučili ve stylu ‚zlom vaz‘ a o pár desítek minut později jen sledujeme rukavice, brašnu, osobní mobilní telefon, civilní oblečení, pro které si už nemá kdo dojít, neboť dotyčný právě zemřel. U něj doma jsou konfrontováni s krutou realitou, že malé dítě už táta do ruky nikdy nevezme, manželku už neobejme, večer si do postele vedle ní nikdo nelehne…
Závodění není jen hazard
O to těžší je ve vlně hysterických reakcí najít a upnout se k racionální myšlence. Lidé mají tendenci vyzývat k „důkladnému prošetření příčin havárie a přísně potrestat viníka“. Ty pravé příčiny ale neodhalí nějaké šetření něčeho, co je vcelku jasné. To ukáže až čas. Mnoho času. Příčina nespočívá v tom, že formulový závodník se srazil s jiným, jeho auto vylétlo do vzduchu a narazilo do ocelové konstrukce.
Motorsport si o takové situace vysloveně říká a jde jen o to, na jakou přijatelnou míru rizika budeme vyvíjet takové bezpečnostní opatření, aby pro nás motorsport zůstal častěji zábavou než příčinou obav a smutku. Pochopitelně, tím absolutním bezpečnostním opatřením je motorsport zcela zrušit. Ale motorsport není jen bezhlavé hazardování se životem. Jeho posláním je kromě výdělečné činnosti zejména technologický výzkum, ze kterého těží bezpočet oblastí našeho běžného života.
Jak se vyvíjí svět, vyvíjí se i chápání věcí, které donedávna byly zcela samozřejmé, nebo naopak byly považovány za technologický vrchol. Nebýt potopení Titaniku v roce 1912, nebyla by zavedena mnohá bezpečnostní opatření v námořní dopravě, alespoň ne tak rychle. Přes ohromnou ztrátu na lidských životech nelze ignorovat přínos, který taková tragická událost měla, a takový přinos zadarmo nikdy nebude. Mnohé naduté hlavy, které naopak rozvoj v oblasti bezpečnosti a dalšího vývoje svou byrokracií brzdí, někdy bohužel probudí opravdu až smrt.
Místo obviňování druhých bychom měli v nadhledu vyjet o pár pater nahoru a podívat se z podstatně větší výšky. Podobně, jako se to stalo v minulosti už mnohokrát. Vždyť zas až tak daleko nejsou doby, kdy škopek na hlavě závodníka silného auta byl považován za výrazný bezpečnostní pokrok. A v té době asi doopravdy byl. Jenomže, co se nevyvíjí, je mrtvé, a z pohledu současného chápání bezpečnostních standardů je takový škopek na hlavě vnímán spíše srandovně. Je to ale nezbytný mezistupeň ve vývoji bezpečnosti, bez kterého bychom se zcela jistě neobešli a bez kterého bychom nedošli tam, kde jsme dnes.
Civilizovaná zábava?
Je to ale konečná? Zcela jistě by byl hlupákem ten, kdo by si myslel, že ano. Už to není o škopku na hlavě, ale o upřímných otázkách na téma, zda není závodění na vysokorychlostních oválech, na kterých jezdí formule s otevřenými koly v rychlosti hodně přes 350 km/h jen pár milimetrů od sebe, jakýsi přežitek? A to bez ohledu na skutečnost, že se jedná o tradici existující desítky let?
Odpověď na tuto otázku nám nejspíše dají až děti našich dětí, které zšedivělým dědečkům na sklonku jejich života budou vyjadřovat své udivení nad tím, jak jsme se mohli na začátku nového tisíciletí bavit takovouto primitivní a nebezpečnou zábavou?! Stejně jako dnes nechápeme my, jak mohli před několika desítkami let závodit piloti F1 ve vozech s horními okraji kokpitů pod úrovní jejich ramen a chodidly daleko před přední nápravou. Jak mohli v dobách ještě o něco mladších považovat pletivo s kusy klacků za významný bezpečnostní prvek anebo plátěnou pokrývku hlavy za ochranný prvek vůbec?
V takových těžkých dobách je potřeba maximálně využít přínos například 47 pilotů F1, kteří v letech 1952 až 1994 za svou lásku ke sportu zaplatili životem. Přínos, který jsme byli schopni ocenit až s velkým odstupem času. Přínos, který je jedním z nejvýznamnějších motorů pokroku. A také nejdražším. Smrt Daniela Cliva Wheldona v neděli 16. října 2011 na oválu v Las Vegas, po které na světě zanechal milující ženu, dvě malé děti, nespočet oddaných kolegů, přátel a armádu fanoušků, by neměla zůstat jen těžko uvěřitelnou tragickou událostí. Měla by donutit lidstvo zamyslet se nad tím, zda by nebylo dobré některé věci přehodnotit a začít dělat jinak. Jenom tak nebude Wheldonova smrt zcela zbytečná.
V době vzniku těchto řádků se jela Velká cena Malajsie silničních motocyklů. Při ní jen týden po Wheldonovi tragicky zahynul Ital Marco Simoncelli. V soutěži, ve které prakticky nechránění šílení bikeři sviští rychlostí přes 300 km/h, a co týden si lámou prsty, ruce, žebra, klíční kosti… Sluší se tuto soutěž, stejně jako IndyCar na oválech, označit za ‚civilizovanou zábavu‘? Možná právě tuto otázku se v současných dnech rozhodla důkladně zanalyzovat paní Smrt.”
Diskuse k článku