Proč vrcholoví sportovci mají po dosažení úspěchu sklony k úzkosti a depresím
Golfová světová jednička Scottie Scheffler říká, že vítězství ve sportu „není naplněným životem“. Proč s ním Lando Norris souhlasí?
„No tak, jaký to má vůbec smysl?“
Slavná, záhadná slova, jež si herec a vtipálek Kenneth Williams *) zapsal do deníku, nedávno svým způsobem zopakoval i nejúspěšnější golfista současnosti, Scottie Scheffler. Na jeho slova navázal také jezdec Formule 1 a favorit letošního šampionátu, Lando Norris.
„Toto není naplněný život,“ řekl Scheffler novinářům krátce před startem červencového Open Championship v Portrush, který následně suverénně ovládl. „Naplnění přichází skrze pocit úspěchu, ale nejhlubší části vašeho srdce to stejně nezasytí. S tím denně bojuji. Přijedu každý rok na Masters a ptám se sám sebe: Proč vlastně chci tolik vyhrát tento turnaj? Proč chci tolik vyhrát Open Championship? Nevím – protože když vyhraju, je to úžasné asi dvě minuty, a pak přijde další týden a otázka: ‚Vyhrál jste letos dva majory, jak důležité pro vás je teď vyhrát FedEx Cup?‘
Mám pocit, že celý život pracujete proto, abyste si užili několik minut oslav. Ten euforický pocit opravdu trvá jen pár minut.“
Tato slova přicházejí od člověka, který je už přes dva roky světovou jedničkou. V oboru odpalu míčku holí je jednoduše bez konkurence, přičemž jeho výdělky z PGA Tour už ve 29 letech atakují hranici 65 milionů liber.
Mnoho sportovců se setkává s nepříjemnou chemickou „změnou mozku“ — euforie z vítězství rychle odezní a na její místo nastupuje existenciální úzkost. „Vysoký“ stav mozku je reakcí na vyplavení dopaminu, který je sice spojován s radostí, ale také s tzv. exekutivními funkcemi mozku, jako je pohyb, rozhodování a myšlení. Pokles dopaminu pak často přináší symptomy podobné abstinenčním stavům: deprese a úzkost. U elitních sportovců to obvykle otevírá dveře jejich démonům: pochybnostem o sobě samých a obavám z dalšího závodu, do kterého znovu musejí jít naplno.
Norris je velkým fanouškem golfu i výjimkou mezi moderními jezdci F1 – o svých emocích mluví otevřeně, neskrývá je až do svých pamětí. Proto nebylo překvapením, že se na tiskové konferenci před Velkou cenou Belgie dostal na řadu i komentář k Schefflerovým úvahám.
Před třemi týdny Norris poprvé vyhrál svůj domácí závod – životní okamžik pro každého pilota F1 – ale radost rychle vyprchala.
„V pondělí po britské Grand Prix jsem byl docela dole, každopádně z různých důvodů,“ řekl. „Docela se mi líbilo, co Scottie řekl. Respektuji, že je upřímný k sobě i okolí. Nestydí se za to, co cítí. Ne každý musí sdělovat to, co si ostatní myslí, že je správné nebo obecně přijatelné.
Jsem rád, že někdo takhle vysoko otevřeně mluví o tom, co prožívá. Dosahuje výkonů, jaké předváděl Tiger Woods – to je samo o sobě úžasné a pak přijde a řekne něco takového. Velmi to respektuji. V mnohém se v tom poznávám. Ale hlavní poselství je: nechte lidi být, kým chtějí být. Nechte je dělat, co chtějí dělat. Nemusí žít přesně tak, jak si myslíte, že by měli. Ani říkat, co byste si přáli, ani sdílet vaše přesvědčení nebo postoj. On žije hodně po svém. A je skvělé, že někdo tak úspěšný může být sám sebou, a přitom porážet Roryho McIlroye, Jona Rahma, Jordana Spietha… a Scheffler je přitom ještě o kus napřed. Je úžasné vidět někoho s tak odlišným přístupem, jak dokáže dosahovat tak ohromných úspěchů. To si zaslouží obrovský respekt… fascinovalo mě vidět, že někdo na takové úrovni si dovolí říct něco takového.“
Damon Hill, mistr světa F1 z roku 1996, přiznal podobné pocity ve své autobiografii Working The Wheel. Už před vstupem do formule trpěl syndromem podvodníka **); jeho otec byl dvojnásobný mistr světa, silná a složitá osobnost, jehož smrt přivedla rodinu na mizinu. Vítězství v závodech, ani titul šampiona nakonec Hillovi mladšímu nepřinesly vytouženou úlevu – s každým zdolaným vrcholem se objevil další.
„Během kariéry jsem nikdy pořádně nevěděl, jestli jsem skutečně závodníkem,“ napsal, „nebo jen někým, komu byl svěřen úkol, až pak se teprve stane sám sebou.“
Bývalý mistr světa v boxu Tyson Fury přiznal, že sáhl po kokainu, aby utlumil depresi způsobenou bipolární poruchou. Nedávno zase gymnastka Simone Bilesová odstoupila z finále olympiády v Tokiu právě kvůli psychickým problémům – a o rok později se vrátila a v Paříži znovu vyhrála zlato.
Sportovci nejsou jediní, kteří musejí zápasit s biochemií mozku. Zmíněný Williams byl často ve svých denících nevybíravý k Nicholasi Parsonsovi, moderátorovi pořadu Just A Minute, kde byl Williams stálým hostem. Parsons později jemně upozorňoval, že „Kenny“ čerpal obrovské nadšení a radost z vystupování – ale pak vždy skončil ve svém prázdném bytě a tam všechny své vnitřní bolesti vyléval na papír.
„Opravdu je to jen velmi krátký pocit,“ říká Norris. „Mám pocit, že vítězství na Silverstonu nemá žádný vliv na zítřek. Když zítra vyrazíme znovu na trať, nikdo už neřeší, kdo vyhrál pět nebo deset posledních závodů. Zajímá je jen to, kdo bude nejlepší teď, v těch dalších třech dnech.
Bylo to skvělé, ale veškerá koncentrace je teď směrem k aktuálnímu víkendu.“
* Kenneth Williams (1926–1988) byl britský herec, komik a vypravěč, jeden z nejvýraznějších komických herců tzv. zlaté éry britského rozhlasu a filmu. Proslavil se zejména svými rolemi ve filmové sérii Carry On (vystupoval v 26 z 31 filmů této série) a svým účinkováním v rozhlasových a televizních pořadech jako Hancock’s Half Hour, Just a Minute nebo Round the Horne.
Typické pro něj byly originální hlasové projevy, sarkastický humor a často až karikaturistické ztvárnění postav (známý byl například svou nosovou, vyšponovanou intonací a dvojznačnými narážkami). Vynikal také jako improvizátor a mistr ostrého, břitkého vtipu.
Navzdory své úspěšné kariéře si Williams stěžoval na pocity nenaplnění a bojoval s depresí. Byl také známý svými podrobnými deníky, které vyšly posmrtně a získaly značný ohlas jako upřímný a místy drsný pohled do zákulisí britského showbyznysu.
Kenneth Williams zemřel 15. dubna 1988 ve věku 62 let ve svém bytě v Londýně. Dlouhodobě trpěl depresemi, pocity osamělosti a nenaplnění. Bezprostřední příčinou smrti bylo předávkování barbituráty, ovšem nebylo možné jednoznačně určit, zda šlo o sebevraždu, či nehodu – oficiální vyšetřování tehdy přineslo tzv. „otevřený verdikt“.
** Imposter syndrom (česky „syndrom podvodníka“) je psychologický jev, kdy člověk pochybuje o svých schopnostech, úspěších a má vnitřní strach, že bude „odhalen“ jako podvodník – tedy že ostatní zjistí, že ve skutečnosti není tak schopný, jak si myslí okolí. I když má jasné důkazy o svých výkonech, úspěších nebo talentu, připisuje je spíše náhodě, štěstí či vnějším okolnostem a má pocit, že si je vlastně nezaslouží.
