Sennův odkaz a další tři šampioni: Piloti, kteří debutovali ve Williamsu

Štítky: Historie Nováčci Williams Zveřejněno 11. 02 2025 — Bára Goldmannová

Williams si vyzkoušel už pobyt na obou koncích startovního roštu. Ve svých začátcích patřil mezi top týmy, jenže pak forma začala uvadat a tradiční stáj se propadla až na samotný chvost. Od vstupu stáje do formule 1 v sezoně 1978 prošlo jejich výchovou celkem 17 pilotů – čím hlouběji v poli byli, tím více nováčků vychovali. Od sezony 2017 v jejich barvách debutovalo osm jezdců.

Nejčerstvější nováček

Williamsu v průběhu uplynulé sezony došla trpělivost s podprůměrnými výkony a neustálými nehodami Logana Sargeanta, tak se rozhodli pro radikální krok. Vytáhli si ze své jezdecké akademie nadějného mladíka Franca Colapinta. Argentinec se ani nestihl pořádně ohřát ve formuli 2, kde absolvoval pouze půlku sezony, než byl hozen do studené vody v podobě angažmá v královně motorsportu. Colapinto se ale příležitosti chopil bravurně, když už ve druhé grand prix v ulicích Baku poprvé bral body za osmé místo. Na stálou sedačku si bude muset ještě chvíli počkat, jelikož pro sezonu 2025 pro něj ve Williamsu po angažování Sainze nezbylo místo. Přesto by se mohl na roštu objevit, jelikož se stal rezervním jezdcem Alpinu, který by jej mohl posadit do kokpitu již v úvodu sezony.

Ti, kteří se stali šampiony

Jako první šampion nově vzniklého seriálu GP2 (předchůdce F2) vstupuje Nico Rosberg v sezoně 2006 do formule 1 a hned v prvním závodě zaznamenává nejrychlejší kolo závodu. Dostal se do role lídra a od roku 2010 dostává šanci spolu s Michaelem Schumacherem v nově vzniklém týmu Mercedes. O šest let později získává svůj jediný titul mistra světa F1, než oznámí odchod do důchodu.

O tom, kdo bude týmovým kolegou Ralfa Schumachera pro sezonu 2000, rozhodl rozstřel mezi Jensonem Buttonem a Brunem Junqueirou. Vyhrál jej Button, který se tehdy stal nejmladším pilotem. Po roce přestoupil k Benettonu a posléze do BARu. Nicméně na své první vítězství si musel počkat až do sezony 2006, kdy triumfoval v Maďarsku. O tři roky později slavil s Brawn GP mistrovský double, když díky dvojitému difuzoru ovládli oba šampionáty.

Jacques Villeneuve se mohl při svém debutu zapsat do historie rekordem nejrychlejšího vítězství v kariéře. Jenže osud zamýšlel jinak. V GP Austrálie 1996 ho stál vítězství defekt a on se musel spokojit “pouze” s druhým místem. Defekt rozhodl i o výsledku finálního závodu sezony a také o posledních nadějích na zisk titulu. Ten nakonec slavil o rok později. Byl to rovněž jeho poslední triumf, jelikož jeho další kariérní kroky vedly do týmů ze středu pole.

Ti, kteří se prosadili

V roce 2019 se ve formuli 1 objevil v barvách stáje z Grove úřadující šampion formule 2 George Russell. V týmu strávil tři roky, přičemž jeho největším úspěchem bylo nečekané druhé místo v historicky nejkratším závodě v Belgii. Velká cena byla stopnuta kvůli silnému dešti po třech kolech, přesto byli jezdci klasifikováni. Pro sezonu 2022 si jej Mercedes už stáhl do svého týmu, kde dělal pořádné vrásky na čele sedminásobnému mistrovi F1 Lewisi Hamiltonovi.

Lance Stroll přišel coby nováček sezony 2017 do formule 1 velmi dobře připravený, protože odjel v rámci soukromých testů tisíce kilometrů, a navíc se mohl učit od zkušeného mazáka Felipeho Massy. Přestože se Kanaďanovi až na překvapivé třetí místo v GP Ázerbájdžánu 2017 příliš nedařilo, dočkal se povýšení do Racing Pointu, který odkoupil jeho otec.

Valtteri Bottas debutoval s Williamsem v roce 2013, kdy tým procházel těžkým obdobím. Jediným bodovaným umístěním bylo osmé místo v Austinu. Ale poté, co vstoupila pro sezonou 2014 v platnost nová pravidla, se začal Williams zvedat. Vidle do původních plánů Totu Wolffovi hodil Nico Rosberg, který se po zisku titulu rozhodl nečekaně po závěrečném podniku v Abú Dhabí 2016 ukončit kariéru. Mercedes tak musel narychlo najít náhradu, proto padla volba na Bottase, který byl po třech letech se solidními výsledky povýšen do top týmu.

Nico Hülkenberg byl křišťálem své generace. Z testovacího pilota se stal v roce 2010 stálý jezdec a v Brazílii si dojel pro senzační pole position. Přesto musel pro sezonu 2011 uvolnit místo velkému balíku penez od Pastora Maldonada a on se přesunul do Force Indie jako rezervní pilot, kde se o rok později etabloval mezi nejlepší závodníky středu pole.

Juan Pablo Montoya (2001) byl jedním z mála, který od začátku ukazoval, že se nebojí postavit se ani velikánovi, jakým byl Michael Schumacher. Čtyři roky závodil po boku Schumiho bratra, Ralfa, kterého za čtyři společné roky třikrát v konečném hodnocení porazil a v letech 2002 a 2003 skončil na třetím místě. Kariéru zakončil téměř dvouletým angažmá u McLarenu (sezonu 2006 nedokončil), než se přesunul do USA, kde dvakrát triumfoval v legendárním Indy 500.

David Coulthard měl pravděpodobně ten nejtěžší vstup do formule 1, jelikož byl jeho debut zahalen černou oponou poté, co v Imole tragicky zahynul Ayrton Senna. O rok později, v GP Portugalska 1995, získal premiérové vítězství. Pro ročník 1996 jej angažoval McLaren, se kterým se roky pohyboval na špici, ale na titul nikdy nedosáhl. Nejblíže mu byl v sezoně 2001, kdy se stal vicemistrem. Kariéru zakončil u nového týmu na roštu, Red Bullu, jehož overal oblékal do čtyři roky (2005-2008).

Ti, kterým štěstí nepřálo

Logan Sargeant pohořel neskutečným způsobem. Jako na prvního Američana v F1 po velmi dlouhé době byl na něj vyvíjen obrovský tlak, se kterým se neuměl vyrovnat. Debutoval při Grand Prix Bahrajnu 2023, ale na svůj první pod dosáhl až pět závodů před koncem sezony v Austinu po diskvalifikaci Charlese Leclerca a Lewise Hamiltona. Za svým týmovým kolegou Alexem Albonem byl na míle daleko, a navíc stál kvůli nehodám tým nemalé peníze. Pohárek trpělivosti vedení týmu přetekl a po roce a půl se jejich cesty rozešly. Sargeantovým posledním závodem byla GP Nizozemska 2024.

Nyck de Vries (2022) byl povolán Williamsem za “5 minut 12”, jelikož měl Albon zánět slepého střeva, takže si debut odbyl v Monze, přičemž téhož roku testoval už pro více týmů. Narozdíl od Nicholase Latifiho okamžitě dojel na bodech, díky čemuž se dostal do hledáčku Red Bullu. Pro následující sezonu získal místo u jejich juniorky AlphaTauri, jenže nedokázal navázat na svůj fantastický výsledek z Itálie a po pouhých 10 závodech jej vyhodili.

Jack Aitken může za svůj jediný start ve formuli 1 poděkovat Lewisi Hamiltonovi. Když svět v roce 2020 zahalila pandemie Covidu-19, tak se tato nemoc nevyhnula ani jemu a musel vynechat podnik v Bahrajnu. Mercedes si vyžádal jako náhradníka George Russella, kterého u Willimasu zastoupil Aitken, který byl jejich rezervním pilotem. Aitken ve své jediné velké ceně dojel na 16. místě.

Debut Nicholase Latifiho (2020) se kvůli koroně posunul o půl roku. Byť skončil ve svém prvním závodě v Rakousku pozici za body, tak další závody už nebyly žádnou hitparádou, byly spíše propadákem. Za tři roky se vedle něj vystřídal George Russell a Alexander Albon, přičemž za oběma piloty značně zaostával. Na co nemůže být rozhodně hrdý je to, že se nejvíce dostal do povědomí nehodou v Abú Dhabí 2021, která pořádně zamíchala kartami v boji o titul…

Sergei Sirotkin neměl zrovna štěstí při vstupu do formule 1, protože v roce 2018 spadl Williams po několika dobrých sezonách zpět na chvost. Ani on, ani jeho týmový kolega Lance Stroll se nebyli schopni poprat s nevyzpytatelným FW41 a po sezoně s jedním bodem z Monzy Rusova kariéra pilota F1 skončila.

V roce 2011 přišel do týmu coby úřadující šampion GP2 s velkou finanční injekcí Pastor Maldonado. Jelikož byl viníkem mnoha kolizí, vysloužil si nelichotivou přezdívku ‘Crashkid’. Jeho vrcholem zůstává šokující vítězství z Barcelony 2012. Jakmile jeho zdroje vyschnuly, z kolotoče F1 zmizel.

Po spontánním odchodu Alexandera Wurze se do posledního závodu sezony 2007 v Brazílii posadil do kokpitu Kazuki Nakajima. Japonec pro tým závodil ještě další dva roky, ale poté, co sezonu 2009 uzavřel s čistým kontem, musel dát formuli 1 sbohem.

Jean-Louis Schlesser (1988) se poprvé objevil na startovní listině pro domácí GP Francie 1983. S týmem RAM se ale nedostal ani přes kvalifikaci. Další šanci dostal o pět let později, den před 40. narozeninami. V Monze nahradil nemocného Nigela Mansella. Do závodu sice tentokrát odstartoval, ale nedokončil ho po kolizi s Ayrtonem Sennou, když doháněl kolo ztráty a překazil tak McLarenu téměř dokonalou jízdu ročníku 1988.

Po dvou letech jako testovací jezdec dostal Jonathan Palmer v sezoně 1983 příležitost posadit se do třetího vozu Williamsu. Na domácí půdě v Brands Hatch dojel jako třináctý. Tento start zůstává jeho jediným v barvách stáje z Grove. V následujících šesti letech prošel týmy RAM, Zakspeed a Tyrrell. Ale stejně jako jeho syn Jolyon o několik desítek let později díru do světa svými výkony neudělal.