Silná maďarská pocta Bianchimu

Šéf týmu Marussia spatra přednesl srdceryvné rozloučení.

Štítky: Jules Bianchi Manor Zveřejněno 24. 07 2015 — Tomáš Richtr

Poprvé od pohřbu Julesa Bianchiho stanuli představitelé týmu Marussia – Manor před skupinou hladových novinářů u příležitosti Velké ceny Maďarska. Prvním závodu po Bianchiho zesnutí.

Šéf týmu, který dnes nese název Marussia, Greame Lowdon, reagoval na přirozenou otázku – tedy jak se tým vyrovnává s událostmi uplynulého týdne. A vyrovnává se s nimi s neuvěřitelnou grácií, statečností a upřímností. Web GPF1 byl u toho, a nabízí pohnutý proslov muže, který ‚ztratil‘ pilota poprvé od doby Ayrtona Senny.

„Byl to, jak říkáte, náročný týden. Abych pravdu řekl, bylo to náročných devět měsíců, a tenhle víkend – a nebudu lhát – je ještě těžší než jsem si myslel. Ale musím říci, že rodina F1 se nám snaží jej maximálně usnadnit. Jak jistě víte, Jules byl v paddocku obecně velmi oblíbenou osobou. Podpora, které se nám ze všech stran dostalo, byla fantastická. Myslím si, že důvod, proč je to pro všechny tak těžké, je ten pocit velké ztráty. Když jsem se v úterý ohlížel kolem katedrály, viděl jsem spoustu lidí, z nichž každý z určitého úhlu pohledu o něco přišel. Ať už to byl kolega, mechanik, který přišel o svého pilota, dokonce zástupci médií ztratili člověka, kterého znali a se kterým dělali rozhovory. Lidé přišli o týmového kolegu, proti kterému závodili. Týmy, jako jsou ART, Manor, Force India, Ferrari přišly o svého člena. Byl to právě tento pocit ztráty… a myslím, že nikdo neztratil více než samotná Bianchiho rodina. Musím přiznat, že jsem od Bianchiho rodiny získal neuvěřitelné množství síly. Kdo je zná, ví, že se jedná o velmi semknutou a milující rodinu. Rodiče Philippe and Christine si museli za posledních devět měsíců projít něčím, co sám nedokážu popsat či pochopit a mé srdce skutečně patří jim.

Cokoli, čím jsme spolu za celou tu dobu prošli, vřelostí a soucitem, cokoli, co udělali, bylo motivováno respektem a láskou, což představovalo obrovskou podporu, a jsem si jist, že nemáme monopol na to, abychom my jediní byli smutní. Dotklo se to obrovského množství lidí a Julesova rodina k této situaci přistoupila naprosto neuvěřitelně. Opravdu neuvěřitelně. V situaci, kterou nejsem schopen sám popsat. Riziko této situaci, myslím si, spočívá v soustředění na to, o co jste přišli. Místo toho, abyste se soustředili na to dobré v době, kdy jste Julesa v té skvělé době znali.

A já vím, že jste mluvili s jezdci, kteří mají své vlastní zkušenosti s Julesem jako s člověkem, a podle mého názoru to byl člověk, který přinesl do života ostatních spoustu dobrého. Minimálně se to stalo mně.

Jedna z věcí, která mi utanula v mysli,  když se poprvé objevil v garáži F1 na tvarování závodní sedačky. Přišel coby člen jezdecké akademie Ferrari, což je samo o sobě znamením talentu a tvrdé práce. A měli jste v očích vidět to odhodlání. Nemohl se dočkat, až si sedne do toho monopostu F1. A přitom dal najevo emoci nebo vlastnost, kterou bohužel dnes tak často nevidíte: byl vděčný za tu příležitost usednout do monopostu F1, a podle mě to jen podtrhlo skutečnost, jak byl dobrý. Věděl, že bude umět to auto dobře řídit, a to pro mě bylo jedním z důležitých aspektů.

Někdo se mě zeptal na Julesa. Který moment si budu pamatovat nejvíce. A mohu říci naprosto upřímně, z mého úhlu pohledu, že to, co si nejvíce pamatuji, je následující: od momentu, kdy vstoupil do naší garáže, do momentu, kdy jsme dali poslední sbohem, bylo absolutním potěšením s ním pracovat a chybí mi šíleně, když tu dnes není.“

Diskuse k článku

Napsat komentář