Rekordman v počtu odjetých velkých cen bez výhry Andrea de Cesaris slaví 55. narozeniny

6 Štítky: Andrea de Cesaris Historie Výročí Zveřejněno 31. 05 2014 — Filip Fikejz

Ital pětkrát stanul na pódiu, ale nikdy nevyhrál. Jeho kariéra se nesla ve znamení častých odstoupení.

Andrea de Cesaris se narodil 31. 5. 1959 v Římě. Byl motokárovým mistrem světa, roku 1978 vstoupil do formule 3 a o rok později v jejím britském šampionátu obsadil celkové druhé místo. Ve stejném roce dostal možnost vyzkoušet si v týmu Project Four Racing Rona Dennise závod formule 2. V této stáji pokračoval i v sezoně 1980, kdy v šampionátu obsadil páté místo. Byl považován za rychlého, ale divokého jezdce. Poslední závod 28. září už vynechal, protože ve stejný den debutoval ve formuli 1.

Začátky v barvách Marlbora

Ital totiž dostal díky dobrým kontaktům se společností Marlboro příležitost u Alfy Romeo. Tým se slavnou minulostí se musel v průběhu roku vyrovnat se ztrátou Patricka Depaillera, který tragicky zahynul při testování na Hockenheimringu. De Cesaris byl angažován jako Francouzův náhradník na poslední dva závody sezony. Do obou se kvalifikoval v první desítce, přestože na ani jedné z těchto tratí nikdy nezávodil. V závodech už se mu tolik nedařilo. V Montrealu ho zradil motor a ve Watkins Glen havaroval po dvou kolech. Alfa Romeo už měla na další sezonu piloty zajištěny, ale Dennis, který s ním měl dobré zkušenosti z formule 2, mezitím převzal tým McLaren a nabídl mu angažmá. Svou roli jistě sehrál i fakt, že také britský tým sponzorovalo Marlboro. Jenže sezona 1981 byla pro tým přechodná. Konstruktér John Barnard pracoval na revolučním šasi MP4 z uhlíkatých vláken, které bylo nasazeno až v průběhu sezony. Ital se v týmu uvedl ránou do hrazení hned v prvním kole svého prvního závodu v novém angažmá. Pak ho potkalo několik technických závad, ale několikrát vůz také poškodil zaviněnou havárií a vysloužil si nelichotivou přezdívku „de Crasheris“. Materiály použité na novém voze byly drahé, Ital navíc prohrával s týmovým kolegou Johnem Watsonem a během sezony získal jediný bod za šesté místo v Imole, kde startoval ještě se starším M29C. Dennis pro další sezonu získal Nikiho Laudu, který se do F1 vrátil po dvouleté pauze, a nebylo překvapením, že si v týmu ponechal raději Watsona.

U Alfy Romeo se uvolnilo místo po Mariovi Andrettim a de Cesaris se vrátil do týmu, se kterým debutoval. Znovu se zde setkal s krajanem Brunem Giacomellim. V Long Beach zajel de Cesaris senzačně pole position a až do Velké ceny Belgie roku 1994, kdy ho překonal Rubens Barrichello, byl nejmladším držitelem pole position v F1. Závod mu ale nevyšel. Vedl čtrnáct kol, pak při předjíždění pomalejšího jezdce špatně zařadil a klesl na druhé místo, ze kterého odstoupil po havárii. V Monaku byl blízko výhře. V bláznivém závěru mělo v posledních osmi minutách závodu reálnou šanci vyhrát hned sedm jezdců. De Cesarisovi ale došel benzín a byl klasifikován na třetím místě. Zaznamenal tak své první pódium. V Detroitu se znovu kvalifikoval do první řady, ale zradila ho převodovka. Do konce sezony ještě přidal bod za šesté místo v Kanadě a v týmu zůstal i v další sezoně. Jen jednou odstoupil po jezdecké chybě, jinak ho provázely technické problémy. V Belgii zajel nejrychlejší kolo, ale poprvé v sezoně bodoval až na Hockenheimringu a hned druhým místem po startu ze třetího. V posledních dvou závodech byl vůz konečně spolehlivý a Andrea zaznamenal čtvrté místo v Brands Hatch a páté v Kyalami. Přestože absolvoval svou nejúspěšnější sezonu za celou kariéru v F1, nestačilo to k udržení angažmá.

Ve znamení poruch a nehod, občasné světlé okamžiky

V následujících dvou letech závodil v týmu Ligier, který měl zrovna za sebou první sezonu bez bodů v historii. Itala opět pronásledovala častá odstoupení a v průběhu obou sezon bodoval jen třikrát, navíc v druhém roce svého působení většinou prohrával s navrátilcem do týmu Jacquesem Laffitem. Guy Ligier s de Cesarisem nebyl nijak výrazně spokojen a pět závodů před koncem sezony ho nahradil Philippem Streiffem. De Cesaris znovu dokázal využít svých kontaktů s Marlborem a získal angažmá u Minardi, které zrovna rozšiřovalo tým na dva vozy. Někteří novináři v té době psali, že vůz s agregátem Motori Moderni je tak nespolehlivý, že ho de Cesaris ani nestačí rozbít. Klasifikován byl jen v Mexiku na osmém místě. V Austrálii se blýskl jedenáctým místem v kvalifikaci, ale jinak často prohrával s mladým týmovým kolegou Alessandrem Nanninim. Zkušený Ital v té době proslul především zdržováním vedoucích jezdců, kteří se ho snažili předjet o kolo zpět.

Pro sezonu 1987 se jako platící jezdec dostal k Brabhamu. De Cesaris navázal na výkony z předchozích let, opět ho pronásledovaly poruchy i jezdecké chyby, byl pomalejší než týmový kolega Riccardo Patrese a jeho jediným světlým okamžikem bylo třetí místo v Belgii. Na stejné pozici se držel i v Mexiku, než odstoupil při snaze předjet Ayrtona Sennu. Bernie Ecclestone se snažil tým prodat a nepřihlásil ho do následující sezony. De Cesaris znovu využil kontaktů u Marlbora a získal angažmá v novém týmu Rial Günthera Schmidta. Poprvé od roku 1982 řídil vůz, který neměl turbomotor. Ve voze zkonstruovaném Gustavem Brunnerem se etabloval ve středu pole a v Detroitu dojel na skvělém čtvrtém místě, několikrát mu během sezony došlo palivo, když jel na bodované pozici, a polovinu svých odstoupení si způsobil vlastními nehodami.

V letech 1989 a 1990 závodil v italském týmu BMS Scuderia Italia s vozy Dallara. Tým se díky slušným výkonům Alexe Caffiho z předchozí sezony s jedním vozem nemusel účastnit předkvalifikace. Přestože Caffi ve stáji zůstal, de Cesaris si u Marlbora, které bylo jedním ze sponzorů týmu, vydobyl, že jezdcem, který se nebude muset účastnit předkvalifikací, bude on sám. Jediným de Cesarisovým bodovaným umístěním během sezony bylo třetí místo v Kanadě, kde zaznamenal své poslední pódium v kariéře. Sezonu 1990 sice zahájil třetím místem na startu Velké ceny USA ve Phoenixu, ale vyřadila ho porucha brzd. Ve vyrovnaném středu pole obsadil nejlépe desáté místo v cíli a během sezony nebodoval. Kromě technických problémů a jezdeckých chyb sehrály roli také pneumatiky Pirelli, které zaostávaly za Goodyearem.

Znovuzrození na sklonku kariéry

Roku 1991 sehnal angažmá v novém týmu Jordan, který získal rok staré, ale stále poměrně drahé, motory Ford HB, které o rok dříve používal Benetton. Platící jezdec se Eddiemu Jordanovi hodil. De Cesaris se v týmu uvedl tím, že v předkvalifikaci na první závod sezony ve Phoenixu přetočil motor a nepostoupil ani do kvalifikace. V Kanadě dojeli spolu s týmovým kolegou Bertrandem Gachotem na čtvrtém a pátém místě a získali první body pro Jordan v historii. Ital čtvrté místo zopakoval i v Mexiku, kde vůz musel po závadě spojky dotlačit do cíle. Eddiemu Jordanovi se podařilo zařídit, aby ho komisaři nediskvalifikovali. Ital bodoval do konce sezony ještě dvakrát a zaznamenal i několik slušných výsledků těsně za body. Smůlu měl v Belgii, kde se držel na druhém místě a dokonce atakoval vedoucího Sennu, ale ani tentokrát se Ital vítězství nedočkal, nakonec přehřál motor a cílem neprojel. V šampionátu skončil na devátém místě, což byl jeho druhý nejlepší výsledek v kariéře. Přesto s ním Jordan neprodloužil smlouvu.

Ital byl zklamaný, ale tentokrát si mohl mezi týmy vybírat a nepotřeboval k tomu podporu sponzorů. Smlouvu podepsal s Tyrrellem a znovu potvrdil, že s rostoucím věkem dělá méně chyb. Čtyřikrát bodoval, o další možnosti ho připravily převážně technické problémy. V šampionátu skončil znovu na devátém místě a v týmu zůstal i následující sezonu. Ta ale byla katastrofální. Tým přešel z lehkých motorů Ilmor na agregáty Yamaha vznikající ve spolupráci s Johnem Juddem, vůz byl jen modifikovanou verzi předchozího modelu a výrazně zaostával. Nový monopost přišel až v průběhu sezony, byl sice spolehlivý, ale pomalý. Ital byl frustrovaný, znovu začal dělat chyby, během sezony nezískal žádný bod a Ken Tyrrell se rozhodl, že na něj neuplatní opci na další sezonu.

Labutí píseň

Vypadalo to, že se de Cesaris vrátí k Minardi, ale tým se nakonec spojil s BMS Scuderia Italia a dal vedle Pierluigiho Martiniho přednost Michelemu Alboretovi. V týmu Larrousse ho přeplatil Olivier Beretta, nedostal se ani do Ligieru či Arrowsu a k novým týmům Simtek a Pacific jít nechtěl. Vypadalo to, že jeho kariéra v F1 skončila. Pak ale de Cesaris dostal možnost zaskočil v Imole a v Monaku za distancovaného Eddieho Irvina u Jordanu. Zklamání, že s ním Jordan před lety neprodloužil smlouvu, bylo zapomenuto a Ital pozici náhradníka rád přijal. De Cesaris se uvedl havárií při testování v Imole a v závodě, který byl součástí jednoho z nejtragičtějších závodních víkendů v historii F1, do cíle nedojel. V Monaku se ze čtrnáctého místa na startu posunul na čtvrté v cíli. To mu pomohlo k angažmá u Sauberu, který sháněl náhradníka za Karla Wendlingera, který se právě v Monaku zranil. Ve Francii dojel na šestém místě a získal svůj poslední bod v kariéře. Sauber v průběhu sezony přišel o hlavního sponzora, chyběly peníze na vývoj, šasi bylo obtížné nastavit i řídit a Mercedes uvažoval, že bude dodávat motory jinému týmu, nakonec se rozhodl pro McLaren. Vypadalo to, že na poslední dva závody sezony už bude k dispozici Wendlinger. De Cesaris proto odjel na dovolenou. Peter Sauber se nakonec rozhodl nasadit Rakušana až v nové sezoně a zkoušel znovu kontaktovat Itala. Nesehnal ho a na poslední chvíli se dohodl se svým bývalým jezdcem JJ Lehtem.

De Cesarisova kariéra skončila po 208 závodech, ve kterých zaznamenal jedno pole position, jedno nejrychlejší kolo a získal 59 bodů. Po skončení kariéry nezávodil v jiných sériích, rozhodl se užívat si života, pracoval jako finanční makléř v Monaku a ve volném čase provozoval windsurfing. Roku 2004 věnoval významnou částku výrobci plachetnic ze Srí Lanky, jehož továrnu zničilo tsunami. V paddocku se objevil až při Velké ceně Monaka roku 2005. Jeho tvář zdobil netradičně knír. Ve stejném roce soutěžil v sérii Grand Prix Masters pro bývalé jezdce F1. Při prvních testech v Silverstone zajel nejrychlejší čas. V prvním závodě v Kyalami dojel na skvělém čtvrtém místě. Objevil se i v dalších dvou odjetých podnicích v následujícím roce.

Ital sice drží rekord v počtu odjetých závodů bez výhry, na druhou stranu je třeba dodat, že jen jeden jeho týmový kolega dokázal se stejným vozem, jako měl on, závod vyhrát (John Watson roku 1981 s mclarenem). Body získal pro devět z deseti stájí, za které závodil.