Na další stupně vítězů čekal Ricciardo dlouho. Kdo další si počkal?
Daniel Ricciardo během GP Eifelu ukončil své dvouapůlleté čekání na stupně vítězů. Na svůj další úspěch musel čekat neskutečných 868 dní. Pokud však zabrousíme do statistik, tak zjistíme, že jsou tu jezdci, kteří čekali déle... Mnohem déle...
Kimi Räikkönen – 952 dní
Ne, že by to Kimiho nějak trápilo, ale na své další pódium musel čekat o necelou stovku dní déle než výše zmiňovaný Ricciardo. Za Icemanovou „pódiovou“ přestávkou stál dočasný odchod na konci roku 2009. Do formule 1 se vrátil s Lotusem v roce 2012.
Mezi třetím místem na domácím závodě Ferrari v Monze roku 2009 a druhou příčkou z GP Bahrajnu 2012 uběhly 2 roky, 7 měsíců a 9 dní. Čím se finský šampion z roku 2007 během své přestávky zabýval?
Kimi Räikkönen se zúčastnil dvou (ačkoliv nekompletních) sezón světového šampionátu rally, nejlépe dokončil v rámci turecké rally v roce 2010 na 5. místě. Nedá se říct, že by Fin byl bez talentu, jeho surový přístup spoustu jezdců chválilo – zároveň ale hodně chyboval, což vedlo k mnohým odstoupením. Kromě toho si Kimi vyzkoušel jízdu v šampionátu NASCAR – ať už s ikonickými trucky, nebo klasickými auty.
Po svém návratu do formule 1 zazářil třetím místem v celkovém pořadí a do vítězných statistik si připsal úspěch z GP Abú Dhabí 2012. Tehdy také pronesl svou oblíbenou hlášku: „Já vím, co dělám.“
David Coulthard – 959 dní
David Coulthard zahájil svou kariéru u Williamsu v roce 1994. Už tehdy se zařadil na seznam jezdců, kteří pravidelně získávali pódiová umístění – Coulhard stál na pódiu minimálně jednou v každé sezóně až do roku 2003. Poslední pódium pro stáj z Wokingu si vyjel v japonské Suzuce.
Forma McLarenu ale povadla a oblíbený Skot zakončil rok 2004 v Poháru jezdců na celkovém 10. místě. V roce 2005 podepsal smlouvu s nově zformovaným týmem Red Bull, na úspěch si ale musela mladičká stáj nějakou dobu počkat.
Jiskra naděje zažehla v Monaku roku 2006. Red Bullu se na úzké městské trati dařilo, šéf týmu Christian Horner se tehdy vsadil, že jestli jeden z pilotů dokončí závod na stupních vítězů, skočí nahý do bazénu. No a jak dnes víme, nakonec si přes sebe přehodil červenou kápi, aby zakryl své mužství. David Coulthard se totiž stal prvním jezdcem, který pro Red Bull vybojoval pódiovou trofej.
Giancarlo Fisichella – 1057 dní
Giancarlo Fisichella byl už od začátku považován za velmi rychlého závodníka, v letech 2005 a 2006, kdy závodil pro Renault, těmto slovům ale nedokázal dostát – jeho týmový kolega Fernando Alonso sbíral vítězství za vítězstvím, a nakonec oslavil oba mistrovské tituly, zatímco Fisichella vyhrál pouze dvakrát a na pódium vystoupal dohromady osmkrát.
Své poslední pódium pro francouzskou automobilku vybojoval v Japonsku roku 2006. V následujícím roce forma vítězného týmu uvadla a italský závodník se musel spokojit nejlépe s 4. příčkou. O rok později přešel k Force Indii, bodovat ale nedokázal. Tým si jej ponechal i v následující sezóně, kde Fisichella přeci jen zazářil – v Belgii získal pro tým jeho jedinou pole position a v cíli závodu ztratil pouze na Kimiho Räikkönena – dojel tak na krásné druhé příčce, na kterou tehdejší zaměstnanci týmu vzpomínají dodnes.
Dnešní Racing Point ve Spa před 11 lety: pole position a vítězství uteklo o sekundu
Bruce McLaren – 1092 dní
Legendární Bruce McLaren zahájil svou kariéru ve formuli 1 už v roce 1958. Závodů se účastnil s monopostem třídy formule 2, přesto si ho začaly jednotlivé týmy všímat. O rok později získal své první pódium a také první vítězství s týmem Cooper.
U Cooperu setrval do roku 1965, kdy v rámci GP Belgie získal své na dlouhou dobu poslední pódium. Ačkoliv v roce 1960 vybojoval v šampionátu celkovou druhou příčku a o dva roky později dokončil třetí, McLarenovi to nestačilo a rozhodl se, že si svůj sen stát se mistrem světa splní s vlastním týmem.
Je celkem pochopitelné, že mu nějakou dobu trvalo, než začal být se svým autem konkurenceschopný – musel se prokousat neúspěšnými závody, ale v Belgii roku 1968 se konečně dočkal. Tehdy oslavil pro svůj tým nejen první stupně vítězů, ale rovnou první vítězství. Sám musel na vítězný věnec čekat neskutečných 6 let.
Niki Lauda – 1302 dní
V roce 1979 byl Niki Lauda dvojnásobným šampionem a byl považován za muže, který díky své tvrdohlavosti unikl hrobníkovi z lopaty. Formule 1 ho už ale tolik nebavila a uprostřed tréninku na GP Kanady pověsil helmu na hřebík. Doslova řekl, že ho „kroužení do kolečka přestalo bavit“.
Své poslední pódium získal v roce 1978 v rámci GP Itálie. Lauda ale v závodnickém důchodu dlouho nezůstal – v roce 1982 jej totiž šéf McLarenu Ron Dennis pobízel k návratu a dvojnásobnému šampionovi položil na stůl velmi lukrativní kontrakt.
Na kýžený výsledek nečekal Rakušan dlouho, Lauda se po startu z druhého místa stal vítězem GP USA – Západu v ulicích Long Beach. Na stupně vítězů tehdy vystoupal po 3 letech, 6 měsících a 25 dnech.
Nick Heidfeld – 1449 dní
Nick Heidfeld je považován za jednoho z největších smolařů v historii formule 1. Během své kariéry získal celkem 13 pódií, vítězství se ale nikdy nedočkal. Své první stupně vítězů vybojoval v rámci GP Brazílie 2001 za volantem monopostu Sauber C20. Jak se ale ukázalo, pro Heidfelda bylo jeho první pódium na delší dobu také tím posledním.
Se Sauberem závodil i v letech 2002 a 2003, v roce 2004 přestoupil k Jordanu. Úspěch mu ale přinesl teprve přestup k Williamsu v roce 2005 – ihned v druhém závodě v Malajsii totiž dokončil na stupních vítězů. Po startu z 10. místa se zdálo, že dojede nejlépe pátý, pódium mu přinesla až vzájemná kolize mezi Markem Webberem a Giancarlem Fisichellou.
Heidfeld do konce roku vybojoval další dvě trofeje, v roce 2006 pak podepsal s BMW Sauberem a až do roku 2009 se v každé sezóně minimálně jednou na stupních vítězů objevil.
Jackie Oliver – 1785 dní
Jackieho Olivera budou znát spíše fanoušci historických vytrvalostních závodů – Brit se ale přeci jen zúčastnil celkem 52 závodů formule 1. Ve svém 12. závodě dokonce stanul na stupních vítězů – po startu ze 14. příčky získal třetí místo v rámci GP Mexika 1968.
Po tomto úspěchu bodoval do konce své kariéry už jen třikrát – v roce 1969 si dojel pro jeden bod za 6. místo a o rok později získal dva body za 5. příčku v Rakousku. Oliver se však předvedl ještě jednou – v rámci GP Kanady 1973. Ačkoliv pršelo, dokázal Oliver dojet na třetím místě. Dokonce byl chvíli kvůli chybným časovačům považován za vítěze!
Oliverova pódia od sebe dělí necelých 5 let. Mezi nimi dokázal vyhrát 12hodinovku v Sebringu, 24hodinovku v Le Mans a k tomu i 24hodinovku v Daytoně. Smůlu ve formuli 1 tedy dokázal vykompenzovat kvalitními úspěchy v dalších motoristických závodech.
Mario Andretti – 2003 dní
Mistr světa formule 1 z roku 1978, vítěz Indy 500 z roku 1969 a jediný jezdec, který dokázal zvítězit v pěti různých dekádách. Mario Andretti je živoucí legendou automobilového sportu a vítězné trofeje a věnce ho v průběhu let div nezavalily.
Na poli formule 1 to ale neměl vždy jednoduché. V první polovině 70. let totiž preferoval americké open-wheel závodění, což z něho pro velké týmy formule 1 nečinilo příliš atraktivního závodníka. V roce 1971 získal příležitost závodit pro Ferrari a hned na první dobrou zvítězil.
V následujících letech se na stupně vítězů nepodíval – formule 1 jej naplno pohltila až v roce 1975, kdy závodil pro tým Vel’s Parnelli Jones Racing. Na stupně vítězů se podíval opět až v příštím roce, kdy už závodil pod slavným Colinem Chapmanem v týmu Lotus. Své druhé pódium v kariéře si vybojoval v Nizozemsku. Ještě téhož roku oslavil vítězství v Japonsku.
Michael Schumacher – 2093 dní
Když 23. prosince 2009 oznámil Michael Schumacher svůj návrat do formule 1, ptali se fanoušci jen na jedno – kdy opět začne slavný Schumi vyhrávat? Jak ale brzy zjistili, otázka měla znít, zda vůbec začne vyhrávat…
S Mercedesem to Schumacher neměl v letech 2010 až 2012 jednoduché – přesto se mu ale v rámci GP Evropy 2012 povedlo uspět. Po startu z dvanáctého místa si dojel pro své první stupně vítězů od GP Číny 2006 – tehdy ještě za Ferrari vybojoval 91. a poslední vítězství ve formuli 1.
Na své 155. pódium musel čekat skoro 6 let. V této nechvalné statistice tak zaujímá celkové druhé místo – déle musel čekat už jen Alexander Wurz.
Alexander Wurz – 2842 dní
Alexander Wurz vybojoval první stupně vítězů teprve ve svém třetím závodě – v roce 1997 dokázal jako náhradník za Gerharda Bergera u týmu Benetton oslavit zisk třetího místa v rámci GP Velké Británie. Kdo by tehdy tušil, že na svůj další úspěch bude muset čekat déle než 7 let?
Svým úspěchem ze Silverstonu si Wurz zajistil sedačku na rok 1998 – pódium mu ale unikalo Celkem pětkrát získal čtvrté místo. S Benettonem závodil i v následujících dvou letech, degradující forma týmu mu ale přinesla jen tři bodovaná umístění.
Z aktivní scény formule 1 se Wurz stáhl, McLaren jej tehdy najal jako svého testovacího jezdce. S britským týmem spolupracoval až do roku 2005 – a právě tehdy se mu naskytla příležitost usednout opět za volant v rámci závodního víkendu.
Wurz na Imole nahradil Juana Pabla Montoyu a odvedl fantastickou práci. Dojel na pátém místě – po diskvalifikaci obou vozů BAR Honda Jensona Buttona a Takumy Sata převzal nečekané, ale zasloužené pódium. Z trofeje měl tehdy obrovskou radost – aby taky ne, čekal na ni 7 let, 9 měsíců a 11 dní.
