Lela Lombardi a dlouhá cesta žen do formule 1
Formule 1 je prozatím pro ženy poměrně nedosažitelná, což dokazuje také fakt, že poslední úspěšná žena startovala v 70. letech 20. století.
85 let po narození Lelly Lombardi vypráví její slavný “půlbod” stále mnohem větší příběh: ženy ve formuli 1 nikdy skutečně nechyběly – jen bojovaly samy.
Od samotných počátků automobilových závodů stáli v centru pozornosti muži. Dlouhá léta převládal názor, že ženy se hodí spíše jako modelky k autům než jako jejich řidičky, a že inženýrství nebo vedení týmu pro ně vůbec nepřipadá v úvahu.
Právě proto dnes působí tak významně, že se stále více žen dostává až na startovní rošt. A přesto byly ženy ve formuli 1 vždy základní – byť vzácnou a rozptýlenou – součástí.
Dnes Red Bull spoléhá na Hannah Schmitz jako na hlavní závodní inženýrku, Haas má Lauru Müller jako závodní inženýrku a Bernie Collins s Ruth Buscombe se etablovaly jako výrazné strategické osobnosti ve formuli 1.
V Red Bullu také pracuje na boxové zídce Michaelagh Tennyson a Khloe Collins působí jako technička zodpovědná za stavbu vozu. Jejich práce získává stále větší uznání díky iniciativám jako „In Her Corner“ a rostoucí online viditelnosti. Ale nic z toho není úplně nové.
“Malí piloti” a vytrvalost
Ženy jsou součástí motorsportu, a zejména závodů Grand Prix , od samého začátku. Osobnosti jako Camille du Gast, Maria Antonietta Avanzo, Eliška Junková či Hellé Nice závodily už mezi lety 1900 a 1940, tedy dávno předtím, než moderní mistrovství světa vůbec vzniklo.
Maria Teresa de Filippis byla v roce 1958 první ženou, která se kvalifikovala do závodu formule 1. Při Velké ceně Francie téhož roku jí jeden z funkcionářů řekl, že “jediná helma, kterou by žena měla nosit, je ta u kadeřníka”. Navzdory takovým postojům ve F1 startovala – často kvůli své drobné postavě označovaná jako il pilotino (“malý pilot”) – než se v roce 1959 stáhla ze závodění.
Ženy však hrály zásadní roli i mimo závodní trať. Dokonce i královna Alžběta II. během druhé světové války vstoupila do Auxiliary Territorial Service (ATS) jako řidička a mechanik. Absolvovala výcvik v údržbě motorů, opravovala nákladní auta i sanitky a vysloužila si přezdívku “princezna automechanička”.
A blíže samotnému paddocku: před érou počítačové automatizace se časy na kolo často zapisovaly ručně na boxové zdi – a velmi často to byly přítelkyně či manželky jezdců, kdo s chronometrem v ruce sledoval každé kolo.
Rychlost dokázat, místo si zasloužit
Přesto dnes slavíme zvláštní výročí: v roce 2026 uplynulo 85 let od narození Lelly Lombardi. Italka zůstává jedinečnou postavou v dějinách formule 1 – dodnes je jedinou ženou, která kdy získala body v mistrovství světa.
Patřila také k velmi úzké skupině žen, které se dokázaly kvalifikovat a závodit na nejvyšší úrovni, a později se stala první ženou, která startovala v “Závodu šampionů”.
Lombardi daleko za hranicemi F1
Kariéra Lombaridové však sahala mnohem dál než jen k formuli 1. V roce 1979 vyhrála šestihodinovky v Perguse i ve Vallelunze, v roce 1981 pak triumfovala v šestihodinovce v Mugellu. V roce 1976 obsadila při 24 hodin Le Mans druhé místo ve své třídě.
Narodila se v Piemontu jako dcera řezníka a nejprve pracovala jako rozvážková řidička v rodinném podniku. Právě tam v ní vzklíčila vášeň pro řízení. Ačkoliv se doma zpočátku setkávala se skepsí, její ambice začali podporovat ve chvíli, kdy v roce 1968 začala prokazovat skutečnou konkurenceschopnost.
Do roku 1970 už měla své schopnosti jasně potvrzené – vyhrála čtyři z deseti závodů formule 850 s vozem Biraghi a v roce 1971 získala titul. Poté postoupila do italské formule 3, kde v následujících dvou sezónách obsadila celkově desáté místo a ve Vallelunze dokonce porazila vysoce ceněného Maurizia Flamminiho.
Její výkony dál přitahovaly pozornost. Po dvanáctém místě v rámcovém závodě F3 v Monaku ji promotér Brands Hatch John Webb pozval do série “Celebrity Escort Mexico”, kde porazila jména jako Jacques Laffite či Mike Wilds. To vedlo k testu v ShellSPORT F5000 s Lolou T330 a nakonec k celé sezóně v této sérii v roce 1974.
Ironie velké chvíle Lombardiové
Její cesta do formule 1 však nebyla ani zdaleka přímočará. V roce 1974 se Lombardi marně pokoušela kvalifikovat s privátně nasazeným Brabhamem, podporovaným Automobile Club d’Italia. Vůz nesl sponzoring rádia Luxembourg, které vysílalo na střední vlně 208 metrů – detail, který ji inspiroval k volbě startovního čísla.
Následující zima se ukázala jako klíčová. S podporou hraběte Vittoria Zanona si pro sezonu 1975 zajistila místo u March Engineering po boku Vittoria Brambilly a Hanse‑Joachima Stucka.
Při úvodním závodě v Jižní Africe se Lombardi stala první ženou od dob de Filippis, která se kvalifikovala do Grand Prix. Později v téže sezoně se zapsala do historie při Velké ceně Španělska, když jako první – a dodnes jediná – žena získala body do šampionátu.
Tragický půlbod
Tento výsledek však vznikl za tragických okolností. Závod byl předčasně ukončen po smrtelné nehodě vozu Rolfa Stommelena, při níž zahynuli čtyři diváci. Protože nebyla odjeta celá závodní distance, udělovaly se pouze poloviční body, což Lombardiové ironicky přineslo jen půlbod. Statistiky, které jsou stejně symbolické jako dojemné.
Pokračovala však v solidních výkonech, včetně sedmého místa na Nürburgringu. Kromě výsledků na trati vynikla Lombardi také jako jedna z prvních závodnic, které otevřeně žily v partnerském vztahu se ženou, což ještě více podtrhlo její průkopnickou roli – na trati i mimo ni.
Od její éry se o start ve formuli 1 pokusily už jen tři další ženy: Divina Galica, Desire Wilson a Giovanna Amati. Zůstává to krátký seznam – ale možná už ne nadlouho.
S iniciativami, jako je F1 Academy, které nabírají na síle, a s rostoucí viditelností žen ve všech oblastech motorsportu by se základy položené těmito ranými průkopnicemi mohly konečně proměnit v širší, dávno potřebnou změnu.
