Speciál: Seznamte se prosím, Martin Krpač

Štítky: Rozhovor TV Zveřejněno 27. 11 2016 — GPF1.cz

Studoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, pak fotografii v Cambridge v Anglii. Začínal jako učitel angličtiny na základní škole, po návratu z Anglie začal pracovat jako kameraman TV Galaxie v Hradci Králové, po přesunu do Prahy 3 roky jako sportovní redaktor. 1999 nástup do TV Nova, po 8 letech odchod do USA, kde natáčel dva roky rozhovory s hráči NHL. V roce 2008 nástup do TV Prima, od 2012 zahraniční zpravodaj TV JOJ. Absolvoval rozhovor i v centrále BBC a získal cenu za nejlepší TV reportáž roku na Slovensku spolu s kolegou Dáriusem Haraksinem. Od roku 2015 působí také jako on-site reportér Sport1 a Sport2 na VC F1. V médiích se pohybuje 20 let – Martin Krpač. Rozhovor s ním připravil kolega Ondřej Voršilka.

Jak by ses popsal jako člověk jednou větou?
Jsem životní klikař, splnil jsem si mnoho snů a snad mě další čekají.

Kdy se v tobě zrodila myšlenka stát se reportérem? Měl jsi to jasně nastavené, nebo to bylo jako u řady novinářů, že se to tak postupně vyvinulo?
Tady  můžu zodpovědně říct, že snad od čtvrté třídy základní školy jsem měl jasno. Jasně, do té doby jsem chtěl být prezidentem, popelářem, mistrem světa F1 (nic menšího jsem nebral), kosmonautem, myslím i dojičem koní, ale pak už se to se mnou táhlo napořád. Chtěl jsem být televizním reportérem. Ve třeťáku na gymplu jsem vyjel stopem na brigádu, v Belgii jsem umýval nádobí, za měsíc si vydělal tolik, co oba rodiče za rok, taková byla doba. Bylo by za to slušné auto, já jsem si koupil nejlepší foťák na trhu. Naši z toho nebyli nejšťastnější. Pak jsem odjel na studia fotografie do Anglie, a tak nějak to vše začalo.

Jak náročné byly začátky?
Úplný křest byl v 96, na ME ve fotbale v Anglii. Češi šli do finále, všude velká euforie. V té době jsem studoval fotografii v Cambridge. A přispíval jsem do Rádia Brno. Hrozné to bylo, neuměl jsem mluvit, bez předchozího tréninku, dělal jsem i půlhodinové vstupy do rádia, dokážete si to dnes představit? Tu kazetu mám dodnes schovanou a ne, nikomu ji nepůjčím (směje se). Po návratu do Čech jsem začal pracovat jako kameraman v TV Galaxie. To byla dobrá škola, vyzkoušel jsem si tu práci „od píky“, dělal všechno. Pak otevřeli pobočku v Praze a já začal práci sportovního redaktora a moderátora Sportovních Zpráv. V srpnu 1999 začala Nova vysílat z Barrandova a tam jsem začal jako domácí reportér zpravodajství. A vydržel 8 let, služebně skoro nejdéle.

Děláš poctivou žurnalistiku, ale prošel sis i “bulvárem”, je to zkušenost?
Je to přesně, jak to říkáš, zkušenost. V roce 2011 Prima rozjížděla VIP Zprávy, narychlo, nepřipraveně. Do té doby jsem měl z Novy a z Primy za 12 let zkušeností z natáčení desítek rozhovorů a reportáží s téměř všemi slavnými osobnostmi, co v té době přijeli do Čech – Madonna, Depeche mode, Bono, George Clooney, Nicolas Cage (filmový festival v Benátkách) de Niro, Sharon Stone, Tom Cruise, prince Charles, Bill Clinton,  Beckham, Bolt, Platini, Carl Lewis a mnoho dalších. Navíc v té době už jsem měl pod sebou skupinku lidí ve zpravodajství, takže volba vedoucího hlavního dodavatele padla na mě. A já mám výzvy rád. Na první den vysílání VIP zpráv se mi podařilo natočit světovou premiéru později oscarového filmu Počátek v Londýně, exkluzívní rozhovor s Leonardem di Capriem. Jenže postupem času se logicky ukázalo, že nemůžete takové osobnosti v Čechách natočit pětkrát denně sedm dní v týdnu. Navíc bulvární svět má morálně málo společného s tím zpravodajským, takže jako zkušenost děkuji, ale více už ne (směje se).

Jsi naprostý univerzál a profesionál, reportáže natáčíš v místech živelných katastrof, teroristických činů i vrcholných sportovních akcích. Jak je to se stresem, jak proti němu bojuješ?
Jsem univerzál, a tak jsem to vždycky chtěl, nikdy jsem se nechtěl škatulkovat. A tak mě to i baví, jeden den točím domácí zpravodajství, příště jsem na druhém konci světa, kde se děje něco, o čem mluví celý svět, a pak za pár dní zase na významné sportovní události. To mi JOJka umožnila a jsem za to moc rád. Nejlepší lék na stres je pohoda doma, s rodinou. Manželka vytváří skvělé zázemí a jsem za to moc vděčný. Podnikáme výlety, blbneme se synem Adámkem, je s ním teď velká sranda. A drink s přáteli, dobrý film a hudba. A dodnes rád fotím, to všechno mi pomáhá.

Cítil ses někdy opravdu v ohrožení života při výkonu své profese?
Jen na Ukrajině, ve válečném konfliktu ukrajinské armády a proruských separatistů. A to hned dvakrát. Jednou mojí hloupostí. Chtěl jsem natočit kontrolní stanoviště u Slavjansku, pod kontrolou právě těchto separatistů. Projel jsem ho, zeptal se jestli můžu točit, řekli ne, já poodjel asi kilometr dál. Myslel jsem si že už mě nevidí, zapnul jsem kameru, byl jsem hrozně hloupý a naivní, oni mě viděli dalekohledem samozřejmě. Začali střílet do vzduchu, přiběhli dva se samopalem, mířili na mě a táhli mě zpátky ke stanovišti. Naštěstí než přiběhli, stihl jsem vyměnit paměťové karty, následovala hodně podrobná prohlídka plná strkanic a řvaní, ale nakonec mě pustili. Okradli o peníze, ale pustili. No a podruhé při rozsáhlé přestřelce o donětské letiště. Točil jsem ještě s jedním fotografem AP, jak ukrajinská armáda vytlačovala povstalce pryč z letiště. Byli jsme první u vojenského auta rozstříleného napadrť, všude ticho, na korbě krev, skalpy předtím zatčených vojáků, nic horšího jsem v životě neviděl. Právě když jsem začal mluvit na kameru, začala přestřelka a my se ocitli mezi oběma znepřátelenými skupinami, kulky létaly kolem nás, ale podařilo se nám zmizet. Naštěstí.

Tvoje práce je o flexibilitě a schopnosti reagovat. Za jak dlouho jsi schopen dostat se do Melbourne, když ti teď řeknu, že tam před deseti minutami přistálo UFO?
UFO v Melbourne je zaručeně důvěryhodná informace, není potřeba pochybovat, ověřovat (směje se). Takže pro takové případy je jeden z kufrů u nás doma permanentně v pohotovosti. Když mě ta informace zastihne doma, je to jednodušší. Trochu času zabere přemlouvání manželky, že tahle mise je zaručeně nejbezpečnější z těch, co jsem absolvoval (směje se). Manželka Míša mě v práci podporuje, co nejvíc to jde, samozřejmě má strach a taky by měla radši rodinu pohromadě, ale je to součást mé práce, takže se k tomu u nás i tak přistupuje. 15 minut potřebuju na zakoupení letenky a ubytování aspoň trochu blízko Ufounů. Od toho se vše odvíjí, jestli jsem tam vůbec schopný se tam dostat a jak rychle. Když ano, domluvím se v práci a do půl hodiny můžu být na letišti. Bydlím blízko, trvá mi to k němu maximálně pět minut autem. Pak je to přes celou zeměkouli do Austrálie, ale pokud jde o UFO, je to tak mimořádná událost, že 20 hodin v letadle nevadí. No a pak se dostat rychle na místo a zapínám kameru.

Do F1 jsi vstoupil rovnýma nohama. Co pro tebe F1 znamená? Čím tě třeba tento sport a atmosféra kolem něj překvapila?
Jaký kluk nechtěl být pilotem F1? Doma za panelákem jsme jezdili závody s autíčky na ovládání, hráli si na Sennu, Prosta, Piqueta, vystřihovali jsme si články a lepili do sešitů. Poprvé na Nově v 2002 jsem se dostal na testovaní McLarenu do Barcelony. Byl jsem nadšený, tenkrát jezdil David Coulthard, dnes se s ním často bavím v padoku F1, pracuje jako komentátor a je skvělý. Když jsem dostal nabídku práce reportéra z velkých cen pro Sport 1/2, byl to splněný sen. A moje očekávání se naplnila. Atmosféra je fantastická, vidět formuli 1 naživo je prostě paráda, tolik lidí jinde neuvidíte. Navíc, když ji sledujete důkladněji než jako divák, který si jednou za půl roku sedne k televizi po obědě a čeká, že ho jezdci budou bavit bouračkami, havárkami, rvačkami, je to i strašně zajímavý sport. Proniknout do taktiky, strategie týmů v prostředí, kde rozhodují okamžiky, setiny vteřiny, rozhodování ve výběru pneumatik, sledovat nuance ve spojení s předchozími závody a tak dále… to mě překvapilo asi nejvíc, je to prostě fantazie a já jsem tomu sportu úplně propadl. To s čím jsem počítal dopředu, byla skvělá organizace. Každý závod je pro nás novináře připraven na takové úrovni srovnatelné snad jen s olympijskými hrami a mistrovstvími světa a Evropy ve fotbale a hokeji, která jsem měl možnost zažít.  Jezdci se nám věnují, vše je jasně nalajnováno, postaráno je o nás v momentě, kdy zaparkujeme, to znamená Shuttle busy po celém okruhu, novinářské zázemí, catering, aktuální informace, tiskovky, individuální rozhovory… je to radost, pracovat v padoku.

Pro běžného diváka působí jezdci F1 nedostupně, někdy i nafoukaně, jací jsou to lidé?
Na běžného diváka to tak může působit. Ale je to hlavně tím, že kam jezdci přijedou, po celém světě jsou celebritami první kategorie, fanoušci by je ušlapali. Proto, když vyráží mezi lidi, jsou obklopeni bodyguardy, jejich program je do poslední minuty naplánovaný. Ale i tak si myslím, že si čas na fanoušky najdou, podpisy a fotky rozdávají, jak vidím, velmi často.

Kdo z jezdců je ti nesympatičtější? Kdo naopak nejméně?
Když jsem jel na první závod, neměl jsem favorita, oblíbence, auta Ferrari byla tak nějak nejkrásněji červená a velmi slavná, ale jinak jsem prostě čekal na osobní zkušenost. A při té to u mě na plné čáře vyhrál Lewis Hamilton. A berte to jen jako zkušenost novináře a závodníka. Je to úřadující mistr světa, mohl by být nejnafoukanější ze všech. Ale není, zůstává do poslední otázky novinářů, někteří odcházejí po dvou minutách rozhovorů, on ne. A neslyšel jsem ho odseknout, že by neměl náladu a tak dále. Naopak, užívá si to, dává najevo emoce, usmívá se, když má důvod, je smutný, když se mu nedaří, ale mluví. Ikdyž se na něj letos lepila smůla. Jiní piloti jsou občas jako stroje. Podařilo se mi s ním natočit individuální rozhovor, to mnoho štábů nezvládlo, takže si troufnu tvrdit, že i on má v nějaké takové trochu oblibě i nás. A kdo mi sedl nejméně? Opět, z pohledu novináře a závodníka, je to Kimi Raikonen, Iceman,  to by vám řekl skoro každý. Mluví málo, jen když se mu daří, když ne, nemluví vůbec nebo odpovídá ano a ne, to je velmi těžký oříšek. Před novináři v padoku ale i před fanoušky tak trochu legračně utíká různými zákoutími. To neuznávám, ale je jediný. My už se tomu smějeme, ale zase, berte to jako můj názor novináře, nic jiného nehodnotím. Třeba je to super kluk, prostě svůj, jen to nehraje do not novinářům.

Bernie Ecclestone vytvořil z F1 diamant mezi sporty, a dá se říci, že se tak tak profiluje i celá komunita včetně médií. Kolují pověsti, že to nové tváře mezi reportéry a ostřílenými matadory ze SKY a tak dále nemají snadné. Jak ses etabloval ty za první rok?
Je to diamant mezi sporty a chovají se tak i novináři. Nikde jinde jsem tohle nezažil, až tady, a to v médiích pracuji přes dvacet let. Ale tady jsem zelenáč pořád. Potkávám tady totiž matadory, kteří nedělají nic jiného než 15 let F1.  A ta komunita si to hlídá, málokoho si mezi sebe pustí. Všichni se tady znají. Ale zatímco dřív kdekoliv jinde mi takový klientelismus vadil, tady mi to nějak dává smysl. Jezdci jsou velké osobnosti, proti nim reportéři, kteří žijí formulí 1 deset patnáct let a vzájemně se respektují. Nejdřív jsem cítil trochu odstup od reportérů hvězdných televizí jako Sky news, CNBC, Fox news, ale s tím jsem neměl problém. Jsem pokorný a obdivuji, co umí, snažím se od nich učit. Jak říkám tady jsem zelenáč. Postupem času si myslím, že mě přijali a s některými jsem se spřátelil. Pomáhá tomu i fakt, že Sport ½ se rozhodl mít on-site reportéra i v dalekých exotických destinacích, na závodech v Malajsii, USA i v Mexiku. A teď i poslední závod v Abú Dhabi. Je to jednoduché, jste více na očích, lépe se poznáte a i závodní týmy k vám přistupují daleko vstřícněji, když vás vidí téměř na každém závodě.

Popiš nám v kostce, jak vypadá tvůj závodní víkend?
Už v letadle cestou na závody potkávám fanoušky formule 1, to je skvělé, že jsou ochotní cestovat za závody. Přistanu, pronajmu auto, protože okruhy bývají daleko od center měst. Ubytuji se, čtvrtek nejsou tréninky ani závody, to je takzvaný media day, tedy aktivity pro média.Ten den mám rád, nikdo není ještě ve stresu, jezdci jsou uvolnění, dají se natočit speciální témata. Pátek jsou první dva tréninky, s jezdci se točí ohlasy, zpravidla mám čas natočit i něco o destinaci, Malajsie i Mexiko byly úžasné země. Sobota už je zajímavá, hlavně kvalifikace, po celou dobu čekáme v zóně vymezené na rozhovory, postupně  tam přicházejí jezdci, tam už bývá velká tlačenice. V neděli závod a pak většinou cesta domů, nebo je čas udělat si soukromý výlet. Mám to štěstí, že formule jedna se jezdí jen na krásných místech, k vidění je řada zajímavostí.

Chápu, že jsi prožil i spoustu smutných momentů. Říká se, že novinář se musí umět ubránit emocím, ale přes to, kdy ti bylo nejhůře?
Nejhůř mi bylo při natáčení osudu slovenské rodiny Boorových pro TV JOJ. Slovenské rodině ve Velké Británii vzala sociálka dva chlapce s tím, že je jejich otec týral. Policie nic nezjistila, ale děti jim nevrátili. Tři roky o ně maminka Ivana, řeholní sestra, bojovala, děti málem adoptovala jiná rodina. To jsem jako čerstvý táta strašně těžce nesl. Náš případ odhalil zkaženost privátního sociálního systému v Anglii. Děti se odebíraly cizím rodinám, ty se hůře brání, vybuduje se případ, na kterém se živí právníci, soudy, překladatelé, sociální pracovníci, adoptivní opatrovníci. Pro peníze vám seberou dítě, které vychovává někdo jiný. A ne, že jste bez něj jeden večer, i ten by byl hrozný, ta maminka děti neměla tři roky. Nám se díky našim reportážím s kolegou Dariusem Haraksinem podařilo případ zvrátit a slovenská rodina dostala děti, které už byly na cestě k adopci, zpět. Stopy na duši rodičů a hlavně dětí ale jen tak nezmizí, což je asi nejhorší. Anglickou společností to otřáslo, byl jsem na rozhovoru v centrále BBC v Londýně, nikdo si nemyslel, že se něco takového může v takové zemi, symbolu demokracie, dít. Dostali jsme za sérii reportáží ocenění Nejlepší TV reportáž roku, které si moc cením.  A těžko snáším přírodní katastrofy, povodně v Čechách, tsunami v Japonsku a Indonésii, vidět ty lidi v zuboženém stavu, když přišli o všechno, je pro mě obtížné. Dáte jim nějaké peníze, ale to jejich situaci nevyřeší. Jejich život je v troskách. Proto hodně fotím, dozví se to lidé z celého světa a přispějí. Série Zrcadlo katastrofy po tsunami v Japonsku vyhrála druhé místo prestižní Czech press photo, takže i moje fotografické srdce zaplesalo.

Na závěr… vím, že je to klišé jako hrom… ale přece jen, nějakou perličku z natáčení?
V padoku si natáčím rozhovory na kameru sám, nejsem jediný, ale určitě se odlišuji od ostatních. Mám vesměs pozitivní reakce. Když mě vidí Sebastian Vettel, sám zdraví „Hello One man show“, Toto Wolf mi říká, že jsem budoucnost natáčení stále vyššího počtu závodů. A Bernie Ecclestone byl nejvtipnější. Znáte ho, velkého obchodníka. Řekl mi, že až nebudu mít práci, ať se stavím, že bych se mu hodil, že ušetří. A smál se. Z legrace jsem mu řekl, že sice točím za dva, ale beru plat za tři. A už se tolik nesmál (směje se).

Tvá práce je velmi náročná nejen psychicky, ale i fyzicky. Ostatně, když jsi i sportovní reportér, nedá mi to. Sportuješ aktivně? Vím, že jsi schopný volejbalista. Zbývá čas?
No jasně, konečně jsi trefil hřebíček na hlavičku (směje se). Do 18 let jsem žil volejbalem, dostali jsme se někam k branám dorostenecké ligy v mém rodném Vamberku. Trenér měl ale zájem hlavně o svého syna, tak nás začal postupně vyhazovat a já šel do Prahy za novinařinou – a udělal jsem dobře. Dnes všichni skončili pro řadu zranění, bolení v zádech, kloubech, kolenech, ale já jsem odpočatý a po 20 letech nicnedělání kraluji střídačce Baníku Vamberk (směje se). Občas hraji, o vánočních svátcích i celý set, když jsem měl narozeniny, šel jsem na podání (směje se). Ne je to skvělý relax a v té partě skvělých mladých kluků si báječně odpočinu.

Profesní Highlighty Martina Krpače

PRÁCE SPORTOVNÍHO REDAKTORA

REPORTÁŽE Z :

4 OLYMPIÁDY (TURÍN, LONDÝN, SOČI, RIO DE JANEIRO)

1 MS VE FOTBALE NĚMECKO 2006

6 ME VE FOTBALE (96, 2000, 04, 08, 12, 16)

150 ZÁPASŮ NHL (2XFINÁLE STANLEY CUPU)

FINÁLE DAVIS CUPU BĚLEHRAD 2013

POPRVÉ NA F1 – TESTOVÁNÍ MCLARENU 2001 V BARCELONĚ

VC F1 – 15×

3 ROKY SPORTOVNÍ REDAKTOR, MODERÁTOR TV GALAXIE (1996-1999)

KARIÉRA ZPRAVODAJSTVÍ

CENA ZA NEJLEPŠÍ TV REPORTÁŽ ROKU – SLOVENSKO 2013 (SÉRIE REPORTÁŽÍ ODEBRANÝCH DĚTÍ BRITSKOU SOCIÁLNÍ PÉČÍ SLOVENSKÝM A ČESKÝM RODINÁM)

2. MÍSTO CZECH PRESS PHOTO V KATEGORII REPORTÁŽ – TSUNAMI JAPONSKO

1. MÍSTO FOTO SOUTĚŽ PLATFORMY MINISTERSTVA PRO MÍSTNÍ ROZVOJ – SLOVENŠTÍ ZÁCHRANÁŘI NA FILIPÍNÁCH PO ZÁSAHU TAJFUNEM HAYAN

Zdroj: Sport TV