Rekordman v počtu odjetých velkých cen bez výhry Andrea de Cesaris slaví 55. narozeniny
Ital pětkrát stanul na pódiu, ale nikdy nevyhrál. Jeho kariéra se nesla ve znamení častých odstoupení.
Ital pětkrát stanul na pódiu, ale nikdy nevyhrál. Jeho kariéra se nesla ve znamení častých odstoupení.
Andrea de Cesaris se narodil 31. 5. 1959 v Římě. Byl motokárovým mistrem světa, roku 1978 vstoupil do formule 3 a o rok později v jejím britském šampionátu obsadil celkové druhé místo. Ve stejném roce dostal možnost vyzkoušet si v týmu Project Four Racing Rona Dennise závod formule 2. V této stáji pokračoval i v sezoně 1980, kdy v šampionátu obsadil páté místo. Byl považován za rychlého, ale divokého jezdce. Poslední závod 28. září už vynechal, protože ve stejný den debutoval ve formuli 1.
Začátky v barvách Marlbora
Ital totiž dostal díky dobrým kontaktům se společností Marlboro příležitost u Alfy Romeo. Tým se slavnou minulostí se musel v průběhu roku vyrovnat se ztrátou Patricka Depaillera, který tragicky zahynul při testování na Hockenheimringu. De Cesaris byl angažován jako Francouzův náhradník na poslední dva závody sezony. Do obou se kvalifikoval v první desítce, přestože na ani jedné z těchto tratí nikdy nezávodil. V závodech už se mu tolik nedařilo. V Montrealu ho zradil motor a ve Watkins Glen havaroval po dvou kolech. Alfa Romeo už měla na další sezonu piloty zajištěny, ale Dennis, který s ním měl dobré zkušenosti z formule 2, mezitím převzal tým McLaren a nabídl mu angažmá. Svou roli jistě sehrál i fakt, že také britský tým sponzorovalo Marlboro. Jenže sezona 1981 byla pro tým přechodná. Konstruktér John Barnard pracoval na revolučním šasi MP4 z uhlíkatých vláken, které bylo nasazeno až v průběhu sezony. Ital se v týmu uvedl ránou do hrazení hned v prvním kole svého prvního závodu v novém angažmá. Pak ho potkalo několik technických závad, ale několikrát vůz také poškodil zaviněnou havárií a vysloužil si nelichotivou přezdívku „de Crasheris“. Materiály použité na novém voze byly drahé, Ital navíc prohrával s týmovým kolegou Johnem Watsonem a během sezony získal jediný bod za šesté místo v Imole, kde startoval ještě se starším M29C. Dennis pro další sezonu získal Nikiho Laudu, který se do F1 vrátil po dvouleté pauze, a nebylo překvapením, že si v týmu ponechal raději Watsona.
U Alfy Romeo se uvolnilo místo po Mariovi Andrettim a de Cesaris se vrátil do týmu, se kterým debutoval. Znovu se zde setkal s krajanem Brunem Giacomellim. V Long Beach zajel de Cesaris senzačně pole position a až do Velké ceny Belgie roku 1994, kdy ho překonal Rubens Barrichello, byl nejmladším držitelem pole position v F1. Závod mu ale nevyšel. Vedl čtrnáct kol, pak při předjíždění pomalejšího jezdce špatně zařadil a klesl na druhé místo, ze kterého odstoupil po havárii. V Monaku byl blízko výhře. V bláznivém závěru mělo v posledních osmi minutách závodu reálnou šanci vyhrát hned sedm jezdců. De Cesarisovi ale došel benzín a byl klasifikován na třetím místě. Zaznamenal tak své první pódium. V Detroitu se znovu kvalifikoval do první řady, ale zradila ho převodovka. Do konce sezony ještě přidal bod za šesté místo v Kanadě a v týmu zůstal i v další sezoně. Jen jednou odstoupil po jezdecké chybě, jinak ho provázely technické problémy. V Belgii zajel nejrychlejší kolo, ale poprvé v sezoně bodoval až na Hockenheimringu a hned druhým místem po startu ze třetího. V posledních dvou závodech byl vůz konečně spolehlivý a Andrea zaznamenal čtvrté místo v Brands Hatch a páté v Kyalami. Přestože absolvoval svou nejúspěšnější sezonu za celou kariéru v F1, nestačilo to k udržení angažmá.
Ve znamení poruch a nehod, občasné světlé okamžiky
V následujících dvou letech závodil v týmu Ligier, který měl zrovna za sebou první sezonu bez bodů v historii. Itala opět pronásledovala častá odstoupení a v průběhu obou sezon bodoval jen třikrát, navíc v druhém roce svého působení většinou prohrával s navrátilcem do týmu Jacquesem Laffitem. Guy Ligier s de Cesarisem nebyl nijak výrazně spokojen a pět závodů před koncem sezony ho nahradil Philippem Streiffem. De Cesaris znovu dokázal využít svých kontaktů s Marlborem a získal angažmá u Minardi, které zrovna rozšiřovalo tým na dva vozy. Někteří novináři v té době psali, že vůz s agregátem Motori Moderni je tak nespolehlivý, že ho de Cesaris ani nestačí rozbít. Klasifikován byl jen v Mexiku na osmém místě. V Austrálii se blýskl jedenáctým místem v kvalifikaci, ale jinak často prohrával s mladým týmovým kolegou Alessandrem Nanninim. Zkušený Ital v té době proslul především zdržováním vedoucích jezdců, kteří se ho snažili předjet o kolo zpět.
Pro sezonu 1987 se jako platící jezdec dostal k Brabhamu. De Cesaris navázal na výkony z předchozích let, opět ho pronásledovaly poruchy i jezdecké chyby, byl pomalejší než týmový kolega Riccardo Patrese a jeho jediným světlým okamžikem bylo třetí místo v Belgii. Na stejné pozici se držel i v Mexiku, než odstoupil při snaze předjet Ayrtona Sennu. Bernie Ecclestone se snažil tým prodat a nepřihlásil ho do následující sezony. De Cesaris znovu využil kontaktů u Marlbora a získal angažmá v novém týmu Rial Günthera Schmidta. Poprvé od roku 1982 řídil vůz, který neměl turbomotor. Ve voze zkonstruovaném Gustavem Brunnerem se etabloval ve středu pole a v Detroitu dojel na skvělém čtvrtém místě, několikrát mu během sezony došlo palivo, když jel na bodované pozici, a polovinu svých odstoupení si způsobil vlastními nehodami.
V letech 1989 a 1990 závodil v italském týmu BMS Scuderia Italia s vozy Dallara. Tým se díky slušným výkonům Alexe Caffiho z předchozí sezony s jedním vozem nemusel účastnit předkvalifikace. Přestože Caffi ve stáji zůstal, de Cesaris si u Marlbora, které bylo jedním ze sponzorů týmu, vydobyl, že jezdcem, který se nebude muset účastnit předkvalifikací, bude on sám. Jediným de Cesarisovým bodovaným umístěním během sezony bylo třetí místo v Kanadě, kde zaznamenal své poslední pódium v kariéře. Sezonu 1990 sice zahájil třetím místem na startu Velké ceny USA ve Phoenixu, ale vyřadila ho porucha brzd. Ve vyrovnaném středu pole obsadil nejlépe desáté místo v cíli a během sezony nebodoval. Kromě technických problémů a jezdeckých chyb sehrály roli také pneumatiky Pirelli, které zaostávaly za Goodyearem.
Znovuzrození na sklonku kariéry
Roku 1991 sehnal angažmá v novém týmu Jordan, který získal rok staré, ale stále poměrně drahé, motory Ford HB, které o rok dříve používal Benetton. Platící jezdec se Eddiemu Jordanovi hodil. De Cesaris se v týmu uvedl tím, že v předkvalifikaci na první závod sezony ve Phoenixu přetočil motor a nepostoupil ani do kvalifikace. V Kanadě dojeli spolu s týmovým kolegou Bertrandem Gachotem na čtvrtém a pátém místě a získali první body pro Jordan v historii. Ital čtvrté místo zopakoval i v Mexiku, kde vůz musel po závadě spojky dotlačit do cíle. Eddiemu Jordanovi se podařilo zařídit, aby ho komisaři nediskvalifikovali. Ital bodoval do konce sezony ještě dvakrát a zaznamenal i několik slušných výsledků těsně za body. Smůlu měl v Belgii, kde se držel na druhém místě a dokonce atakoval vedoucího Sennu, ale ani tentokrát se Ital vítězství nedočkal, nakonec přehřál motor a cílem neprojel. V šampionátu skončil na devátém místě, což byl jeho druhý nejlepší výsledek v kariéře. Přesto s ním Jordan neprodloužil smlouvu.
Ital byl zklamaný, ale tentokrát si mohl mezi týmy vybírat a nepotřeboval k tomu podporu sponzorů. Smlouvu podepsal s Tyrrellem a znovu potvrdil, že s rostoucím věkem dělá méně chyb. Čtyřikrát bodoval, o další možnosti ho připravily převážně technické problémy. V šampionátu skončil znovu na devátém místě a v týmu zůstal i následující sezonu. Ta ale byla katastrofální. Tým přešel z lehkých motorů Ilmor na agregáty Yamaha vznikající ve spolupráci s Johnem Juddem, vůz byl jen modifikovanou verzi předchozího modelu a výrazně zaostával. Nový monopost přišel až v průběhu sezony, byl sice spolehlivý, ale pomalý. Ital byl frustrovaný, znovu začal dělat chyby, během sezony nezískal žádný bod a Ken Tyrrell se rozhodl, že na něj neuplatní opci na další sezonu.
Labutí píseň
Vypadalo to, že se de Cesaris vrátí k Minardi, ale tým se nakonec spojil s BMS Scuderia Italia a dal vedle Pierluigiho Martiniho přednost Michelemu Alboretovi. V týmu Larrousse ho přeplatil Olivier Beretta, nedostal se ani do Ligieru či Arrowsu a k novým týmům Simtek a Pacific jít nechtěl. Vypadalo to, že jeho kariéra v F1 skončila. Pak ale de Cesaris dostal možnost zaskočil v Imole a v Monaku za distancovaného Eddieho Irvina u Jordanu. Zklamání, že s ním Jordan před lety neprodloužil smlouvu, bylo zapomenuto a Ital pozici náhradníka rád přijal. De Cesaris se uvedl havárií při testování v Imole a v závodě, který byl součástí jednoho z nejtragičtějších závodních víkendů v historii F1, do cíle nedojel. V Monaku se ze čtrnáctého místa na startu posunul na čtvrté v cíli. To mu pomohlo k angažmá u Sauberu, který sháněl náhradníka za Karla Wendlingera, který se právě v Monaku zranil. Ve Francii dojel na šestém místě a získal svůj poslední bod v kariéře. Sauber v průběhu sezony přišel o hlavního sponzora, chyběly peníze na vývoj, šasi bylo obtížné nastavit i řídit a Mercedes uvažoval, že bude dodávat motory jinému týmu, nakonec se rozhodl pro McLaren. Vypadalo to, že na poslední dva závody sezony už bude k dispozici Wendlinger. De Cesaris proto odjel na dovolenou. Peter Sauber se nakonec rozhodl nasadit Rakušana až v nové sezoně a zkoušel znovu kontaktovat Itala. Nesehnal ho a na poslední chvíli se dohodl se svým bývalým jezdcem JJ Lehtem.
De Cesarisova kariéra skončila po 208 závodech, ve kterých zaznamenal jedno pole position, jedno nejrychlejší kolo a získal 59 bodů. Po skončení kariéry nezávodil v jiných sériích, rozhodl se užívat si života, pracoval jako finanční makléř v Monaku a ve volném čase provozoval windsurfing. Roku 2004 věnoval významnou částku výrobci plachetnic ze Srí Lanky, jehož továrnu zničilo tsunami. V paddocku se objevil až při Velké ceně Monaka roku 2005. Jeho tvář zdobil netradičně knír. Ve stejném roce soutěžil v sérii Grand Prix Masters pro bývalé jezdce F1. Při prvních testech v Silverstone zajel nejrychlejší čas. V prvním závodě v Kyalami dojel na skvělém čtvrtém místě. Objevil se i v dalších dvou odjetých podnicích v následujícím roce.
Ital sice drží rekord v počtu odjetých závodů bez výhry, na druhou stranu je třeba dodat, že jen jeden jeho týmový kolega dokázal se stejným vozem, jako měl on, závod vyhrát (John Watson roku 1981 s mclarenem). Body získal pro devět z deseti stájí, za které závodil.
Diskuse k článku