Laudův životní závod: GP Portugalska 1984
Niki Lauda toho ve formuli 1 dokázal opravdu hodně – získal tři mistrovské tituly, vyhrál 25 závodů a stal se ikonickým závodníkem, který dychtil po úspěchu více než po čemkoliv jiném. Je tedy až překvapivé, že když se po letech ohlédl zpět za svou kariérou, dokázal okamžitě říct, který závod byl tím vůbec nejlepším. Byl to závod, ve kterém získal svůj poslední mistrovský titul – GP Portugalska 1984.
Rozhovor s Nikim Laudou vedl pro Autosport v roce 1993 Adam Cooper. Rakouský závodník tehdy dělal poradce týmu Ferrari, pro který v letech 1975 a 1977 získal dva mistrovské tituly.
Je snadné určit, který závod byl tím nejlepším v mém životě. Byl jím poslední závod roku 1984 v Portugalsku, kde jsem o půl bodu porazil svého týmového kolegu Alaina Prosta v boji o titul. Byl to podle mého názoru vůbec nejobtížnější závod mého života.
Na konci roku 1983 přišel Prost o svou sedačku u Renaultu, což nikdo neočekával. John Watson tehdy neměl s (šéfem McLarenu) Ronem (Dennisem) smlouvu, takže jsem nakonec za týmového kolegu vyfasoval tohoto malého Francouze. Byl mi ale větším rivalem než Watson. Byla to opravdu vyrovnaná sezóna. On chyboval, já taky chyboval.
Celý šampionát vyvrcholil v Portugalsku, kam jsem přijel s mírným bodovým náskokem. Kvalifikace byla otřesná. Prost byl druhý a já pouze jedenáctý. Věděl jsem, že musím dojet na druhém místě za Prostem, pokud chci získat titul. Já ale před závodem věřil, že pokud neudělám chybu, například že do někoho nenarazím a neurvu si křídlo, mohlo by se mi to podařit.
Všichni si mysleli, že se Prost stane mistrem světa. Pamatuji si, jak Marlboro nechalo vytisknout tisíce plakátů s Alainem coby šampionem. Polovinu závodu jsem byl zaseklý v provozu – nemohl jsem nikoho předjet, protože se mi hned na začátku závodu porouchalo turbo.
Dacia Spring skutečně přichází do prodeje, jedná se o první elektromobil levné značky
Auto negenerovalo dostatek výkonu, neměl jsem šanci na předjetí. Byl to handicap, jen jsem tam seděl. Nakonec se mi povedlo několik lidí předjet a já pochopil, že se vše vrátilo do normálu. Najednou jsem předjížděl jednoho soupeře za druhým. Pamatuji si, že Nigel Mansell měl nějaký problém s brzdami, takže jsem to měl v boji o druhé místo jednodušší. Věřím ale, že bych ho předjel i bez toho problému.
Na konci závodu bylo auto dobré, já neustále zrychloval. Problém byl v tom, že jsem využil příliš mnoho paliva a turbo bylo poškozené, takže jsem dostával špatné hodnoty o své spotřebě. Pět nebo šest kol jsem měl velký strach, že mi palivo dojde – díky bohu se to ale nestalo. Takže jsem dojel druhý za Prostem, což mi k zisku titulu stačilo.
Byl to velmi těsný a obtížný závod, což jej činí výjimečným. Celkově byla ta sezóna velmi náročná, a to nejen pro mě, ale i pro Prosta, jelikož jsme spolu bojovali už od začátku – snažili jsme se vyhrávat závody a co nejvíce bodovat.
Prosta to tehdy opravdu mrzelo. Byl zajisté zklamaný, protože věřil, že má titul v kapse. Na pódiu se málem rozplakal! Tehdy jsem mu řekl: „Tohle je motorsport. Odvedl jsi dobrou práci, jen jsem tě o kousek porazil. Neměj strach, ty to zvládneš příští rok!“ A měl jsem pravdu – Prost se o rok později stal mistrem světa.
