Příběh zmrtvýchvstání McLarenu
Návrat McLarenu mezi vítěze v Grand Prix Itálie je vrcholem tříleté cesty, na kterou se stáj po temných letech s motorem Honda vydala v polovině roku 2018. Tehdy ani přechod na agregáty Renault nepřinesl požadované zlepšení a britská stáj se změnila prakticky od základů.
Trápení McLarenu mezi roky 2015 až 2017 s Hondou není třeba dvakrát připomínat. Obnovení kdysi ikonického partnerství přineslo propad až na chvost pole, vůz neměl ani rychlost, ani spolehlivost. I navzdory velké finanční ztrátě, kterou tento krok McLarenu způsobil, bylo rozhodnuto, že se obě strany pro sezonu 2018 rozdělí.
Jenže ani s agregátem od Renaultu to nebylo lepší. McLaren se továrnímu týmu, který pro něj byl měřítkem, nepřiblížil ani zdaleka. Toro Rosso pod vedením inženýra Jamese Keye – to jméno si dobře zapamatujte – s motorem Honda v předsezonních testech najelo více kilometrů než kdokoliv jiný, zatímco trable McLarenu pokračovaly.
Jenže teď už McLaren neměl nikoho jako Hondu, na koho by své potíže shazoval. Ostatně ještě v dobách společného působení se japonský motorář nechal opakovaně slyšet, že za slabou výkonností není jen jeho pohonná jednotka…
Laxní vedení McLarenu uspokojilo páté místo Fernanda Alonsa z úvodního závodu (pamatujete na slavnou hlášku: „A teď můžeme bojovat“?) s tím, že neduhy vozu se vyřeší velkým balíčkem při GP Španělska. Jenže to se nestalo a sám Španěl začal zjišťovat, že McLaren má problémy, které sahají daleko do minulosti…
Už v roce 2012 měl McLaren dostatečně rychlý vůz, jenže mu chyběla spolehlivost. V době, kdy Mercedes a Red Bull sypaly do svých týmů, co se dalo, začal opatrný McLaren zaostávat, jak v zázemí, tak na dráze. Vývoj postupně uvadal a konejšení úspěchy z minulosti bylo cestou do pekel.
Jaké zajímavosti musel McLaren překonat při přechodu na motor Mercedes
Proto v polovině roku 2018 došlo k velké restrukturalizaci. McLaren pochopil, že jeho vůz je slabý a trápí ho nestabilita zadní části, kterou nelze kvůli celkovému konceptu opravit. Šéf týmu Éric Boullier odstoupil a generální ředitel Zak Brown začal sestavovat strukturu vedení, kterou vidíme dnes.
Na pozici technického šéfa byl povýšen inženýr Andrea Stella, do týmu měl přestoupit James Key a volba na nového týmového lodivoda padla na Andrease Seidla, který za sebou měl úspěchy s Porsche v kategorii LMP1.
Byla to právě Brownova rychlá a razantní reakce v létě 2018, která McLaren nasměrovala na správnou cestu. Přitom v prvních rocích Brownova působení u týmu, kam nastoupil před sezonou 2016, to nevypadalo, že „hašení požárů“ je jeho silnou stránkou…
Jeho rozhodnutí ale bylo dokonalé. Brown se mohl věnovat růstu firmy a řízení týmu mohl nechat kompletně na Seidlovi, jenž měl jasnou vizi, jak McLaren vrátit zpět na čelo.
V první řadě zredukoval rozsáhlé vedení stáje, které před jeho příchodem mělo až příliš členů. Byl dohodnut přechod na motory Mercedes a zafinancování výstavby nového větrného tunelu, který má být dokončen v roce 2022, stejně tak se investovalo do technologie CFD.
Pro rok 2019 dokázal McLaren postavit slušný vůz, který pak tým v novém složení postupně vylepšoval. Výsledkem byl úspěšný rok 2020. Britská stáj se však nehodlá zastavit a usilovně pracuje na voze 2022, se kterým má ambice útočit na mistrovský titul.
V tomto ohledu proto není dvojité vítězství z Monzy překvapivé. Působivý je ale obrat, který McLaren předvedl během pouhých tří let, kdy se dostal z nezáviděníhodné pozice opět na čelní příčky.
