Historie závodu v Monaku

1 Štítky: GP Monaka Historie Zveřejněno 27. 05 2018 — GPF1.cz

V ulicích monackého knížectví nedaleko Francie a Itálie se poprvé závodilo už v roce 1929. Tehdy vyhrál William Grover-Williams za volantem vozu Bugatti. Mezi vítěze se před válkou zapsali například Louis Chiron, Tazio Nuvolari, Achille Varzi, Luigi Fagioli, Rudolf Caracciola a Manfred von Brauchitsch. Po druhé světové válce se v Monte Carlu jelo poprvé v roce 1948, kdy vyhrál Giuseppe Farina. Když se vypsalo nové mistrovství světa vozů formule 1, úzký členitý náročný a nebezpečný okruh nemohl v seriálu chybět.

Monako bylo v roce 1950 dějištěm druhého závodu nového šampionátu. Debutovalo zde Ferrari a Alberto Ascari s ním hned dojel druhý. Premiérové vítězství v kariéře pilota F1 zde slavil Juan Manuel Fangio s alfou romeo, třetí místo a jediné pódium získal tehdy již jednapadesátiletý Chiron s maserati. Právě tady se objevil také první vůz F1 s motorem vzadu. Jednalo se o Cooper T12 Harryho Schella. Kvůli hromadné kolizi v úvodu, při které skončilo devět vozů, se tu v rámci formule 1 opět jelo až v roce 1955. Mezitím se zde roku 1954 při závodě cestovních vozů zabil veterán Fagioli.

I kvůli úzkému prostoru mezi svodidly bylo Monako ve své historii vždy svědkem řady kuriózních, ale bohužel i některých tragických havárií. Jakmile se Monte Carlo vrátilo do kalendáře, opět přišla havárie. Alberto Ascari tu se svou lanciou spadl do vody. Havárii sice ve zdraví přežil, ale přišel o milovanou modrou přilbu. Pověrčivý dvojnásobný šampión, který byl schopen objet celé město, aby se vyhnul místu, přes které mu před očima přeběhla černá kočka, pak o čtyři dny později zahynul v Monze při testování sportovního ferrari.

Přímo v Monaku zemřel v roce 1967 další maranellský pilot Lorenzo Bandini, který okruh v Monaku miloval, třikrát tu stanul na stupních vítězů a před svou havárií se opět pohyboval na druhém místě. V šikaně u přístavu ztratil kontrolu nad svým vozem, v následujícím esíčku škrtl levým zadním kolem o svodidla, vůz se dostal do smyku a narazil do balíku slámy. Bohužel se prorazila palivová nádrž, vůz se otočil a začal okamžitě hořet. Bandini zůstal uvězněn uvnitř, dokud ho nevyprostili traťoví komisaři. Ital bohužel tři dny po nehodě v nemocnici následkům rozsáhlých popálenin třetího stupně podlehl.

V dalších letech se balíky slámy nahradily jinými typy bariér. Ve stejném úseku prožil těžkou havárii v roce 1994 také Rakušan Karl Wendlinger. Ten při čtvrtečním tréninku ztratil při výjezdu z tunelu kontrolu nad vozem a narazil bokem vozu do zdi. Kvůli tehdejší konstrukci nízkých kokpitů si vážně poranil hlavu a několik týdnů strávil v kómatu. Kníže Rainier III., který byl velkým fanouškem motoristického sportu, tehdy prohlásil, že pokud Wendlinger zemře, nedělní závod se zruší. Rakušan nehodu přežil a vrátil se k závodění, i když už nikdy nedosáhl takových výkonů jako před nehodou.

Vítězstvím ve Velké ceně Monaka se může pyšnit většina nejlepších závodníků historie formule 1. Králem této tratě je jednoznačně Ayrton Senna. Ten tu na sebe výrazně upozornil už při své první sezoně v F1 roku 1984, když tu za deště společně s dalším talentem Stefanem Bellofem proháněli Alaina Prosta natolik, že ředitel závodu Jacky Ickx raději ukončil závod, aby vítězství zůstalo francouzskému pilotovi (podrobněji v článku Nejlepší GP historie: Monako 1984 v F1MAGu 08/10). Přesto tu Senna vyhrál celkem šestkrát (v letech 1987 a 1989-1993). O jednu výhru méně tu má díky sérii ze šedesátých let Graham Hill. Pětkrát v knížectví vyhrál také Michael Schumacher, čtyři výhry si připsal Alain Prost a tři Stirling Moss společně s Jackiem Stewartem.

Monacká výhra naopak chybí z mistrů světa například Nigelu Mansellovi, který měl smůlu zejména v roce 1992, kdy přišel o vedení kvůli defektu pneumatiky. Damona Hilla zase v roce 1996 zradil motor. Naopak Francouz Maurice Trintignant dosáhl obou svých vítězství v F1 právě v Monaku. Své jediné vítězství zde v dešti slavil Jean-Pierre Beltoise, jehož triumf byl zároveň posledním pro slavnou britskou stáj BRM. V bláznivém závodě roku 1996 (podrobněji v článku Nejlepší GP historie: Monako 1996 v F1MAGu 12/10), kdy cílem projely jen tři vozy, tu vyhrál Olivier Panis. Tehdy se naposledy radoval z vítězství tým Ligier. Svou zatím jedinou výhru tu roku 2004, získal Jarno Trulli. Ke kurióznímu momentu došlo také v roce 1982, kdy se díky poruchám a nehodám v posledních dvou kolech vystřídalo v čele pět jezdců. Nakonec poprvé v kariéře vyhrál Riccardo Patrese. V posledním kole v zatáčce Loews (nyní Grand Hotel) sice udělal chybu, ztratil tři místa, ale díky problémům dalších ještě stihl vyhrát, což v cíli netušil.

Okruh, který nyní měří 3340 metrů, prošel po dobu své historie jen mírnými modifikacemi. Přestavěn byl například tunel či plavecký bazén, ale zatáčky jako Ste Devote, Mirabeau, Loews, Tabac či La Rascasse patří ke koloritu formule 1. V Monaku se tradičně jezdí v květnu či na začátku června. Řada jezdců zde bydlí, stejně jako mnoho celebrit z nejrůznějších odvětví. Typické panorama pak dokreslují milionářské jachty. Přestože Bernie Ecclestone před časem řekl, že F1 by se klidně obešla bez Monaka, nemohl tento výrok myslet vážně. Však s ním také vzápětí podepsal smlouvu na dalších deset let.

Čtěte dále: Video: Virtuální realitou na tribuny GP Španělska