Červená a žlutá dobrý, ale Ferrari závodilo i v modré
Typické červené barvy Ferrari, které byly poznávacím znamením Scuderie napříč celou historií ve formuli jedna, v šedesátých letech nahradilo v současnosti nepředstavitelné modré zbarvení. Za vším stály politické manévry a spor spojený s předpisy.
Celá kauza odstartovala sporem mezi Ferrari, FIA a italskou federací motorsportu v roce 1962. Ferrari chtělo se svým automobilem Ferrari 250 GTO soutěžit v závodní sérii GT. Podle tehdejších pravidel muselo být postaveno nejméně sto aut, aby daný model mohl závodit. Ovšem tuto podmínku se nepodařilo splnit, protože celkem jich bylo vyrobeno 39, a to v letech 1962 až 1964.
Se slavným supersportem se pojí jedna historka, ve které figuruje i samotný Enzo Ferrari. Aby auto mohlo závodit, zástupci FIA potřebovali vidět dostatečné množství vyrobených kusů. Zástupci mezinárodní automobilové federace byli pozváni do jedné oblasti, kde viděli “malou” skupinu aut. Pak Ferrari pozval komisaře na kávu s tím, že další vozy se nachází na jiném místě. Celkově FIA napočítala dostatek kusů a byla spokojena.
Ve skutečnosti tam byl jeden háček. Během pauzy na kávu Ferrari přesouvalo stejná auta na jiná místa. Co z toho je mýtus a co pravda, necháme předmětem debat. Na druhou stranu se to nabízí jako rozumné vysvětlení, proč novému supersportu 250 LM v roce 1964 FIA nedovolila závodit. Údajně kvůli předchozím zkušenostem byla poškozena důvěra za strany FIA. Italská federace motorsportu Ferrari nepodpořila, padlo několik méně slušných slov a modré zabarvení Ferrari bylo na světě.
Enzo Ferrari totiž v závislosti na předešlé události prohlásil, že už nikdy nebude závodit v červených barvách a sáhl po konkurenční licenci. V té době šokující prohlášení, protože týmy používaly národní barvy. Alespoň vizuálně se tak Ferrari odstřihlo od Itálie. Jak Ferrari řekl, tak udělal a diváci spatřili první modré Ferrari ve Velké ceně F1 v USA 1964. Pro piloty se nic zásadního nezměnilo. Jezdci nastoupili pod hlavičkou týmu North American Racing, ale ten byl v podstatě jen satelitem Ferrari. Byl nasazený nový vůz s označením Ferrari 158, který nesl spíše americké než italské zbarvení, a to modrou a bílou.
Unikátním se pak díky tomuto faktu stal John Surtees. Ten totiž zatím jako jediný v historii získal jednak titul mistra světa v mistrovství světa formule jedna i silničních motocyklů, ale hlavně jako první pilot získal status šampióna s Ferrari v jiné než červené barvě. Právě Surtees totiž vyhrál sezonu 1964.
Ferrari 250GTO a Automobilist
Toto Ferrari 250GTO je součástí velmi speciální a extrémně limitované kolekce modelů, která oslavuje každý z vyrobených vozů Ferrari 250 GTO Series 1. Každý jednotlivý podvozek byl ztvárněn v měřítku 1:8 v limitované sérii pouhých 5 kusů v každé specifikaci.
Ferrari 250GTO na webu Automobilist
Model 3445GT byl dokončen 30. dubna 1962. Poprvé s ním závodil Sergio Bettoja v závodě do vrchu Parma-Poggio a dosáhl 3. místa ve třídě. Poté jej vlastnil hrabě Giovanni Volpi di Misurata a startoval v Le Mans (dnf) s Ninem Vacarellou a Giorgiem Scarlattim. Carlo Maria Abate s vozem Charade vyhrál Trophée Auvergne. GTO měl nehodu na Tour de France, skončil na 22. místě OA v závodě na 1000 km v Montlhery a na 5. místě OA ve 12hodinovém závodě v Sebringu.
V roce 1963 koupil vůz 3445GT Ulf Norinder, který změnil jeho lakování z původní červené na modrou a žlutou švédskou barvu, aby vyhověl tehdejším závodním předpisům. Norinder s vozem GTO zvítězil v závodě Vastkustloppet ve své vlasti. Vůz se také dvakrát umístil na druhém místě ve třídě v Targa Florio v letech 1963 a 1964, a to v sestavě Bordeu/Scarlatti a Norinder/Pico Troiberg. Při závodech v roce 1964 bylo vozu přiděleno číslo 112, které nese dodnes.
V polovině roku 2012 se podvozek #3445 GT stal účastníkem nehody s vozem Hyundai během příprav na letošní klasiku Le Mans ve Francii. Za volantem tehdy seděl miliardář a majitel vozu Christopher Cox, kterému se při relativně malé nehodě nic nestalo. Vůz však utrpěl poškození přední části a byl okamžitě odeslán do oddělení Ferrari Classiche, které na konci roku 2014 dokončilo jeho renovaci. Během pobytu v Maranellu byl vůz restaurován do původní konfigurace motoru a karoserie, ve které byl za Norinderova vlastnictví.
Tento model byl ručně vyroben s využitím vlastních dat CAD vytvořených naskenováním originálního vozu do všech detailů. Výsledný prototyp prošel přísnou kontrolou ze strany Ferrari, aby byla zajištěna naprostá přesnost.
