V Monaku ztracený diamant z formule se nikdy nenašel
Na začátku třetího tisíciletí společnosti po celém světe prakticky neřešily sociální zodpovědnost nebo životní prostředí, což se projevovalo i ve světe formule 1. Například Jaguar odstartoval do Velké ceny Monaka 2004 s diamanty na přídích vozů.
Jelikož tehdy byly stáje v královně motorsportu naprosto běžně sponzorovány tabákovými firmami a o něčem jako rozpočtový strop se ani neuvažovalo, točily se ve sportu opravdu veliké peníze. Fordem vlastněný Jaguar si tak mohl dát na své vozy diamant od firmy Steinmetz, Christian Klien i Mark Webber jezdili v autě o 300 tisíc dolarů dražším než obvykle.
Pro zelené vozy přitom tehdy nešlo o vůbec povedenou sezonu. Před závodem v Monaku, šestým podnikem kalendáře, bodoval pouze Webber díky osmému místu v Bahrajnu. V konečném účtování z toho byla nejlépe šestá příčka, deset bodů a sedmá pozice v Poháru konstruktérů.
Štěstí ale taková drahá záležitost Jaguaru nepřinesla. Klien ze závodu po nehodě odstoupil už v prvním kole, Webber odjel pouhých jedenáct okruhů předtím, než ho vyřadily problémy s převodovkou. Příběh Australanova vozu ovšem nikterak zajímavý není.
Zato v případě Rakušana se z toho stala kuriózní příhoda. Po zmíněné havárii zůstalo jeho auto značně poničené. Nav Sidhu přitom přiznal, že se o cennost velmi obával. „V té chvíli bych se měl asi obávat o zdraví jezdce nebo o auto. Musím ale přiznat, že první, o co jsem měl starost, byl diamant,“ řekl týmový mluvčí.
Jak se ukázalo, jeho obavy byly oprávněné. Zástupci Jaguaru se totiž pochopitelně nemohli na trať během závodu podívat, možnost k tomu dostali až dvě hodiny po projetí vítěze cílem. To už ale po diamantu nebylo ani vidu, ani slechu. Přitom je pochopitelně nemožné, aby se takto pevná látka při nárazu poničila či změnila v prach.
Možnosti, co se s vzácným a drahým kamenem stalo, jsou de facto dvě. Buď zůstal někde v přilehlých bariérách, nebo jej našel některý šťastný (a nepoctivý traťový maršál). Ať tak, či onak, pravdu se nejspíše už nikdy nedozvíme.
