James Hunt aneb když byl sex bezpečný a závodění nebezpečné
Psalo se 15. června 1993, když se v médiích objevila šokující zpráva, že v pouhých 46 letech podlehl James Hunt srdečnímu infarktu.
Brit byl známý svým výstředním chováním a náklonností k alkoholu. Ovšem ani přes tento fakt neztratil zhola nic na svém talentu. Pilot to byl bez pochyb výtečný a „měl koule“. To dokazoval především svými odvážnými manévry, ačkoli mnohdy zaváněly pořádným průšvihem. Jednou to vyšlo, po druhé zase ne. Ale tak už to v motorsportu bývá, když chcete být úspěšní. A to James byl.
Hunt na rozdíl od spousty ostatních kolegů nepocházel ze závodnické rodiny. Jeho otec Glynn byl makléř. Ani jeden z jeho pěti sourozenců lásce k motorsportu nepodlehl. Původně se měl z Hunta stát lékař a navíc se věnoval zcela odlišným odvětvím sportu, a to squashi a tenisu. K závodění „přičichl“ až v 18 letech, kdy navštívil závod v Silverstone. Okamžitě věděl, že tohle je právě to, co by chtěl dělat.
Rodiče však s jeho nově objeveným koníčkem příliš nesouhlasili, proto si musel na všechno vydělat sám. Za naspořené peníze si pořídil rozbité Mini, se kterým později také závodil.
Z Mini do formule
Hunt započal kariéru coby regulérní pilot až v roce 1968, když získal angažmá v šampionátu Formule Ford s vozem Russel-Alexis Mk 4. Hned v prvním závodě na Snettertonu jej potkaly problémy s motorem, kvůli čemuž přišel o značnou dávku výkonu. Ani to ho však nezastavilo a dojel na solidním pátém místě. První zářez se mu podařil v Lydden Hillu, ve kterém si kromě vítězství připsal také traťový rekord na krátké verzi okruhu.
O rok později se přesunul do Formule 3. Avšak na rozdíl od Formule Ford se mu v F3 příliš nedařilo, neboť hodně chyboval, což vyústilo také v nespočet nehod. Proto si ve Francii vysloužil od přítomných novinářů nepříliš lichotivou přezdívku „Hunt the shunt“.
V roce 1972 byl v týmu STP-March nahrazen Jochenem Massem. On sám putoval dále vstříc formuli 1. Ještě v témže roce podepsal s týmem Hasketh z Formule 2. S tímto týmem o rok později vstoupil Hunt do královny motorismu. A na nováčky se jim vedlo nad očekávání dobře. Stáj totiž měla k dispozici stejnou techniku jako tovární March a přesto získal Hunt dvě pódia, třetí místo v Nizozemsku a druhé místo v USA. Celkově skončil se 14 body na 8. místě. Mimo to se v témže roce zúčastnil 9h Kylalami.
U Haskethu strávil ještě další dvě sezony, přičemž v té poslední – v roce 1975 – zaznamenal první vítězství ve Formuli 1. A v šampionátu jezdců obsadil příčku za nejlepší trojicí – Laudou, Fittipaldim a Reutemannem, na kterého ztratil pouhé čtyři body.
Tvrdý pád z výsluní – šampion ve druhé desítce
V roce 1976 podepsal s McLarenem, se kterým téhož roku získal po strhující a velmi napínavé bitvě s Nikim Laudou z Ferrari svůj první a jediný titul mistra světa. Po Laudově hororové nehodě na Nürburgringu Hunt řekl: „Na můj slunečný život vrhá stín pouze jeden mrak – nebezpečí. Nebezpečí mě dostává pod tlak, abych přestal, ale já nechci, neboť tento sport miluji.“
Nicméně o rok později se jim nepodařilo titul kvůli rapidnímu poklesu výkonnosti obhájit a McLaren se v Poháru konstruktérů propadl až na páté místo. Byť stáj z Wokingu věřila v lepší zítřky, opak byl pravdu a sezona 1978 byla ještě větší tragédií, když za celou sezonu nasbírali ušmudlaných osm bodů a v konečném hodnocení jim patřilo až 13 místo, což bylo vůbec nehorším výsledkem ve formuli 1.
Sezona 1979 ve znamení odpočtu dní do konce „trápení“
Monopost stáje Wolf měl očividně potenciál, když v Jižní Africe dojel Hunt na osmém místě, ovšem v dalších šesti závodech, ve kterých nastoupil, šachovnicovou vlajku nespatřil.
Tehdy došla Huntovi trpělivost, protože už viděl, že tahle štace k lepším výsledkům nepovede. „Odpočítávám dny do mého posledního závodu.“ A jak pravil, tak také konal. Dřív než všichni čekali. Formuli 1 dal sbohem už po Grand Prix Monaka 1979.
Od volantu za mikrofon, kde si rovněž nebral servítky
Hunt okamžitě po oznámení konce kariéry dostal nabídku od britské televize BBC na post komentátora. První Grand Prix, kterou společně s Murrayem Walkerem odkomentoval v živém přenosu, byla právě velká cena, po které rok před tím pověsil helmu na hřebík. Nedopadlo to zrovna podle představ BBC a Walkera.
„James se objevil v jeho zkrácených, roztrhaných džínách a ošuntělém tričku, bez bot a jeho pravá noha byla od kotníku po rozkrok v sádře… Sedl si na svou skládací židli, dal mi sádru do klína – a nezmiňuji to, že měl v ruce láhev růžového vína, která byla z poloviny vypitá – a začali jsme. A k mému zděšení, když byla láhev růžového prázdná, objevil se chlapík z BBC a dal mu další,“ vzpomíná Walker na Huntovy divoké začátky za mikrofonem.
Diváci oceňovali jeho znalosti, ale z jeho komentářů rozhodně nebyli nadšeni závodníci, protože neustále urážel outsidery, například Jean-Piera Jarieriho, který blokoval lídry závodu, nazval „ignorantským prasetem“. Ale ani co se týká velikánů jako je Prost nebo Senna si nebral servítky.
„V jeho nejlepším období byl velmi rychlý. Jezdil jsem s ním od Formule 3. Nemyslím si, že chtěl získat velké jmění. Uměl žít poměrně skromně,“ zrekapituloval Lauda.
V 90. letech dal Hunt svůj život opět do latě. Přestal brát drogy a dokonce i kouřit. Do komentátorské kabiny chodil střízlivý a už nebyl ve svých komentářích tak kousavý. Niki Lauda přiznal, že ho měl „neskutečně rád“.
Jednou nohou zpět v McLarenu
V roce 1980 usiloval o comeback. Jednal s McLarenem, se kterým chtěl nastoupit na start Velké ceny USA West, přičemž požadoval od týmu 1 milion dolarů za závod. Tato příležitost se naskytla poté, co si Alain Prost během tréninku zlomil zápěstí.
Údajně došlo dokonce i k podepsání kontraktu mezi stájí z Wokingu a Huntem, ale k jejich spolupráci nakonec nedošlo kvůli Britově zlomené noze během oslav.
O dva roky později se jej pokoušel do Brabhamu nalákat pozdější boss šampionátu Bernie Ecclestone. Hunt nabídku v hodnotě 2,6 milionů dolarů odmítl.
V roce 1990 se Hunt zúčastnil promo akce Williamsu, čehož se tehdy chytla média a usoudila z toho, že by se právě s tímto týmem mohl vrátit do F1.
Diskuse k článku