Nejslavnější pěstní souboj v historii F1
Velká cena Německa roku 1982 na Hockenheimringu sice zdánlivě nebyla ničím zvláštním, jelikož se konala prakticky uprostřed sezony, avšak čtyři muži ji měli ještě dlouho v paměti. Pro Didiera Pironiho to byl poslední víkend ve formuli 1, Patrick Tambay zde zase získal premiérové vítězství. A Eliseo Salazar schytal pár ran od Nelsona Piqueta.
Pro Ferrari začala sezona 1982 tragicky. Vítěz šesti velkých cen a vicemistr světa z roku 1979 Gilles Villeneuve totiž zahynul při vážné nehodě v pátém podniku ve Spa. Náladu týmu v průběhu roku zlepšoval alespoň druhý z pilotů Didier Pironi, který po třetím místě ve Velké ceně Francie držel vedení v šampionátu s devítibodovým náskokem na druhého Johna Watsona.
Situace v mistrovství světa za ním byla tehdy poměrně vyrovnaná. Watsonův náskok na Alaina Prosta byl pětibodový, hned za ním číhali Niki Lauda a Keke Rosberg. Žádný z jezdců přitom nedokázal zvítězit ve více než dvou Velkých cenách.
Pro tehdy třicetiletého Pironiho vše začalo slibně i v Německu. V té době byla kvalifikace rozdělena na dvě části, přičemž lepší z časů se počítal do konečného pořadí. Pironi téměř o sekundu ovládl páteční první díl, a když před tím druhým začal na okruh v Hockenheimu padat déšť, vypadalo to, že mu vše hraje do karet.
Jenže jak se ukázalo, v sobotu usedl do monopostu formule 1 naposledy. Když se totiž pokoušel předjet Dereka Dalyho, vinou silného deště netušil, že před sebou má ještě Alaina Prosta. Pironiho Ferrari se po kolizi s krajanem Prostem vzneslo do vzduchu a po přistání narazil téměř v plné rychlosti do bariéry. Výsledkem byly zlomeniny obou nohou, po nichž už se do královny motorsportu nikdy nevrátil.
Stejně jako on do nedělního závodu neodstartoval ani další z kandidátů na titul, po kvalifikační nehodě se dobře necítil Niki Lauda. Pole position po Pironim zdědil Alain Prost s Renaultem, kterého v první řadě doplnil krajan a týmový kolega René Arnoux. Do druhé řady se dostal třetí z Francouzů, Patricku Tambayovi s druhým Ferrari patřilo na startovním roštu čtvrté místo. Nadvládu země galského kohouta přerušil jen Nelson Piquet.
Právě brazilský obhájce titulu měl na Hockenheimringu, kde došlo k úpravě první zatáčky a přidání druhé šikany před Ostkurve, brilantní začátek. Velmi brzy se se svým Brabhamem dostal před oba Renaulty a své vedení dokázal během několika kol opravdu slibně navýšit. Ve čtrnáctém kole navíc kvůli technickým potížím odstoupil Prost.
Jenže pak přišlo devatenácté kolo. Piquet už doháněl některé jezdce o kolo zpět, což se mu stalo osudným. Při pokusu o předjetí Chilana Elisea Salazara s vozem ATS došlo ke kontaktu, který znamenal pro oba aktéry konec v závodě. Piquet se nehodlal s chybou dalšího Jihoameričana jen tak vyrovnat a chtěl si to s ním vyřídit ručně. Jejich souboj, při němž došlo i na kopance, je dodnes památným.
Prostova a Piquetova neštěstí využil Tambay, jenž dokázal předjet i Arnouxe a ujal se tak vedení. I zbytek závodu zvládl pařížský rodák perfektně a do cíle dojel s náskokem více než šestnácti sekund na Arnouxe, ostatní závodníci schytali minimálně jedno kolo!
Pro Ferrari to byla alespoň malá náplast na zranění Didiera Pironiho a s ním i ztrátu nadějí na mistrovský titul (na ten mimochodem poté muselo čekat osmnáct let), pro Tambaye zase počin, který by ještě pár týdnu zpět rozhodně nečekal. Do sezony totiž naskočil až v devátém závodě v Nizozemsku a hned na čtvrtý pokus tak dokázal s rudým vozem zvítězit.
Ani jeho předchozí výsledky nebyly zářivé, v Hockenheimu šlo o jeho teprve druhé pódium, první získal o dva závody zpět v Brands Hatch. Ve své kariéře později přidal už jen jedno vítězství, a to následující jaro na Imole. Celkově si připsal jedenáct umístění na stupních vítězů, z nichž osm bylo s Ferrari a tři později s Renaultem.
Když byla řeč o závodnících, kteří dostali kolo, nejlepším z nich byl Keke Rosberg, jemuž třetí místo vyneslo i stejnou pozici v šampionátu, přestože do té doby nevyhrál. Nakonec se po jediném úspěchu v Dijonu stal mistrem světa ve velmi atraktivní sezoně, v níž bylo k vidění jedenáct různých vítězů v šestnácti velkých cenách.
