Traťový maršál vzpomíná na osudovou havárii Jima Clarka
7. dubna to bylo 53 let od smrtelné nehody dvojnásobného mistra světa Jima Clarka. Úspěšný Skot zahynul při závodě formule 2 na německém Hockenheimringu. Tehdy podél trati nestáli rozmístění kameramani, ale přesto jedno svědectví existuje. Na svého hrdinu vzpomíná maršál Winfried Kolb.
Následující svědectví vypověděl maršál Winfried Kolb v roce 1998. Kolb patřil k maršálům na okruhu Hockenheimring od roku 1965. Jim Clark byl jeho hrdina.
Na 7. dubna 1968 si velmi dobře vzpomínám. Jako by to bylo včera. Byl jsem Jimmyho velký fanoušek a já, stejně jako moji přátelé, jsme se na závod formule 2 těšili, protože tu měl na Hockenheimringu závodit právě on. Podle mě byl ze všech nejlepší.
Dříve tu nebyly žádné šikany. Byla to jen dlouhá, stočená rovinka. Tunel prodírající se skrze lesy; stromy ani ne metr od trati. Jimmy tehdy pole nezískal, startoval zezadu. Nejspíš ho trápilo auto, možná pneumatiky. Přesto tu na Hockenheimringu byl a my jsme dříve žádnou Grand Prix nepořádali. Na naší trati byl mistr světa. Nejlepší jezdec ze všech. Nestartoval z pole position, ale pršelo – říkal jsem si, že to může napravit v závodě.
Před startem přestalo pršet, ale všude byla spousta vody. Pamatuju si, že vedl Kurt Ahrens před Henrim Pescarolem a Jeanem-Pierrem Beltoisem. Třetí jmenovaný startoval z pole position. Viditelnost byla příšerná – od kol se odrážely vlny vody. Vozy kolem mě projížděly plnou rychlostí – na konci 60. let dosahovaly monoposty F2 rychlosti okolo 240 km/h.
Jimmy se nedokázal dostat kupředu. Jezdci projeli kolem a pak jsme čekali až do dalšího kola. Zahlédl jsem nos Ahrensova brabhamu, nos Pescarelovy matry, nos Beltoisovy matry… A pak číslo jedna na boku Jimmyho lotusu.
Všechno se to odehrálo vskutku rychle. Auto se vychýlilo ze směru jízdy, zatočilo prudce doleva. Viděl jsem, jak se Jimmy snaží smyk korigovat. Auto se blížilo bokem ven z dráhy, blížilo se k našemu stanovišti. Bylo nemožné se vyhnout jakémukoliv střetu, všude byly stromy, jeden na druhém.
Auto narazilo do stromu a rozletělo se na tři části. Motor a převodovka odletěly asi 80 metrů směrem ke zdi, za kterou stáli diváci. Předek auta se rozpadl a vletěl zpět do dráhy. Kokpit s jezdcem, ve kterém zůstal uvězněný Jimmy, zastavil u krajnice asfaltu.
Jimmy se nehýbal. Byl jsem jak zmražený. Vypadalo to špatně. Dříve nebyli ošetřovatelé na všech stanovištích jako dnes, musel jsem si jednoho zavolat přes vysílačku. Kolem projížděla auta vysokou rychlostí, ale když už byla pryč, všechno utichlo. Běžel jsem za Jimmym – trvalo mi to asi minutu – a doktor dorazil jen o několik sekund později. Jimmy se pořád nehýbal.
Podíval jsem se na doktora a zahlédl jsem jeho ponurý výraz. Nakláněl se k Jimmymu, když najednou prohlásil: ‚Není mrtvý!‘ Vybavuje se mi to tak jasně – podíval jsem se na trať a viděl jsem blížící se sanitku. V nic jsem nedoufal. Naložili Jimmyho a odjeli.
Nemohla to být Jimmyho chyba. V žádném případě. Tahle část trati nebyla obtížná. Jelo se tu naplno, ale nebylo to nic složitého. Myslím si, a za tím si stojím, že to způsobil defekt zadní levé pneumatiky.
Čekal jsem na zprávy, které o chvíli později dorazily. Jimmy byl mrtvý. Startovní pole opět projelo kolem – tentokrát vedl Beltoise. Jezdci minuli trosky a pokračovali dál. Všichni až na Grahama Hilla, který byl na chvostu pole. Podíval se do zpětného zrcátka, začal zpomalovat. Bylo slyšet, jak podřazoval. Jel jen krokem a zíral na trosky vozu – červenobílé zbarvení Jimmyho lotusu bylo dosti výrazné. Zavrtěl hlavou. Viděl jsem, že ho to šokovalo. Po chvilce začal pomalu přidávat a z místa nehody odjel.
