Keke Rosberg – první mistr světa ze země tisíce jezer

8 Zveřejněno 6. 12 2014 — Tomáš Bohuslav

Pyšnil se huňatým knírem, delšími blonďatými vlasy, kouřil jednu cigaretu za druhou, a aby se stal šampiónem, stačilo mu pouhé jedno vítězství. A jelikož čas plyne jako voda, dnes slaví již své šestašedesáté narozeniny.  

Jméno Rosberg jsme v kontextu letošního vpravdě dramatického boje o mistrovský titul slýchávali zpravidla každý den. Pro dnešek nicméně dopřejeme Nikovi trochu oddechu a namísto toho se zaměříme na jeho otce a současně i šampióna z roku 1982 Kekeho, tedy přesněji Keija Erika, jak uvádí jeho občanský průkaz.

Narodil na den přesně před šestašedesáti lety ve Stockholmu Larsovi a Lee Rosbergovým, kteří v téže době ve švédském hlavním městě pobývali ze studijních důvodů. Převážnou část svého dětství ale strávil v Oulu, kam se rodiče přestěhovali za prací. Jeho otec se živil coby veterinář, matka byla chemičkou. A vzhledem k tomu, že jejich společnou vášní bylo rallye, měl Keijo závodění de facto již zakódované v genech.

Jeho první zkušenost s motorovým vozidlem nicméně nepatřila k těm nejúspěšnějším. Jako pětiletý capart, jehož přirozenou vlastností je bezmezná zvědavost, totiž usedl za volant rodinného auta, otočil klíčkem v zapalování a namířil si to rovnou vstříc zavřeným garážovým vratům. Jemu samotnému se nic nestalo, přední část vozu nicméně doznala řádného ‚faceliftu‘.

Podobně jako u většiny ostatních pilotů formule 1 i Finovy závodnické začátky byly spjaty s motokárami. Do svých pětadvaceti let se stihl stát pětinásobným mistrem Finska, šampiónem Skandinávie i Evropy, čímž o jeho další budoucnosti bylo prakticky rozhodnuto, ačkoliv on sám se vždy chtěl stát spíše zubařem či počítačovým programátorem.

Mandatorní přestup z těchto malých mrštných potvor do formulových speciálů přišel záhy. Následující dvě sezony strávil Keke, kteroužto přezdívku si Fin vytvořil zkrátka proto, aby usnadnil práci všudypřítomným novinářům, v sériích formule Vee a formule Super Vee. Tyto dvě kategorie si podmanil velmi rychle, o čemž svědčí i fakt, že v roce 1975 zde vyhrál hned deset z celkových jednadvaceti klání.

Existuje-li jedna vlastnost, podle níž lze Rosberga staršího naprosto přesně charakterizovat, pak je to zcela bezesporu pracovitost. Ve snaze zajistit si co možná nejvíce finančních prostředků, které by pomohly dalšímu rozvoji jeho slibně vypadající kariéry, se Keke vydal dobýt svět, a to bez nadsázky. Jak jinak si totiž vysvětlit Finovo počínání v sezoně 1978, kdy stihl během šestatřiceti víkendů absolvovat celkem čtyřicet jedna závodů na všech kontinentech. A nejednalo se pouze o nějaké symbolické účasti, naopak. Fin si během tohoto ročníku na své konto připsal řadu nemalých úspěchů, které v konečném zúčtování znamenaly páté místo v evropské odnoži F2, stříbrnou příčku v severoamerické sérii formule Atlantic a rovněž i celkové prvenství ve formuli Pacific.

Co však bylo zřejmě nejdůležitější, v témže roce absolvoval debut v královně motorsportu. Stalo se tak v březnu při příležitosti konání Velké ceny Jižní Afriky, v níž hájil barvy týmu Theodore-Ford. Premiéra to nebyla nikterak slavná, neboť po patnácti odjetých kolech se musel Fin ze závodu poroučet kvůli vadné spojce, netrvalo však dlouho, a svoji chuť si patřičně napravil. Jen o dva týdny později totiž dokázal s podceňovaným monopostem opanovat nemistrovský závod na Silverstonu, kterého se účastnily i ty největší hvězdy formule 1 včetně Nikiho Laudy, Maria Andrettiho, Jamese Hunta a dalších. Ti všichni se nechali nachytat zrádnými podmínkami, které ten den na britském okruhu převládaly, zatímco Keke si po zcela bezchybném výkonu dojel pro velmi překvapivé vítězství, čímž na sebe upoutal nemalou pozornost všech zainteresovaných lidí z prostředí vrcholového motorsportu.

Za tým Theodore-Ford, jenž patřil hongkongskému podnikateli Teddymu Yipovi vstoupil ještě do následujících čtyř velkých cen, do žádné z nich se nicméně nekvalifikoval, a tak změnil zaměstnavatele. Jenže ani ve stájích ATS a Wolf si výsledkově příliš nepolepšil – jeho maximem byla desátá příčka z Německa, což znamená, že Finovo bodové konto zelo na konci roku 1978 prázdnotou.

S nadcházející sezonou přišla opět změna zaměstnavatele, respektive návrat zpět do týmu Wolf. S ním ovšem podepsal smlouvu až poté, co se bývalý šampión James Hunt rozhodl pověsit závodní helmu na hřebíček, což znamenalo, že promeškal úvodních sedm podniků. O nic zásadního nicméně nepřišel, neboť tato stáj byla i nadále velmi nekonkurenceschopná a na konci roku se jí Walter Wolf rozhodl prodat Emersonovi Fittipaldimu. S další nulou na bodovém kontě tak hleděl Keke vstříc lepším zítřkům, přičemž minimálně začátek ročníku 1980 mu v tomto ohledu skutečně dodal tolik potřebné povzbuzení.

V Argentině totiž Fin dosáhl na své první mistrovské body ve formuli 1, které navíc dokázal okořenit umístěním na stupních vítězů. V následujících závodech to už ale zase tak snadno nešlo, technické problémy střídaly ty výkonnostní a další dílčí úspěch se dostavil až ve Velké ceně Itálie, která se protentokrát konala výjimečně na Imole a v níž si Rosberg dojel pro dva body za páté místo v cíli. Celkem jich tak do konce roku stihl nashromáždit šest, díky čemuž se umístil na desáté příčce mezi jezdci.

Sezona 1981 byla ovšem značným krokem zpět. Zatímco Rosberg samotný, jenž si do té doby stihl pořídit soukromý learjet a řadu nemovitostí včetně panství v Anglii či vily na Ibize, se o nedostatek peněz rozhodně strachovat nemusel, Fittipadiho tým se potácel ve vážných finančních problémech. A ty se pochopitelně rovněž odrazily ve výkonnosti jeho monopostů. Z pohledu výsledků na závodní dráze se jednalo zřejmě o nejhorší ročník v celé Finově kariéře pilota formule 1. Za úspěch se tehdy dalo považovat už jen to, že se některý z jezdců kvalifikoval do závodu, vidina bodů byla více než vzdálená.

Keke si plně uvědomoval, že tudy cesta nepovede. Naštěstí se vyskytla zcela nečekaně jako blesk z čistého nebe volná sedačka u Williamsu. Alan Jones, mistr světa z roku 1980, se náhle rozhodl ukončit kariéru a Frank Williams potřeboval vzniklou mezeru okamžitě zaplnit. A protože jediné rozumné řešení představoval právě třiatřicetiletý Fin, k dohodě mezi oběma stranami došlo velice rychle. Rosberg tak najednou poprvé v rámci královny motorsportu seděl ve voze, s nímž si mohl dělat vysoké ambice, a byl plný očekávání toho, co přinese nejbližší budoucnost.

Sezona 1982 byla ve své podstatě velice specifickou a do historie formule 1 se zapsala vskutku pořádně tučným místem. Startovní pole totiž bylo tehdy neuvěřitelně vyrovnané a mistrem světa se de facto mohl stát téměř kdokoliv. Opanovat některou z velkých cen se v témže roce povedlo hned jedenácti jezdcům, což je dosud platný rekord. Z tohoto důvodu tedy již z kraje sezony bylo jasné, že novým světovým šampiónem se stane ten, jehož výsledky budou pokud možno co nejkonzistentnější.

Úvod ročníku 1982 nicméně Williamsu s Rosbergem tak úplně nevyšel. V Brazílii sice Fin dojel na skvělém druhém místě, vzápětí byl však společně s Piquetem diskvalifikován, protože jejich vozy nesplňovaly minimální váhové limity. Prostřední část sezony byla o poznání lepší, Keke v ní získal významný počet bodů, díky němuž se zařadil mezi nejvážnější kandidáty na titul. Rychlost svého williamsu pak dokázal naplno zužitkovat 29. srpna v Dijonu, kde se konal závod pod hlavičkou Velké ceny Švýcarska. Do vedení se Fin dostal v předposledním kole poté, co se mu podařilo předjet Alaina Prosta na renaultu. Na odmávnutí šachovnicovou vlajkou si však z důvodu pochybení ředitelství závodu musel počkat o jeden okruh déle, než jak bylo původně v plánu.

I přes mírné počáteční rozhořčení se nicméně na Rosbergově obličeji brzy objevil široký úsměv, neboť díky devíti mistrovským bodům, které se tehdy za vítězství v F1 udělovaly, se rovněž vyhoupl do čela průběžného pořadí šampionátu.

„Každé kolo jsem jel naprosto naplno,“ popisoval později finský jezdec ročník 1982. A za svou snahu byl také záhy patřičně odměněn. Nikdo z jeho protivníků jej totiž ve zbývajících dvou závodech sezony již nedokázal překonat, a Keke Rosberg se tak stal historicky prvním mistra světa ze země tisíce jezer.

V roce 1983 udávaly celému startovnímu poli tempo vozy poháněné turbomotory. Na čele se tak ocitly týmy Brabham a Renault, zatímco Williams, jenž nadále zůstal u pohonných jednotek Cosworth, lehce zaostával. To znamenalo, že na na případnou obhajobu svého titulu si bohužel Fin musel nechat zajít chuť. Jistou formou útěchy mu tak alespoň mohlo být druhé vítězství v kariéře, kterého se dočkal ve Velké ceně Monaka. V konečném součtu pak Keke obsadil pátou pozici se sedmadvaceti body na kontě.

Frank Williams si plně uvědomoval, že chce-li v brzké budoucnosti navrátit svůj tým zpět na vrchol, musí i on přejít na přeplňované agregáty. Pomoci s naplněním tohoto cíle měla britské stáji Honda. McLareny byly v roce 1984 ovšem natolik dominantními monoposty, že již na začátku sezony bylo zřejmé, že o titul si to mezi sebou rozdají pouze Niki Lauda s Alainem Prostem. Williams navíc velice často srážela do kolem nespolehlivá technika. Za jediné dva světlé momenty v jinak celkem nepovedeném ročníku se dalo považovat druhé místo z Brazílie a vítězství v Dallasu, kde většina Rosbergových konkurentů skončila ve zdi. Z pohledu konečného umístění mezi jezdci dopadla tato sezona ještě o něco hůř než sezona předešlá – Finovo jméno svítilo na celkové osmé příčce.

S ročníkem 1985 Williams opět nastoupil rostoucí křivku výkonnosti. Otázka spolehlivosti ale nebyla tak úplně vyřešena, a tento faktor sehrál opět zásadní roli v tom, že Keke nemohl promluvit do boje o mistrovský titul. Samotný závodník se v této době nacházel zřejmě na vrcholu svých sil. Na trati předváděl jeden povedený výkon za druhým. Znovu triumfoval v USA a během kvalifikace na britském Silverstonu si na své konto připsal dnes již nezapomenutelnou pole position, když trať na bývalém vojenském letišti RAF prosvištěl průměrnou rychlostí 160,9 mil za hodinu. Jen pro zajímavost – tento rekord se podařilo překonat až Juanu Pablu Montoyovi o dlouhých sedmnáct let později.

Sezonu, v níž obsadil celkovou třetí příčku, zakončil stylově. V posledních třech závodech dojel třikrát na stupních vítězů, přičemž v Austrálii zaznamenal svůj poslední triumf v F1, když šachovnicový praporek spatřil o celé tři čtvrtě minuty dříve než druhý v pořadí Jacques Laffite.

Po pěti letech strávených u Williamsu se Keke rozhodl, že nejlepším místem pro zakončení jeho kariéry ve formuli 1 bude McLaren. Zde utvořil dvojici s Alainem Prostem. Z tohoto týmového duelu však nakonec vzešel jako vítěz francouzský pilot. Rosbergovi tak úplně nevyhovovaly jezdecké vlastnosti monopostu MP4/2C, jenž byl záměrně více náchylný na nedotáčivost. Svoji roli rovněž sehrála technika, která Fina připravila hned o několik pódiovým umístění. Štaci v královně motorsportu mohl nicméně zakončit velkolepě, velmi pravděpodobnému vítězství ve Velké ceně Austrálie coby posledním závodě sezony 1986 však zabránila prasklá pneumatika.

Poslední ročník ve formuli 1 pak zhodnotil následovně: „Než jsem šel do McLarenu s Alainem Prostem, myslel jsem si, že jsem nejrychlejší jezdec na světě. Ale tahle sezona ukázala, že nejsem.“

Čísla, která jsou již navždy zanesena do historických análů této vrcholové motoristické disciplíny, ovšem rozhodně nejsou nikterak špatná. Keijo Erik Rosberg v ní zaznamenal celkem 114 odjetých závodů, přičemž v pěti případech se radoval z výhry, v dalších dvanácti pak z pódiového umístění, pětkrát stanul na pole position, třikrát zaznamenal nejrychlejší kolo a na své konto si připsal celkem 195,5 bodu. Jo, a pochopitelně také jeden titul mistra světa!

Na závodění jako takové Keke pochopitelně ani po konci v F1 nezanevřel. V průběhu devadesátých let se objevil například za volantem sportovních a cestovních vozů, vlastnil několik týmů v nejrůznějších závodních kategoriích, a coby manažer se staral o své krajany JJ Lehta a Miku Hakkinena.

V letošní sezoně jsme mohli být svědky opakování historie – kdyby se totiž Nico Rosberg stal mistrem světa, napodobil by tento německo-finský klan rodinu Hillových, která se doposud jako jediná může pyšnit tím, že titul šampióna formule 1 získali hned dva její členové. Nikovi to nakonec jen těsně nevyšlo, pokud ale bude i nadále pracovat tak tvrdě jako kdysi jeho otec, je více než pravděpodobné, že se tyto záznamy budou opět velmi brzy přepisovat.