Schizofrenický mix emocí formule 1
Co do emocí asi nejvíce turbulentní sezona, co si umím vybavit. Jednou z variant může být i to, že člověk po letech trochu senilní a více na něj doléhají třeba i menší emocionální výkyvy. Ale přikláním se spíše k tomu, že letošní rok je mimořádně nesourodou směsí bolesti, frustrace a fantastického sportovního nadšení.
V podvečer sezony 2019 zcela nečekaně v dějišti Velké ceny Austrálie zemřel dlouholetý a velmi uznávaný ředitel závodů F1 Charlie Whiting. Když zemře důležitá a inspirativní postava jakéhokoli oboru, pro který je člověk zapálen, nemusí to být váš rodinný příbuzný nebo blízký přítel, ale duševní trápení a smutek je po nějakou dobu podobně intenzivní. A jednou věcí je vyrovnat se s takovou ztrátou v soukromí, jinou pak připravit důstojné Studio F1 před začátkem přenosu velké ceny na programu Sport2.
Kontroverzní rozhodnutí sportovních komisařů Velké ceny Kanady potrestat lídra červencového závodu Sebastiana Vettela za nicotnou chybu a drobný výjezd mimo trať uvalil svět F1 do pochybností, zda je to s ním správně. Vettelovi bylo doslova odcizeno vítězství nezasvěceným rozhodnutím zpoza úřednického stolu. S ohledem na Vettelovu současnou formu a psychické rozpoložení mu to rozhodně nepomohlo.
Po Kanadě přišel závod ve Francii, který se koná čistě z politické vůle Mezinárodní automobilové federace (se sídlem ve Francii a s francouzským prezidentem) na okruhu, který je pro závody velkých cen formule 1 naprosto nevhodný. Skoro dvouhodinové muka ve stylu fotbalového zápasu, ve kterém nikdo nechce dát gól, na fanoušky uvalilo pocit sklíčenosti a deprese.
To vše po zesnutí Nikiho Laudy, jedné z největších ikon motorsportu. A najednou se člověk, který má formuli 1 v morku kostí, se ocitl na hraně pochyb, jestli to má všechno smysl.
A najednou bác! Přichází fantastické GRAND PRIX bitvy v Rakousku a Velké Británii. Hollywoodský thriller na německém Hockenheimringu a parádní, nervy drásající bitva na maďarském Hungaroringu. To jsou momenty, během kterých si řeknete, že skutečně existuje nějaký vesmírný zákon o zachování energie, třeba i té emotivní. Že když je člověk na dně, a neví jak dál, pak se prostě vždycky stane nějaký zázrak. Do žil vám to vnese novou energii a hlavně naději, že život opravdu jede dál. Po delší době přicházejí obnovené pocity štěstí a znovu nastupující euforie.
To si pak člověk řekne, že svět je vlastně celkem v pořádku. Jenomže když to nejméně čeká, zasáhne smrt. Na belgickém okruhu Spa-Francorchamps za bizarně nešťastných okolností v závodě formule 2 dojde ke strašlivé havárii, po které umírá francouzský talent Anthoine Hubert a k boji o život je odsouzen americký závodník Juan Manuel Correa. O sedm dní později na italském okruhu Monza, zvaném Chrám rychlosti, naprosto děsivě havaruje australský závodník formule 3 Alex Peroni. Lidé jsou konfrontování nepříjemným pocitem, zda je opravdu vše v pořádku, navzdory dlouholetému boji za možnost závodit, ale závodit bezpečně, po smrti Ayrtona Senny, Rolanda Ratzenbergera, Julese Bianchiho.
Přicházejí pochybnosti, zda to, co děláme, děláme dobře. Snažíme se uspořádat závody velkých cen formule 1 v Belgii a nejnověji na domácím okruhu Ferrari v Monze. Jsme přesvědčeni o tom, že „Show Must Go On“ a že i ti, které závodní vášeň připravila o život, by si přáli právě to. A tak závodíme dál a po fanatické bitvě o vítězství ve Velké ceně Belgie přichází infarktová titánská bitva, na jejímž konci je jedno z nejemotivnějších vítězství za posledních deset let.
Schizofrenický mix emocí posledních uplynulých šesti měsíců působí naprosto iracionálně. Avšak pomalu, s těžkým srdcem a protrápenou duší, to vypadá, že svět formule 1 je naprosto úchvatné místo k žití.
Diskuse k článku