Svodila a oheň – probuzený strašák z dávné minulosti

Štítky: Bezpečnost Historie Zveřejněno 3. 12 2020 — Petr Čermák

Grosjeanova nehoda z úvodu GP Bahrajnu nemá v dnešní formuli 1 obdoby. Francouz po srážce s Daniilem Kvjatem narazil do ochranných svodidel, silným nárazem byl následně jeho monopost rozpůlen na dvě části. Monokok s pilotem se „provrtal“ svodidly způsobem, který byl obvyklý v 70. letech. Nebýt ochranného systému halo, tak by Grosjean nepřežil.

Poté, co Francouz prorazil svodidla, začaly obě poloviny vozu hořet. Ta zadní část (která se od bariéry odrazila) byla velmi rychle uhašena, hůře na tom byl ale samotný monokok, z kterého se musel francouzský pilot dostat ven. Za pomoci hasičů, kteří hasící pěnu stříkali směrem ke Grosjeanovi a za pomoci lékaře Iana Robertse se po 28 sekundách francouzský pilot z ohnivého pekla vyškrábal. Utrpěl „jen“ popáleniny na rukou a na kotnících.

Po tak hrůzostrašné nehodě je důležité si uvědomit, jaké štěstí Romain Grosjean měl. Kdyby totiž podobným způsobem havaroval v 70. letech, nehodu by nepřežil. Připravili jsme si pro vás seznam jezdců, kteří (ač velmi tragickým způsobem) připomínají, že neustále se zvyšující ohled na bezpečnost v motoristickém sportu rozhodně není zbytečný.

Titulní snímek: Anefo / Mieremet, R.. / neg. stroken, 1945-1989, 2.24.01.05, item number 926-5789

Co zachránilo Romaina Grosjeana a proč je kolem havárie tolik emocí

Peter Revson

Vítěz dvou Grand Prix z roku 1973 byl považován za nadějného jezdce s velkou budoucností. Osud mu ale nakloněn nebyl. V roce 1974 závodil pro tým Shadow, který mu poskytl monopost s označením DN3. 22. března 1974 se účastnil testovacích jízd na okruhu Kyalami, kde se měla o několik dní později konat GP Jižní Afriky.

„Revvie“, jak mu přezdíval konstruktér týmu Shadow Tony Southgate, byl s chováním vozu během testovacích jízd spokojený. Objížděl jedno kolo za druhým a pak na dlouhou dobu zavlálo na boxové zídce ticho. Tým se ihned vypravil ven, aby zjistil, co se stalo. Místo porouchaného monopostu ale našli zdemolovaný vůz bez jezdce. Problém se zavěšením předních kol nasměroval Revsona během jízdy v rychlém kole přímo do svodidel. Nos se uvrtal dovnitř, zbytek monopostu bariéru „přehoupl“. Vůz začal okamžitě hořet.

Když tým dorazil na místo nehody, byl Revson už dávno po smrti. Z vozu jej maršálové za pomoci dalších jezdců vytáhli mrtvého.

Lorenzo Bandini

Další tragickou havárií je nehoda Lorenza Bandiniho z 82. kola GP Monaka 1967. Italský závodník jezdící pro Ferrari jel na druhém místě za vedoucím Dennym Hulmem, když v tom za tunelem v rychlé šikaně ztratil nad svým vozem kontrolu. Stará šikana v Monte Carlu se té současné příliš nepodobala, jezdci tudy mohli projíždět velmi vysokou rychlostí.

Jenže Bandini rychlost vůbec neodhadl a levým zadním kolem trefil zábradlí, které lemovalo závodní trať. Italský jezdec dostal nekontrolovatelný smyk a narazil přímo do sloupu, který stál poblíž. Vůz se převrátil a vrazil do balíků slámy, které jezdce oddělovaly od srázu do moře.

V okamžiku, kdy se vůz převrátil, začalo hořet. Bandini byl uvězněn v hořícím pekle. Podle očitých svědků následoval po vznícení požáru další výbuch, ačkoliv teorie o jeho příčině se liší. Podle jedné zprávy nateklo palivo na horké brzdové potrubí, podle druhé na rozžhavený výbuch.

Lorenza Bandiniho z vozu vytáhli v bezvědomí. Utrpěl popáleniny třetího stupně na 70 % těla a tři dny po nehodě v monacké nemocnici zahynul. Po nehodě bylo oficiálně nařízeno odstranit ze všech závodních okruhů balíky slámy, které nahradila bezpečnostní svodidla.

Sekundy než se Grosjean vysvobodil, byly věčnost, popisuje řidic medical caru

Piers Courage

Britský závodník ve své krátké kariéře pilota formule 1 stál dvakrát na stupních vítězů – v obou případech s týmem Franka Williamse v roce 1969. Sezona 1970 ale v podání britského týmu tak úspěšná nebyla. V první části roku Courage ve dvou závodech nedojel, jednou nestartoval a jednou nebyl klasifikován.

Nizozemský Zandvoort měl ale osudy týmu a jezdce změnit. Couragovi se dařilo a v kvalifikaci získal deváté místo. V závodě se pak pohyboval uprostřed závodního pole. Nespolehlivý monopost Williamsu (jemuž dodávala šasi italská společnost De Tomaso) ale nedokázal dojet do cíle ani v Nizozemsku. Co je ale horší, technická závada vozu stála Courage život.

V rychlé pravotočivé zatáčce Tunnel Oost přejel Courage hrbol, který následně poškodil buď přední zavěšení, nebo tyč řízení. Monopost nebyl schopen zatočit a Brit jel místo toho rovně. Courage následně trefil jednu z písečných dun, které závodní okruh v Zandvoortu lemovaly.

Závodní monopost se během nárazu rozpadl na dvě části – uvolněný motor pak způsobil silný požár, jehož plameny podpořila i hořčíková slitina, ze které byl (pro odlehčení vozu) monopost zkonstruován. Požár se následně rozšířil i na přilehlé křoví a stromy.

Samotný oheň ale nebyl příčinou Couragovy smrti. Během nárazu se totiž ulomilo přední kolo, které následně trefilo závodního jezdce do hlavy. Kolo a jezdcova helma byly nalezeny nedaleko vozu. Podle vyšetřování měl Couragovi náraz do helmy zlomit vaz.

Piers Courage po sobě zanechal ženu a dva syny – tehdy tříletého Jasona Pierse a ročního Amose Edwarda Sebastiana.

Jochen Rindt

Jochena Rindta zná celý svět jako mistra světa, který byl korunován posmrtně. Zemřel totiž v době, kdy měli matematickou šanci na titul i ostatní piloti. Přesto jej žádný soupeř v posledních třech závodech roku nepředstihl.

Rindtova sezona 1970 byla vskutku excelentní. V prvních čtyřech závodech sice bodoval jen jednou, a to vítězstvím v Monaku, s novým monopostem Lotus 72C ale doslova kouzlil. Zvítězil ve čtyřech po sobě jdoucích závodech v Nizozemsku, Francii, Velké Británii a Německu. Na domácím Österreichringu odstoupil kvůli problému s pohonnou jednotkou. Jeho náskok na druhého Brabhama činil v tu dobu 20 bodů.

Formule 1 následně zavítala do italské Monzy neboli chrámu rychlosti. Týmy v té době teprve začaly objevovat smysl přítlačných křídel a brzy pochopili, že ačkoliv na jiných okruzích vyšší přítlak pomáhá, v Monze spíše škodí. Proto se Lotus rozhodl křídla sundat.

V tréninku Rindtův kolega John Miles hlásil neskutečnou přetáčivost vozu a dodal, že se monopost na rovince nedá uřídit. Jochen Rindt ale žádné problémy neměl, dokonce šéfovi týmu Colinu Chapmanovi sdělil, že bez přítlačných křídel dosahuje na rovince vyšších otáček.

Do sobotního tréninku si Rindt nechal zvýšit převodový poměr, aby maximálně využil sníženého odporu. Nyní byl jeho lotus schopen dosáhnout rychlosti okolo 330 km/h. Jenže v pátém kole na vjezdu do zatáčky Parabolica zničehonic tvrdě havaroval. Nehodu popsal Denny Hulme, který za svým rakouským soupeřem v té době jel.

„V tom autě se buď zabiju, nebo se stanu mistrem světa.“ Jochen Rindt

„Jochen mě několik kol pronásledoval a pomalu se na mě dotahoval. Já jsem pak zkazil průjezd druhého Lesma, tak jsem ho pustil před sebe. Až do Parabolicy jsem jel za ním,“ uvedl Hulme. „Brzdil pozdě, asi 200 metrů před zatáčkou. Auto ale zničehonic jelo doprava, poté doleva, pak opět doprava a nakonec znovu doleva a blížilo se velmi rychle ochranným svodidlům.“

Při nárazu se spoj ve svodidlech rozdělil, zavěšení vozu přeskočilo bariéru a auto s Rindtem uvnitř čelně narazilo do přilehlého sloupku. Předek byl kompletně zdevastovaný. Jezdci už v té době dostávali pětibodové bezpečnostní pásy, rakouský závodník měl ale ve zvyku připínat jen čtyři. Argumentoval totiž tak, že by v případě vznícení vozů (což bylo tehdy velmi běžné a často vedlo k fatálním nehodám) dokázal rychleji vyskočit ven.

Jenže nyní mu byl tento způsob poutání osudný. Při nárazu sjel dovnitř vozu a pásy mu doslova „podřízly“ hrdlo. Rindt na místě vykrvácel. Vyšetřování zjistilo, že nehodu způsobil problém s vnitřním brzdovým hřídelem, ale k šampionově smrti dopomohly i velmi špatně upevněné bariéry.

Roger Williamson

Ze všech tragických nehod ve formuli 1 je Williamsonova nehoda tou snad úplně nejsmutnější. Dovolím si tedy do článku vměstnat svůj vlastní komentář – pokaždé, když o Williamsonově nehodě čtu, nebo ji i vidím na videu, zaháním slzy. Jinak tomu není ani v případě, kdy o této tragické události píšu.

GP Nizozemska 1973 byla Williamsonovým teprve druhým závodem ve formuli 1. V osmém kole mu ale bouchla pneumatika, což jeho monopost převrátilo. Závodní vůz okamžitě vzplál. Williamson byl v tu chvíli stále naživu a kdyby bezpečnostní složky okamžitě zasáhly, nemuselo by k žádné tragédii dojít.

Jenže skutečnost byla úplně jiná. Traťoví maršálové nebyli dostatečně vybavení ani vycvičení a nevěděli, co mají v takovém případě dělat. Poblíž nehody okamžitě zastavil Williamsonův krajan a přítel David Purley, který se okamžitě jal na pomoc. Nejdřív se snažil monopost převrátit zpět na kola, poté vzal maršálovi z rukou hasící přístroj a začal požár hasit.

Když mu došla pěna a oheň stále požíral Williamsonův vůz, vrátil se k závodní trati a mával na projíždějící piloty, aby mu přispěchali na pomoc. Jenže nikdo nezastavil a tak v tom Purley zůstal sám. Traťoví maršálové mu pomoct nemohli, jelikož sami neměli protipožární oděv.

Williamson zůstal ve voze zaklíněn a stopky pomalu odtikávaly poslední sekundy jeho života. David Purley tušil, že byl jeho přítel naživu, jelikož Williamson volal o život. Nakonec ale žalostné volání utichlo – britský závodník se udusil zplodinami.

Většina závodních jezdců situaci po závodě okomentovala tak, že viděli hořící monopost a když si všimli mávajícího Purleyho, mysleli si, že je vůz jeho. Tragická nehoda vedla k zavedení výcviku maršálů, kteří byli mimo jiné vybaveni protipožárními obleky.

François Cevert

Mladý a sympatický závodník François Cevert měl před sebou velmi nadějnou kariéru. V roce 1973 byl vždy velmi blízko tehdejšímu šampionovi Jackiemu Stewartovi a poté, co skotský mistr volantu oznámil ukončení kariéry, se měl stát Cevert novým lídrem týmu Tyrrell.

V americkém Watkins Glen téhož roku však přišel nadějný Francouz o život. Do kvalifikace vstupoval coby kandidát na zisk pole position a poté, co jeho kolega Jackie Stewart dávno oslavil třetí mistrovský titul, viděl Cevert svou příležitost.

Cevertova touha po úspěchu ale nakonec vedla k ošklivé havárii. V klikatém stoupání do hor, kterému se v překladu přezdívá „esíčka“, vyjel Cevert mimo ideální stopu. Příliš rychlý nájezd ho vyhnal až na levý obrubník, který ho odrazil na pravou část trati. Tam Cevert trefil modré bezpečnostní bariéry, které ho vyslaly zpět přes závodní trať do protilehlých svodidel. Cevert je trefil v téměř devadesátistupňovém úhlu (velmi podobně havaroval minulou neděli Romain Grosjean).

Stejně jako Grosjean v letošní GP Bahrajnu, i Cevert se bariérou provrtal. Tehdy ale nebyl vůz natolik bezpečný, aby pilota ochránil. Mladý Francouz po kontaktu s bariérou prodělal mnohačetná zranění, která ho na místě usmrtila.

Za nehodu mohla mladičká nezkušenost a ryzí chuť po úspěchu. Před víkendem si totiž oba jezdci Tyrrellu procházeli trať a oba zhodnotili ideální průjezd esíčky odlišně. Podle Jackieho Stewarta bylo lepší projíždět onen úsek na čtvrtý převodový stupeň. Motor sice nedosahoval vysokých otáček, průjezd byl ale klidnější. Tehdejší monopost Tyrrellu byl podle Stewarta v esíčkách příliš nervózní. To ale Françoisovi nevadilo – preferoval tedy jízdu na třetí převodový stupeň, což mu umožnilo úsek projíždět rychleji. Jenže ona nervozita tehdejšího tyrrellu byla nakonec rozhodující…

Měl být nástupcem Jackieho Stewarta, tragédie ve Watkins Glenu vše zmařila

Mark Donohue

Mark Donohue je jezdec známý spíše díky svému působení na americké scéně, ale celkem 14 závodů absolvoval také ve formuli 1. Bohužel, ta se mu také stala osudnou. Donohue závodil v roce 1975 pro tým Rogera Penskeho a před závodem v Rakousku získal jen 4 body za dvě pátá místa.

Na Österreichring dorazil Donohue plný elánu, jen o několik dní předtím totiž překonal rychlostní rekord na oválové trati Talladega Superspeedway v Alabamě. Od víkendu v Rakousku si sliboval další cenné body do Mistrovství světa, do závodu ale nakonec ani neodstartoval…

Během tréninkové jízdy prodělal americký závodník defekt pneumatiky a ztratil kontrolu nad svým vozem ve velmi rychlé zatáčce Vöest Hügel. Monopost vyletěl mimo trať a dostal se až za bariéru, kde zabil traťového maršála. Donohue měl údajně trefit svou hlavou sloupek oplocení, nebo spodní část reklamního billboardu umístěného vedle závodní dráhy. Ze závodního vozu se ale „vyškrábal“ sám.

Žádná rozsáhlejší zranění se u něj neprojevovala. Ještě toho dne ho ale začaly trápit bolesti hlavy, které se postupně zhoršovaly. Ihned další den tedy podstoupil vyšetření v nemocnici ve Štýrském Hradci. Tehdy upadl do kómatu, ze kterého se už nikdy neprobudil. Zemřel na následky silného krvácení do mozku.

Ronnie Peterson

Petersonova tragická nehoda akorát dokazuje, že k velkému neštěstí může dojít i po chybě ředitelství závodu. Do GP Itálie 1978 Ronnie Peterson odstartoval ze třetí řady, což se mu nakonec stalo osudným.

Závod byl předčasně odstartován. Zelené vlajky zavlály ještě v době, kdy jezdci ve spodní části pole nestáli na svých místech. Místo pevného startu (který absolvovali jezdci z několika prvních řad) měli tedy výhodu letmého startu. Absence jakékoliv interní komunikace ve vedení závodu znamenala, že závod už opakovaně restartován nebyl.

První čtyři jezdci (Andretti, Villeneuve, Jabouille a Lauda) byli na startu natolik rychlí, aby zmatku v zadní části startovního pole ujeli. Peterson ale takové štěstí neměl. Kvůli špatnému startu se před něj předehnali další jezdci. Cílová rovinka byla v Monze velmi široká – šlo o pozůstatek po starém oválu, kvůli kterému musela být trať v oblasti boxů dělena na dvě části. Jezdci tak mohli po startu GP Itálie využít prostor, který jim okruh nabízel. Jenže ve chvíli, kdy se trať začala zužovat, nastaly problémy.

Dominoefekt: Po Audi odejde z formule E také BMW!

Riccardo Patrese byl jedním z jezdců, kteří využili rozšířenou trať. Musel se tedy rychle vrátit zpět na okruh, čímž vystrkal ven Jamese Hunta. Brit se chtěl samozřejmě srážce vyhnout a instinktivně odbočil vlevo, jenže tam už se nacházel Ronnie Peterson. Do nehody se připletlo dalších 8 jezdců, nejhůře z ní ale vzešel švédský závodník.

Petersonův lotus vrazil do bariéry a začal hořet. Odstředivá síla jej vyhnala zpět do trati, kde rozmlácený monopost zastavil. James Hunt, Clay Regazzoni a Patrick Depailler se okamžitě hnali svému švédskému soupeři na pomoc. Vytáhli jej z vozu, zatímco maršálové hasili hořící monopost.

Jezdci Petersona položili na závodní trať. Švéd zůstal při vědomí, kromě mírných popálenin ale prodělal vážná zranění obou dolních končetin. Peterson se chtěl na svá zranění podívat, ale Hunt se ho snažil přesvědčit, aby zůstal ležet. Větší starosti maršálům a i přijíždějícím lékařům dělal Vittorio Brambilla.

Peterson byl s dalšími závodníky převezen do nemocnice, kde mu rentgen odhalil 27 zlomenin. Švéd byl po domluvě s lékaři převezen na jednotku intenzivní péče, kde lékaři zahájili operaci. Někteří ale s okamžitým zákrokem nesouhlasili, jelikož bylo zranění přeci jen vážnější, než se zprvu zdálo. Během noci se Petersonův stav zhoršil. Lékaři mu diagnostikovali tukovou embolii. O několik hodin později Petersonovi selhaly ledviny. Pět minut před pondělní desátou hodinou zemřel.

Riccardo Paletti

Riccardo Paletti ve formuli 1 debutoval v roce 1982 s týmem Osella Squadra Corse. Nebyl to však zdárný debut – Paletti se na rozdíl od svého týmového kolegy Jeana-Pierra Jariera dokázal kvalifikovat jen do dvou z osmi závodů, kterých se zúčastnil.

Po GP San Marina se Paletti dokázal probojovat na startovní rošt GP Kanady. Startovací procedura byla však velmi dlouhá – během čekání na zelenou „chcípl“ motor Didieru Pironimu, který měl startovat z pole position. Aby upozornil vedení závodu, zdvihl obě ruce a začal mávat. Jenže zrovna v tu chvíli se rozsvítila zelená světla a závod byl odstartován.

Mnozí závodníci se stojícímu ferrari dokázali vyhnout. Nepovedlo se to jen Raulu Boeselovi (který svůj monopost poslal do cesty Eliseovi Salazarovi), Jochenu Massovi a naneštěstí také Riccardu Palettimu. Mladý Ital vrazil do stojícího vozu rychlostí 180 km/h a byl katapultován do cesty rozjetému Geoffu Leesovi. Vzájemná kolize byla ohromná, z Palettiho oselly zbyl jen pochroumaný kokpit.

Paletti utrpěl vážná zranění hrudníku, načež ztratil vědomí. Hlavní doktor Sid Watkins byl brzy na místě, aby se o zraněného Palettiho postaral. Jenže v tu chvíli vzplálo palivo, které Watkinsovi neumožnilo přistoupit blíže. Když byl oheň uhašen, nedokázali Palettimu nahmatat puls. Záchranářům trvalo 25 minut, než vážně zraněného Itala vyprostili ze zbytků monopostu. Paletti byl letecky přepraven do nemocnice, kde těsně po příletu zahynul.

Riccardo Paletti byl dlouhá léta posledním jezdcem, který během Grand Prix víkendu přišel o život. Teprve v roce 1994, v rámci černého víkendu v San Marinu, zemřeli Roland Ratzenberger a Ayrton Senna. Bezpečnost závodů se neustále zlepšovala, nezvládla však tvrdou zkoušku během mokrého závodu v japonské Suzuce roku 2014. Na následky těžké nehody o několik měsíců později zemřel Jules Bianchi.

Bezpečnostní prvky největšího motoristického šampionátu na světě byly minulou neděli prověřeny znovu. Ačkoliv Romain Grosjean o život nepřišel, byli vážností nehody všichni zaskočeni. V současné formuli 1 není obvyklé, aby došlo k takovému požáru a aby monopost takovým způsobem „provrtal“ ochranná svodidla.

Ať už jste věřící nebo ne, nad Romainem Grosjeanem toho dne držel někdo ochrannou ruku. Pokud by však k podobné nehodě došlo před 40 lety, nebyl by dnes Grosjean mezi námi. A už jen za to je potřeba poděkovat každému jedinci, který se na ochraně závodních pilotů podílí. Právě díky těmto lidem můžeme pravidelně v neděli odpoledne usedat k televizním obrazovkám a užívat si krás toho majestátného, úchvatného, ale stále nebezpečného motorsportu.

„Pomyslel jsem na Laudu. A pak, že kvůli svým dětem se musím dostat ven.“