Velikáni F1, kteří ztratili své “kouzlo”
Říká se, že pokud se stane závodník formule 1 otcem, automaticky zpomalý. Ale nejen otcovství může za ztrátu "kouzla". Může to být i comeback nebo špatný výběr týmu.
Fangio skončil na vrcholu
Psal se rok 1958. V Buenos Aires se konala slavnostní večeře na počest pětinásobného mistra světa Juana Manuela Fangia. Argentinec tehdy řekl: “Do konce života už nikdy nebudu závodit. Šampioni, herci a diktátoři by měli odejít do důchodu vždy, když jsou na vrcholu.”
Fangiův náhlý konec šokoval závodní svět, protože byl stále rychlý, neztratil nic ze svého nasazení a nemilosrdného odhodlání. Vždy se staral o to, aby měl nejrychlejší auta a maximalizoval své fenomenální nadání za volantem.
V jeho posledním závodě kariéry ve Francii zkoušel nové Maserati “Piccolo” 250F, které bylo lehčí a kratší. Kromě toho na něm byly nasazeny moderní teleskopické tlumiče. Zatímco si Mike Hawthorn jel pro vítězství, tak Fangiovi posledních 35 kol nefungovala spojka. Přesto Argentinec získal čtvrté místo a skončil dvě a půl minuty za vítězným Ferrari. Poté, co zaparkoval maserati před svým boxem, řekl svému mechanikovi: “Je hotovo.” Z formule 1 odešel v úctyhodných 47 letech.
Avšak ani Maserati v šampionátu nevydrželo. Po sesazení argentinského prezidenta Juana Perona následně Maserati zbankrotovalo.
Legendární závodník přiznal, že v posledních letech byl unavený jak fyzicky, tak i psychicky. “Byly to nejlepší roky mého života. Nikdy jsem nepovažoval auto jako nástroj k dosažení cíle, ale bylo mou součástí, nebo lépe: Byl jsem jeho součástí, jako píst nebo řazení. V Remeši v roce 1948, když jsem musel skončit, protože se rozbila nádrž na benzín, měl jsem pocit, jako by řízli do mého masa.”
“Kdybych mohl mladší generaci dát nějakou radu, řekl bych: Nikdy si nemyslete, že je váš vůz studený motor, ale horkokrevný kůň, který závodí s jezdcem jako jeden krásný harmonický celek. Pokud jde o mě, jezdec zestárnul a je lhostejnější než kůň.”
“Všichni velikáni jsou pryč, tak či onak. Jsem na řadě. Dostat se na druhé místo za Ascariho nebo Fangia je stále triumf, ale dostat se na druhé místo za neznámého začátečníka, protože jeho mladé reflexy jsou rychlejší nebo ho nezkušenost nutí zbytečně riskovat, to může být pro stárnoucího šampiona těžké. To se mi nestane.”
Zavzpomínal také na své závodnické začátky, když kdysi skvělý Tazia Nuvalari stěží porážel mladší soupeře. Je vzácností, že vrcholový závodník dojde do okamžiku, kdy si uvědomí, že stárne a ztrácí své “kouzlo”, nebo že jej ztratil úplně.
Na začátku šampionátu se důchodu ani nedožívali
Nicméně Fangio byl jedním z mála, který následoval své pocity a skončil v pravý okamžik. Obecně platí, že se piloti neradi dobrovolně vzdávají své vášně a zpravidla to bývá za doprovodu velkého nářku a skřípění zubů. Vzpomeňme si na Daniela Ricciarda, který byl po neúspěšné štaci u McLarenu nucen odejít do důchodu, než ho z něj opět stáhlo AlphaTauri.
Avšak v prvním třičtvrtě století motoristických závodů se mnoho jezdců důchodu ani nedožilo, protože zahynuly během samotných závodů, jelikož bezpečnost ještě nebyla taková jako dnes. Přesto se našli zarytí závodníci, kteří si dokázali z jedovatých poznámek komentátorů dělat srandu. Například o siru Jacku Brabahmovi komentátoři tvrdili, že už to má za sebou. Australan proto ve svých 40 letech dorazil na startovní rošt Velké ceny Nizozemska 1966 v bujném falešném plnovousu a předstíral, že kulhá a k autu se dobelhal s holí. Právě v tomto ročníku se stal trojnásobným mistrem světa F1. Po roce 1969 se chystal odejít do důchodu, jenže se musel vrátit do kokpitu, protože se Jochen Rindt rozhodl zůstat u Lotusu.
V sezoně 1970 sice měl Brabham k dispozici konkurenceschopný vůz, ale doplatil na chyby členů týmů. O čtvrtý titul jej mimo jiné připravil také zásadní přešlap mechanika Nicka Goozee, který před Grand Prix Velké Británie zapomněl upravit palivovou směs.
Když mu bylo 44, tak chtěl ještě pokračovat, ale o pověšení helmy na hřebík jej přesvědčily nehody a smrtelné úrazy, ke kterým v té sezoně došlo, a především jeho rodina. Brabham tehdy prodal jeho tým obchodnímu partnerovi Ronu Tauranacovi, který jej poslal dále Berniemu Ecclesnonovi.
Laudu o návratu přesvědčily peníze
V roce 1979 se Niki Lauda rozhodl bez varování skončit, přestože měl čerstvě podepsanou smlouvu. O tři roky později zamával šéf McLarenu Ron Dennis dvojnásobnému mistrovi světa s balíkem peněz před nosem.
“Nevrátím se do auta. To víš, ne?” řekl Lauda týmovému manažerovi Herbiemu Blashovi a odcházel se slovy: “Koupím si letadlo…”
Proč se nechtěl vrátit? “Najednou jsem si uvědomil, že už mě závodění nebaví a že mě zajímají víc jiné věci než kroužit ve svém závodním autě. V posledních měsících jsem cítil, že tento den přijde brzy,” uvedl tehdy dlouholetému důvěrníkovi Heinzi Prullerovi. “Auto můžete řídit pouze svým srdcem a hlavou. Srdce je nejdůležitější věc, protože radost z jízdy předčí risk. Ale pokud už není potěšení, pak proč? Opravdu se musíte těšit na každý závod a trénink. Ale letos jsem občas cítil, že se to vytrácí.”
“Pokud zhodnotíte, co se stalo dneska v Kanadě: Měl jsem nové auto, které fungovalo dobře, kontrakt na rok 1980 – ale jestli to není dostatečná motivace k tomu, abych se přesvědčil a sešlápl plyn na podlahu, tak je čas říct: ‘Teď skončím.‘ Nastoupil jsem do auta, normálně jsem odstartoval a náhle jsem si pomyslel: ‘Co tu vlastně děláš, proč tu kroužíš s ostatními dokola?‘ Hned jsem si uvědomil nesmyslnost závodění – prosím, jenom pro mě osobně. Nechci pochybovat nebo shazovat závodění. Zkrátka jsem měl dost.”
“Myslím, že takové rozhodnutí může přijít jen náhle. Jestliže najednou už nepociťujete radost a zábavu a máte pocit, že závodění je práce, musíte přestat. Nejhloupější by bylo říct, že budu závodit do konce roku nebo pojedu další závod – možná proto, že jsou důležitější peníze nebo statistiky. Když rozhodnutí přijde, musíte to udělat. A u mě to přišlo mezi dvěma tréninky,” popsal Lauda, jehož slova cituje portál Motorsport.com.
Peníze však byly silným přesvědčovacím prostředkem pro návrat, ale už během komentování jeho domácí velké ceny v roce 1981 přiznal, že touží opět usednout za volant. Dennis s ním byl už tehdy v kontaktu a vyjednávali spolu o potenciálním comebacku. Jelikož Rakušan nechtěl nic podcenit, tak tvrdě trénoval s trenérem Willym Dunglem.
V autobiografii “Do pekla a zpět” napsal, že pokud by se mohl vrátit zpět a věděl, že “pokud dosáhnu tohoto rozpoložení, není důvod se nechat zastrašovat novými jezdci, kteří se mezitím prosadili – Pironi, Prost, Villeneuve, Rosberg, Piquet, ‚mladí lvi,‘, jak jim říkají média. Neměli by nade mnou převahu.”
Byť rychlostní převahu nad Laudou měli, tak ho v roce 1984 nezastavili od zisku třetího titulu, přičemž Alaina Prosta porazil o pouhý půlbod. O rok později už to byla jiná písnička. Lauda na šampiona Prosta ztratil propastných 59 bodů a uzavřel nejlepší desítku. Znovu se tedy rozhodl pověsit helmu na hřebík.
Lauda však v rozhovoru v roce 2010 přiznal, že pokud by nebyl Prost jeho týmovým kolegou v letech 1984 a 1985, tak by ještě pár let závodil. “Ale uvědomil jsem si, že výkony, které předváděl, zvláště v kvalifikaci, byly pro mě příliš dobré a nemohl jsem ho z nějakého důvodu porazit. Možná to bylo věkem, možná byl vždycky rychlejší než já, nevím. Ale rozdíl ve výkonu mě ovlivnil, protože pokud jste přímočarý závodní jezdec, měli byste vždy vidět své limity.”
Zároveň zdůrazňuje, že v dobách, kdy on závodil, byla míra rizika mnohem vyšší než dnes, proto “máte v mozku brzdu, která vám brání dělat hlouposti. Čím jste starší, tím dříve se brzda spustí.”
“Co vám nemohu říct, protože je to pro mě těžké posoudit, je to, kdy ztratíte náskok. Jezdit s těmito vozy na hraně vyžaduje něco jiného, není to jenom management rizika. Možná to vyžaduje šťastný, bláznivý, mladý mozek, který vám dá potěšení dotlačit auto až na hranu. Pokud o něj přijdete, musíte trochu více přemýšlet o tom, co děláte a pokud věci nepřijdou přirozeně, pak nebudete tak rychlí, jako jste bývali.”
Ecclestone reagoval na Laudův první odchod v průběhu sezony s chladnou hlavou: “Nech tu helmu a overal – potřebuji to pro jiného jezdce po zbytek víkendu.”
Návrat do současnosti
Lewis Hamilton má před sebou poslední dvě grand prix v Mercedesu a jeho týmový kolega George Russell jej poráží na plné čáře. Proto už se objevily názory, že už je za zenitem a měl by uvolnit místo mladíkům. Britova forma ale může být ovlivněna právě faktem, že u Stříbrných šípů ho už nežene vpřed, když na něj čeká příští rok nová výzva v podobě angažmá u Ferrari.
Po sprintové kvalifikaci, ve které se trápil, byl dotázán, zda neztratil svoji rychlost, načež kousavě odpověděl: “Rozhodně už nejsem rychlý.”
Otázkou je, zda Hamilton nezmáčkl onen “mentální spínač”, o kterém před lety mluvil Lauda.
