Šest šampionů, kteří se rozhodli, nebo nemohli obhajovat titul
Krátce po skončení sezony 2016, ve které v dramatickém závěru získal titul mistra světa Nico Rosberg, se novopečený šampion rozhodl ukončit kariéru pilota F1. Překvapil tím celou fanouškovskou obci. Ale nebyl prvním, kdo tak učinil. Pravda, ne všichni k takovému kroku sáhli dobrovolně.
Juan Manuel Fangio (1952 – zranění)
Ve velmi těsném souboji byl Fangio v inauguračním ročníku celé F1 poražen Ninem Farinou. O rok později se však Fangio vrátil ještě silnější a díky třem vítězstvím a dalším dvěma pódiovým umístěním bral v roce 1951 titul on. V obou ročnících dominovaly vozy značky Alfa Romeo, jenže po těchto dvou mistrovských sezonách se italský výrobce automobilů ze světa formule 1 stáhnul. Ani tehdy nic nenasvědčovalo tomu, že by Fangio mohl na prahu nového ročníku chybět. Obecně se mělo za hotovou věc, že argentinský pilot usedne do BRM.
A stalo by se tak, pokud by s ním osud neměl jiné plány. Fangio se ošklivě zranil při závodu nepatřícího do seriálu GP na italské Monze, což nakonec vyústilo v absenci ve všech osmi podnicích šampionátu. Titul tak bral Alberto Ascari na Ferrari. Fangio se do F1 vrátil hned následující rok a od sezony 1954 zaznamenal velký úspěch, když získal čtyři mistrovské tituly v řadě.
Mike Hawthorn (1959 – ukončil kariéru)
Jestliže byla Fangiovi upřena možnost porvat se o obhajobu titulu, Hawthorn byl prvním, kdo se po jeho zisku rozhodl pověsit kariéru na hřebík. Pilotovi Ferrari avšak nikdo nevezme ani další primát z tohoto roku – byl totiž zároveň prvním Britem, který se stal mistrem světa formule 1. Důvody jeho ukončení kariéry byly mnohdy spojovány s vážnou nemocí, kdy údajně trpěl infekčním onemocněním ledvin. O to tragičtější je fakt, že i když od závodění ustoupil, jeho život vyhasl v témže roce při autonehodě. Bylo mu 29 let.
Jochen Rindt (1971 – šampion in memoriam)
Ohromně nadaný, jehož byla radost sledovat. S takovými slovy na Rindta mnozí vzpomínají. Navíc se stal jediným pilotem korunovaným in memoriam, a to v roce 1970, ve kterém si podmanil pět z třinácti podniků, navíc pouze během prvních devíti velkých cen. Té desáté v sezoně už se totiž nedožil. Osudnou se mu staly sobotní tréninkové jízdy na GP Itálie, když jeho auto nezatočilo do jedné z pravotočivých zatáček a on následně narazil do bariéry. Bodový náskok, který si ale ještě před tím vybudoval, už nikdo stáhnout nedokázal, a tak byl korunován mistrem světa až posmrtně. Bylo mu 28 let.
Jackie Stewart (1974 – ukončil kariéru)
Sir Jackie Stewart byl velkým měřítkem pro ostatní již před startem sezony 1973. Za sebou už měl dva mistrovské tituly, na kontě 22 vítězství, 14 pole position a dalších 35 umístění na stupních vítězů. Ve své poslední sezoně kariéry, i když s tím asi sám ani nepočítal, si připsal dalších pět prvenství a třetí titul mistra světa – a s celkovými sedmadvaceti vítězstvími stanovil nový rekord F1. Rok 1973 byl ale zároveň tragický a na Stewartovi se událost z posledního závodního víkendu hodně podepsala. Na vině bylo umrtí jeho týmového kolegy a chráněnce Tyrrella Francoise Ceverta. Skotský závodník ukončil kariéru ihned po této události, a do následného závodu už nenastoupil. Do královny motorsportu se ještě vrátil, už ale jen jako majitel stejnojmenného týmu Stewart Grand Prix v roce 1997. Coby pilot skončil na vrcholu svých sil.
Nigel Mansel (1993 – přestup do Indy Car)
Dalším z pilotů, který opouštěl scénu v plné své síle, byl Nigel Mansell. Na rozdíl od Stewarta nešlo zcela o rozhodnutí jeho samotného. I když mu několikrát mistrovský titul unikl takřka o chlup, dočkal se jej nakonec v roce 1992 s vozem Williamsu. V témže roce také překonal rekord stanovený právě Stewartem a stal se tak, co do počtu vítězství, nejlepším britským pilotem v F1. Pro sezonu 1993 se z pohledu Mansella udály nepříznivé věci na politické scéně – Williams podepsal smlouvu s Alainem Prostem, což Mansell nechtěl akceptovat.
Rozhodl se proto pro odchod a útočiště našel v závodní sérii Indy Car a týmu Newman-Haas. Hned první sezonu získal titul a zároveň ocenění nováček roku.
Alain Prost (1994 – ukončil kariéru)
Už v roce 1992 se Prost ocitl mimo kolotoč formule 1, aby se hned následující rok vrátil. V té době se na okruhy vracel jako trojnásobný šampion a připojil se hned k nejsilnější stáji – Williamsu, s konstruktérskou dvojicí Patrick Head a Adrian Newey. Ve smlouvě s týmem nicméně stála i doložka, že se jeho týmovým kolegou nesmí stát dvojnásobný mistr světa Ayrton Senna. Namísto toho se jeho parťákem stal Damon Hill, který společně se Sennou vytvořil silný dvojblok snažící se vyzrát na Prosta. Jenže marně. Prost vyhrál sedmkrát, třináctkrát startoval z pole position a to z celkového počtu šestnácti velkých cen.
Už před závodem v Portugalsku, kde Prost stvrdil zisk čtvrtého titulu mistra světa, oznámil konec své kariéry. To znamenalo jediné, formule 1 nebude mít ani v roce 1994 na startovním roštu obhájce titulu. Prostovo místo u Williamsu nakonec obsadil Senna.
Nico Rosberg (2017 – ukončil kariéru)
Oproti ostatním, kteří se rozhodli ukončit kariéru závodního jezdce po zisku titulu, to Nico Rosberg provedl všechno v tajnosti. Alespoň do té míry, že existovalo prakticky minimum indicií, které by něco takového předznamenávaly. Jen pět dnů po strhujícím finále sezony 2016 se tak přesto stalo. Šokovaný svět přesto Rosberga z velké míry neodsoudil, ba naopak. Podle Němcových slov bylo přibližně 80 % reakcí na jeho konec pozitivních.
„Získat titul mistra světa bylo mým snem po celých 25 let závodění. Tomuto cíli jsem podřídil vše. A teď jsem to dokázal. Má nejsilnější emoce v tuto chvíli je vděk všem těm, kteří mi pomohli tohoto cíle dosáhnout. Vylezl jsem na horu, jsem na vrcholu, a to je ten správný moment. Nestojím ale znova o podobný závazek a to, abych příští rok skončil třeba čtvrtý. Jsem bojovník a chci vyhrávat. Tohle už ale znova podstoupit nechci,“ odůvodnil svůj konec v královně motorsportu Rosberg.
