Jean-Pierre Beltoise dokázal navzdory trvalému zranění řídit s neuvěřitelným citem

Na začátku týdne zemřel bývalý francouzský závodník Jean-Pierre Beltoise. Život a kariéru vynikajícího jezdce si nyní připomeneme.

3 Štítky: Historie Jean-Pierre Beltoise Zveřejněno 11. 01 2015 — Filip Fikejz

Na začátku týdne zemřel bývalý francouzský závodník Jean-Pierre Beltoise. Život a kariéru vynikajícího jezdce si nyní připomeneme.

Úspěchy na motocyklech

Jean-Pierre Maurice Georges Beltoise se narodil 26. dubna 1937 v Boulogne-Bilancourt nedaleko Paříže.  Již v dětství ho fascinovaly závodní stroje. V sedmnácti dokonce svázal svou matku i bratra, aby si mohl půjčit rodinné auto. Následně se snažil ujet policii a málem skončil ve vězení. Základní vojenskou službu absolvoval v Alžírsku, po návratu začal závodit s motocykly.

Jako motocyklový závodník byl Beltoise velmi univerzální. Na strojích různých značek jezdil souběžně několik tříd. Roku 1962 dokázal na kritériu v Monthléry vyhrát za jeden víkend kategorie do 125, 175, 250 i 750 cm3. V letech 1961 až 1964 získal ve Francii na strojích Morini, Bultaco, Aermacchi a Matchless jedenáct titulů. Vyzkoušel si i mistrovství světa, kde se dokonce v padesátkách dostal na pódium, ale táhlo ho to k automobilům.

Vážné zranění hned na úvod

Jeho prvním automobilovým závodem byla roku 1963 Targa Florio. V červnu 1964 měl vážnou nehodu při dvanáctihodinovce v Remeši, když dostal smyk na olejové skvrně. Vůz po následné havárii skončil v plamenech a hlasatel dokonce oznámil jezdcovu smrt. Francouz naštěstí vyvázl živý, ale hrozila mu amputace levé ruky a čekala ho desetiměsíční hospitalizace. Končetinu se podařilo zachránit, ale loket už nikdy nedosáhl plné pohyblivosti. Beltoise byl velký bojovník a navzdory tomuto handicapu se dokázal vrátit na závodní tratě a získat angažmá v továrním týmu Matra Sports pro formuli 3.

První vítězství zaznamenal právě v Remeši, kde měl o rok dříve těžkou nehodu. Odvděčil se tak prezidentovi Matry Jeanu-Lucu Lagardèrovi za důvěru. Přišly další výhry a pódia a Jean-Pierre se stal hned roku 1965 mistrem Francie ve formuli 3. Roku 1966 už s matrou kombinoval francouzskou formuli 2 a evropskou formuli 3, v rámci které vyhrál například Velkou cenu Monaka. V obou sériích skončil celkově čtvrtý. Roku 1967 vyhrál argentinský šampionát, už jezdil evropskou formuli 2 a obsadil v ní třetí místo. V té době tuto sérii paralelně jezdili i ti nejlepší piloti formule 1.

S Matrou do F1

Také Beltoise začal brzy kombinovat oba šampionáty. Do královny motosportu se poprvé podíval roku 1966, kdy s matrou specifikace formule 2 debutoval při Velké ceně Německa na Nürburgringu. Dojel osmý a byl nejlepší z vozů F2. Dvakrát se svezl i v následujícím roce. První kompletní sezonu za volantem monopostu skutečně určeného pro F1 absolvoval roku 1968. V té době Matra nasazovala tovární vozy poháněné vlastním dvanáctiválcem. Stejné šasi, ovšem s osmiválcovým motorem Cosworth, používal tým Kena Tyrrella. Beltoise jel úvodní dva závody s motorem Cosworth, poté už závodil s dvanáctiválcem. A premiérová sezona se mu vydařila. Připsal si druhé místo v Nizozemsku a další tři bodovaná umístění. Celkově skončil devátý. Navíc se díky třem výhrám stal šampiónem formule 2, kterou dál souběžně jezdil.

Matra sice v sezoně 1969 ve formuli 1 nenasadila tovární stáj, ale Beltoise závodil po boku Jackieho Stewarta v týmu Tyrrell s vozem Matra-Ford. Třikrát stál na pódiu a v šampionátu obsadil pátou příčku, což bylo jeho nejlepší umístění v F1 v kariéře. Společně s mistrem světa Stewartem se navíc podílel na výhře v Poháru konstruktérů. V následující sezoně už Tyrrell šasi Matra nevyužíval, ale francouzský výrobce se vrátil s továrním týmem a dvanáctiválcovými motory. Beltoise získal dvě třetí příčky a celkové deváté místo.

Rok 1971 byl pro Beltoise noční můrou. Nejdřív přišlo zklamání, že byl u Matry po angažmá Chrise Amona odsunut na druhou kolej, poté ho FIA shledala vinným ze způsobení nehody v závodě 1000 kilometrů Buenos Aires, při které zahynul talentovaný Ignazio Giunti. Beltoisovi byla dokonce dočasně odebrána licence. Francouz musel v průběhu sezony vynechat čtyři závody, během sezony získal jediný bod a po sezoně přestoupil k BRM.

Slavná výhra v Monaku

Právě za volantem britského vozu se v Monaku roku 1972 dočkal na mokru své jediné výhry ve formuli 1 započítávané do šampionátu. Pro BRM to bylo poslední vítězství v F1 a pro Beltoise jediné body v sezoně. Roku 1973 čtyřikrát bodoval a porazil své mladší týmové kolegy Nikiho Laudu a Claye Regazzoniho. Na stupních vítězů se objevil naposledy ve Velké ceně Jihoafrické republiky roku 1974. Po třech letech na hranici první a druhé desítky celkového pořadí závodění v F1 BRM opustil. Na sklonku kariéry se po smrti svého švagra Françoise Ceverta (kvalifikace na Velkou cenu USA roku 1973) snažil angažovat také na poli bezpečnosti. Roku 1975 ještě naposledy závodil ve formuli 2 a stal se testovacím jezdcem nového francouzského týmu Ligier, který se chystal vstoupit do F1 s motory Matra. Guy Ligier se nakonec rozhodl pro závody angažovat Jacquesese Laffita.

Přestože byl Beltoise talentovaný jezdec, ve formuli 1 se za 84 startů dočkal jediné výhry započítávané do šampionátu a dalších sedmi pódií. K tomu přidal i dva triumfy v nemistrovských závodech. Získal celkem 77 bodů a zajel čtyři nejrychlejší kola. Dvakrát startoval z první řady. Často ho při dobře rozjetých závodech zradila technika.

Úspěchy ve sportovních a cestovních vozech

Beltoise během své aktivní kariéry závodil také se sportovními prototypy. Už roku 1963 poprvé startoval v Le Mans, kde se pravidelně objevoval až do roku 1977. Nejlépe byl roku 1969 čtvrtý s Piersem Couragem za volantem matry. Roku 1976 vyhrál se svým častým týmovým kolegou Henrim Pescarolem s vozem Inaltera-Ford v Le Mans kategorii GTP. Ve vytrvalostních závodech si během kariéry připsal dvanáct vítězství v absolutním pořadí.

Po odchodu z F1 jezdil především s cestovními vozy. V letech 1976 a 1977 vyhrál s BMW francouzský šampionát. O dva roky později si připsal svůj celkově devátý a poslední francouzský titul, tentokrát v rallycrossu s vozem Alpine-Renault, navíc s Pescarolem vyhrál 24 hodin Paul Ricard. Roku 1983 získal své 49. a poslední mezinárodní vítězství, když v Hockenheimu vyhrál závod cestovních vozů s Peugeotem 505. Svůj poslední triumf v národních šampionátech a celkově 118. si pak vyjel v Magny Cours s vozem Porsche. Mezitím závodil také na ledě. Svůj poslední závod pak odjel 31. října 1993 za volantem Porsche Carrera na okruhu Pau.

Náhlý konec

Jean-Pierre Beltoise žil v posledních letech v Saint-Vrain. Zemřel 5. ledna letošního roku ve věku 77 let na dovolené v Dakaru po druhém infarktu. S manželkou Jacqueline, která byla sestrou jezdce F1 Ceverta, měl syny Anthonyho a Juliena. Oba mají zkušenosti se závoděním, Anthony, který je dodnes aktivním jezdcdem, se dokonce několikrát objevil ve 24 hodinách Le Mans, roku 2000 byl s vozem Chrysler Viper druhý ve třídě GTS.

Smrt Jeana-Pierra Beltoise zarmoutila nejen francouzský motoristický sport. Soustrast vyjadřovali současní i bývalí piloti F1, ale například i tým Mercedes. „RIP Jean-Pierre Beltoise. „Doufám, že jednoho dne vyhraju Velkou cenu Monaka, jako jsi to dokázal Ty,“ napsal na svém twitteru aktuálně jediný francouzský jezdec F1 Romain Grosjean. Jeho předchůdci Sébastien Bourdais a Olivier Panis, který je dosud posledním francouzským vítězem velké ceny, shodou okolností rovněž té monacké z roku 1996, Beltoise označili za velkého pilota, který bude Francii chybět. Jean Alesi zase v televizi RTL zavzpomínal, jak mu Beltoise v minulosti předával své zkušenosti.

Zdrcený byl Beltoisův bývalý týmový kolega v F1, partner z posádky ve vytrvalostních závodech a především velký přítel Henri Pescarolo. „Jean-Pierre byl bez pochyby můj nejlepší přítel v automobilovém sportu. Ztrácím přítele, ale Francie ztrácí jednoho ze svých nejlepších pilotů všech dob. Od roku 1965 byl Jean-Pierre symbolem znovuzrození automobilového sportu ve Francii,“ zavzpomínal čtyřnásobný vítěz 24 hodin Le Mans pro deník l´Equipe. Beltoise označil za svůj jezdecký vzor a za skvělého rychlého jezdce s velkým talentem a citem pro závodní stroje. „Kdyby mohl plně hýbat oběma rukama, určitě by byl mistrem světa. Ale nikdy jsem ho neslyšel, že by si stěžoval, nikdy se na to nevymlouval. Levou rukou pořádně nemohl držet volant, nikdy jsem nepochopil, jak ovládal vůz, když pravou rukou musel řadit. Měl neobyčejný talent. Byl to největší francouzský pilot. Jsem o tom přesvědčen.“

Čest památce Jeana-Pierra Beltoise!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Diskuse k článku

Napsat komentář