Nejneúspěšnější jezdci: Marco Apicella

Štítky: Neúspěšní jezdci Zveřejněno 30. 11 2014 — Michal Mikoláš

Další díl seriálu o jezdcích, jejichž působení ve formuli 1 nepatří k nejvýstavnějším, je věnován italskému pilotovi, jehož kariéra byla vůbec nejkratší v historii.

Marco Apicella patří mezi piloty, kteří nebyli úplně nejpomalejší, avšak nedostatek štěstí způsobil, že se o jejich vystoupení v královně motorsportu mluví spíše jako o kuriozitě. Nejprve však uveďme na pravou míru tvrzení o nejkratší kariéře – na mysli máme piloty, kteří skutečně nastoupili do závodního víkendu i závodu samotného.

Apicella se narodil 7. října 1965 v Bologni. První závodnické krůčky na dítě šedesátých let podnikl poměrně pozdě. Jeho kariéra začala v závodech motokár v roce 1983. Talent mu však rozhodně nechyběl, hned o rok později obsadil třetí příčku v italském, ale i světovém šampionátu.

Pouhých 165 centimetrů vysoký Apicella neměl nač čekat a rozhodl se pro přestup do formulových sérií. První zkušenosti s monoposty získal v italské formuli 3. V roce 1986 se v barvách týmu Coloni stal vicemistrem této soutěže, když nestačil pouze na Nicolu Lariniho.

Následoval další postup do vyšší formulové kategorie. Pro rok 1987 podepsal Apicella smlouvu s týmem EuroVenturini  v mezinárodní formuli 3000, tehdy hlavní líhní budoucích závodníků F1. První rok ve formuli 3000 v nekonkurenceschopném týmu ovšem rozhodně nebyl procházkou růžovou zahradou. Apicella získal jediné bodované umístění a v celkovém pořadí skončil devatenáctý.

V tomtéž roce ale také začal poprvé koketovat s formulí 1. Byl v kontaktu s italskými týmy Minardi a Modena (někdy označovaným jako Lamborghini). Minardi mu dokonce umožnilo usednout do vozu při testech v Estrorilu. Ve formuli 3000 strávil Apicella ještě další čtyři sezony, tentokrát už ale závodil za lépe zajištěný tým First Racing a Paul Stewart Racing. Nejlepšího výsledku dosáhl v sezoně 1989, kdy v šampionátu vyšplhal až na čtvrté místo. Zajímavostí však zůstává, že po celou dobu Apicella sbíral pódiová umístění, avšak vítězství se mu vyhýbala.

V roce 1992 Apicella nedokázal v Evropě získat žádný uspokojivý kontrakt, a tak se rozhodl vydat do Japonska, kde vyzkoušel tamní odrůdu formule 3000 (dnes známou jak formule Nippon). Spojil síly s úspěšnou stájí Dome, pro niž získal několik vítězství a čtvrté místo v šampionátu v roce 1993. V téže sezoně ho kontaktoval Eddie Jordan, který v inkriminovaném ročníku rád zkoušel i méně známé talentované jezdce.

Sedačka prvního jezdce Jordanu po celou sezonu patřila nadějnému Rubensi Barrichellovi, na pozici druhého pilota se v průběhu roku vystřídala hned pětice jezdců – Ivan Capelli, Thierry Boutsen, Emanuele Naspetti, Eddie Irvine a Marco Apicella, na kterého přišla řada v Grand Prix Itálie.  V kvalifikaci na Monze skončil třiadvacátý ze šestadvaceti jezdců, na Barrichella ztratil pět desetin sekundy.

Nájezd do první šikany po startu je na Monze často předzvěstí kolizí, závod v roce 1993 v tomto ohledu nebyl výjimkou. Došlo k vzájemnému vyřazení Dereka Warwicka a Aguri Suzukiho (oba tým Footwork). JJ Lehto velmi špatně odstartoval, v první šikaně chtěl získat ztracené pozice, a tak šel velmi pozdě na brzdy, přičemž z tratě smetl oba vozy Jordanu. Apicellův závod tak skončil po osmi stech metrech. A jak se později ukázalo, stejnou délku měla celá jeho kariéra.

Apicella se vrátil do Japonska, kde v roce 1994 získal titul. Společně s týmem Dome se nevzdával snu o návratu do formule 1. Výsledkem byl vůz Dome F105, který byl testován v roce 1996. Z plánů na vstup do nejvyšší motoristické kategorie však sešlo. V pozdějších letech se Apicella představil například v japonské sérii Super GT i ve čtyřiadvacetihodinovce Le Mans. V paměti fanoušků však zřejmě již napořád zůstane zapsán jako onen nešťastník z Itálie, který ve svém prvním a zároveň posledním závodě nezvládl dojet ani do první začátky.