Jezdci, kteří měli pouze jeden pokus na zisk titulu

Štítky: Historie Zveřejněno 20. 11 2025 — Bára Goldmannová

Čekají nás tři závěrečné závodní víkendy sezony 2025, přičemž o titulu mezi jezdci stále není rozhodnuto. O vysněnou korunu si to rozdají 26letý Lando Norris a o dva roky mladší Oscar Piastri. Pro oba by to však rovněž mohla být poslední šance stát se šampionem.

V roce 2026 vejdou v platnost zbrusu nová pravidla, která by mohla pořádně zamíchat kartami. Není tak jisté, zda McLaren dokáže navázat na svoji letošní dominantní formu, proto je letošní ročník pro Piastriho a Norrise klíčovým. Ač nechceme malovat čerta na zeď, další šance se posléze už nemusí naskytnout.

Nicméně v historii královny motorsportu se stalo hned několikrát, že někteří jezdci si svoji šanci nechali uniknout a následně už se titulu nikdy nedočkali.

1950: Luigi Fagioli

Tehdy 52letému Italovi se naskytla šance, stát se prvním šampionem v historii formule 1. Před velkým finále na domácí Monze ztrácel pilot Alfy Romeo dva body na lídra Juana Manuela Fangia. Přestože Fangio závod nedokončil, Fagiolimu to k zisku titulu nestačilo. Velkou cenu vyhrál jeho týmový kolega Nino Farina a poskočil tak v celkovém hodnocení ze třetího místa do čela.

Fagioli se o rok později stal ve věku 53 let nejstarším vítězem závodu – tento rekord pravděpodobně už nikdy překonán nebude. Zároveň se jednalo o jeho úplně poslední start. V roce 1952 tragicky zahynul.

1961: Wolfgang Graf Berghe von Trips

Von Trips debutoval ve formuli 1 v roce 1957, ale až o čtyři roky později se mohl stát s Ferrari prvním německým mistrem světa. Trips  se po dvou triumfech dostal po domácím podniku na Nürburgringu dva závody před koncem sezony do vedení. Avšak při následujícím závodě na Monze, do nějž startoval z pole position, tragicky havaroval. Jeho týmový kolega Phill Hill vyhrál jak závod, tak i titul. Nicméně závěrečného závodu ve Watkins Glen se Ferrari nezúčastnilo.

1974: Clay Ragazzoni

Hned při svém debutu v roce 1970 byl Ragazzoni třetí, ale jeho první reálná šance na titul přišla až o čtyři roky později. Přestože Švýcar vyhrál pouze jeden závod, jeho konzistence mu dva závody před  koncem sezony zajistila vedení v šampionátu.

V předposledním závodě v Kanadě skončil druhý, přičemž do Watkins Glen přijížděl s identickým počtem bodů, jako měl Emerson Fittipaldi. Tam se však jeho naděje rozplynuly, protože skončil až jedenáctý a titul tak bral Brazilec. Ačkoliv Ragazzoni závodil ještě dalších šest let, už nikdy nebyl vysněnému titulu tak blízko.

1981: Carlos Reutemann

Než se dostal Reutemann do boje o titul, skončil třikrát třetí. Kandidátem na titul se stal v roce 1981, když v barvách Williamsu vyhrál prvních pět závodů. Před závěrečným víkendem sezony v Las Vegas měl náskok jednoho bodu před Nelsonem Piquetem. Že by na titul mohl dosáhnout napovídal fakt, že získal pole position, ale závod dokončil až na osmém místě. Nakonec mu titul unikl o onen bod ve prospěch Piqeuta. V následující sezoně odjel ještě dva závody, než se s formulí 1 rozloučil.

1982: Didier Pironi a John Watson

V sezoně 1982 byl pilot Ferari na nejlepší cestě za titulem. Šampionát vedl o devět bodů, když v kvalifikaci na GP Německa na Hockenheimringu tvrdě havaroval. Do formule 1 už se nikdy nevrátil a o pět let později zahynul při nehodě se závodní lodí.

Po Pironiho nehodě se o titulu rozhodovalo mezi Keke Rosbergem a pilotem McLarenu Watsonem, který během sezony také nějakou dobu šampionát vedl. Jenže následovaly čtyři odstoupení v řadě a ve finále ve Watkins Glen už nestačilo ani druhé místo, aby se situace obrátila v jeho prospěch. Titul tak získal s náskokem pěti bodů Rosberg, který se stal mistrem poprvé a naposledy. Watson poté odjel ještě jednu kompletní sezonu, ale poslední závod absolvoval až v roce 1985.

1983: René Arnoux

Po pěti letech u Renaultu přešel v roce 1983 do Ferrari, což byla trefa do černého. Arnoux sice nedostartoval dobře, ale krátce před koncem sezony v pěti závodech třikrát triumfoval a dva podniky před koncem ztrácel na krajana Alaina Prosta už jen dva body.

Mistrem světa se nakonec nestal ani jeden z nich, protože je předjel Nelson Piquet. Arnoux zůstal ve formuli 1 až do roku 1989, ale už nikdy žádný závod nevyhrál.

1985: Michele Alboreto

O dva roky později se u Ferrari psal opačný příběh. Alboreto měl výborný vstup do sezony a titul mu utekl až v jejím závěru. V polovině roku byl Ital ve vedení, ale v posledních pěti závodech ani jednou neviděl šachovnicovou vlajku a titul získal Prost, který se stal poprvé mistrem světa. Se spolehlivostí ale Ferrari bojovalo i v následujících letech, takže Ital už žádný další závod nevyhrál. Poté vystřídal několik dalších týmů, než z F1 v roce 1994 odešel.

1999: Eddie Irvine a Heinz-Harald Frentzen

Ir se v roce 1999 stal nečekaně jako “dvojka” Ferrari kandidátem na titul poté, co si Michael Schumacher v Silverstone zlomil nohu a sezonu nedokončil. Italové tak všechno vsadili na Irvinea který v průběhu roku vyhrál celkem čtyři závody a před finále v Suzuce vedl šampionát o čtyři body.

Ale titul si nakonec zajistil Mika Häkkinen, který závod vyhrál, zatímco Irovi nestačilo ani třetí místo v cíli. Zároveň se jednalo o jeho poslední závod za Ferrari, protože od následující sezony přestoupil do Jaguaru, v němž strávil další tři roky, ale výraznější úspěchy už nepřišly a posléze se s formulí 1 rozloučil.

Ve stejném roce jako Irvine se o slovo překvapivě přihlásil i Frentzen z Jordanu. Po druhém vítězství na Monze se Němec ocitl deset bodů za vedoucí dvojicí. Během domácího podniku na Nürbrugringu si vyjel start z pole position, v neděli ale odstoupil. V předposledním závodě sezony v Malajsii dojel až šestý, čímž se rozplynula i matematická šance na titul. Pro Frenzena i Jordan to byla jediná příležitost na boj o titul. Němec byl sice ve formuli 1 až do roku 2003, ale žádných dalších vítězství se nedočkal, Jaguar se z formule 1 stáhl o dva roky později.

2003: Juan Pablo Montoya

Kolumbijec způsobil hned po svém příchodu do formule 1 v roce 2001 rozruch. První šance na titul přišla o dva roky později, když za BMW-Williams vyhrál dva závody a dvě velké ceny před koncem sezony byl v šampionátu pouhé tři body za Michaelem Schumacherem.

Montoyovy sny se však rozplynuly právě v předposledním závodě sezony v Indianapolisu. Poté, co tam v roce 2000 vyhrál Indy 500, bylo šesté místo v Grand Prix příliš málo na to, aby zůstal ve hře o titul. „Schumi“ nakonec získal mistrovský titul a Montoyova krátká kariéra ve formuli 1 skončila už v roce 2006.

2008: Felipe Massa a Robert Kubica

Massa sice už v roce 2007 vyhrál tři závody, tým se však rozhodl sázet v boji o titul na Kimiho Räikkönnena, který nakonec šampionát skutečně ovládl. O rok později už měla přijít Massova velká chvíle.

V domácím finále sezony v Brazílii zvítězil a na několik vteřin se stal mistrem světa. To ale netušil, že na posledních metrech před šachovnicovou vlajkou předjede Lewis Hamilton Tima Glocka, díky čemuž bral nakonec titul právě Brit s náskokem jednoho bodu.

Massa závodil ve formuli 1 až do roku 2017, ovšem po dramatickém finále v roce 2008 už žádný další triumf nepřipsal.

Ve stejném roce mohli krátce o titulu snít také BMW a Robert Kubica. Polák sice vyhrál jen jediný závod v Kanadě, poté však vedl šampionát a až do dvou závodů před koncem měl alespoň outsiderské šance na titul.

V předposledním závodě v Číně se však po šestém místě s bojem o titul rozloučil. Kubica později BMW vyčítal, že vývoj vozu zastavili příliš brzy a příliš se zaměřili na nové technické předpisy pro rok 2009. To se nevyplatilo – Kubica ani BMW už pak nikdy žádnou Velkou cenu nevyhráli.

2009: Rubens Barrichello

Po mnoha letech v roli „dvojky“ Ferrari po boku Michaela Schumachera ucítil Brazilec Rubens Barrichello v roce 2009 na sklonku své kariéry přece jen velkou šanci na titul. Legendární Brawn BGP 001 byl na začátku sezony díky novým pravidlům nejlepším autem ve startovním poli.

Z této výhody však těžil především jeho týmový kolega Jenson Button. Barrichello sice vyhrál dva závody a až do dvou podniků před koncem sezony měl matematickou šanci na titul, ovšem právě při jeho domácím závodě v Brazílii se Button stal mistrem světa. „Rubinho“ pak ještě dvě sezony jezdil za Williams, poté jeho kariéra ve formuli 1 skončila.

2010: Mark Webber

Australanovi bylo už 34 let, když přišla jeho velká šance. V roce 2010 vyhrál čtyři závody a tři podniky před koncem sezony vedl šampionát. Red Bull se však odmítal jednoznačně postavit za něj jako za hlavního kandidáta na titul, protože i jeho týmový kolega Sebastian Vettel měl stále šanci.

V předposledním závodě v Jižní Koreji Webber havaroval a ztratil vedení v šampionátu ve prospěch Fernanda Alonsa. Před finále v Abú Dhabí na Španěla ztrácel osm bodů, ale mistrem světa se nakonec stal Vettel aneb “když se dva perou, třetí se směje”. Od té chvíle byl Němec v týmu jasnou jedničkou a Webber už až do svého odchodu z formule 1 na konci roku 2013 nikdy nedostal další šanci na titul.