FIA versus Le Mans: spor o peníze z WEC připomíná rozkoly, které vytrvalostní závody už jednou málem zabily

Zpráva, kterou minulý týden přinesl německý Auto Motor und Sport, nevypadala jako náhoda. Podle ní vypršely dvě klíčové smlouvy mezi Mezinárodní automobilovou federací FIA a Automobile Club de l’Ouest (ACO), pořadatelem 24 hodin Le Mans: první svěřuje organizaci mistrovství světa vytrvalostních vozů (WEC) dceřiné firmě ACO Le Mans Endurance Management, druhá zaručuje, že Le Mans je součástí seriálu. Obě měly být obnoveny už v červnu a obě určují, kolik peněz ACO odvádí federaci za status mistrovství světa. FIA prý považuje současné podmínky za nevýhodné, vztahy mezi prezidentem FIA Mohammedem Ben Sulayemem a šéfem ACO Pierrem Fillonem jsou napjaté a šéf komise FIA pro vytrvalostní závody Richard Mille má na konci roku odejít. Podle Sportscar365 federace dokonce zvažuje, že by seriálu našla jiného promotéra.

Obě strany od té doby spor zlehčují a společně potvrdily, že dohoda platí do konce sezony 2027 a o jejím prodloužení se jedná. Joe Saward ve svém newsletteru The Business of Motorsport ale upozorňuje, že únik informací měl zjevně adresáta: autorem zprávy je zkušený a dobře napojený novinář, který nemá sklon k senzacím. Někdo chtěl, aby se o napětí vědělo.

Proč FIA potřebuje víc peněz

Pozice federace se dá pochopit jen v širších souvislostech. FIA je finančně závislá na formuli 1 a nemůže na ni tlačit příliš, aby si F1 nezaložila vlastní šampionát. Už léta se proto snaží vydělávat víc na ostatních seriálech, což se jí navzdory novým smlouvám s formulí E a mistrovstvím světa v rally daří jen omezeně. Jediné velké mistrovství světa, které federaci přináší málo, je právě WEC. ACO odmítá platit víc a vzdát se vlivu, a Ben Sulayem podle Sawarda věří, že ho k tomu donutí hrozbou konkurenčního seriálu.

Historie, která se opakuje

Vytrvalostní závody si tenhle film už několikrát prošly. ACO, založený v roce 1906 jako Automobile Club de la Sarthe, uspořádal první Grand Prix historie a v roce 1923 první čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans. Mistrovství světa vzniklo až v roce 1953 a v roce 1982 dostalo název WEC spolu s pravidly skupiny C, která místo objemu motoru omezovala spotřebu paliva. Následovala zlatá éra Porsche 956 a 962, Jaguaru, Sauberu-Mercedesu a Mazdy. Pak FIA proti vůli ACO prosadila třiapůllitrové motory po vzoru F1, náklady vyletěly, počty přihlášených klesly a po sezoně 1992 šampionát zanikl. Mistrovství světa neexistovalo sedmnáct let.

V mezidobí ACO rozvíjel vlastní prototypy LMP, s Donem Panozem založil American Le Mans Series a později evropskou odnož, zatímco FIA zkoušela vlastní GT seriály. Teprve když se prezidentem federace stal Jean Todt, zvolil pragmatickou cestu: v roce 2012 vzniklo nové WEC s ACO jako promotérem. Problémy zmizely, i když FIA na tom nikdy moc nevydělala. Saward připomíná i americkou paralelu: rozkol mezi CART a Indy Racing League z roku 1996, kdy majitel Indy 500 Tony George založil vlastní seriál. Obě série se dvanáct let vzájemně oslabovaly a IndyCar se z toho nevzpamatoval dodnes.

Kdo drží trumfy

Kdyby k rozdělení došlo, automobilky by se rozhodovaly snadno. Le Mans je pro ně důležitější než titul mistra světa, a pokud by měly vybírat mezi šampionátem FIA bez Le Mans a závodem ACO bez titulu, většina by šla za závodem. Větší riziko je, že by některé z nich přesunuly rozpočty do méně rozhádaného prostředí a současný rozmach hypersportů by skončil. FIA by pak držela větší podíl na seriálu, který by nemusel přežít.

Sawardův závěr je jednoznačný: Ben Sulayem to může zkusit, ale poškodí sport a nejspíš neuspěje, stejně jako dřív neuspěl Max Mosley se svými tlaky ani Todt s alternativami. Bylo by pošetilé zničit to, co ACO za dvanáct let z WEC vybudoval, jen proto, že federace chce víc peněz. Nejpravděpodobnější scénář je proto řinčení šavlemi a nakonec ústup FIA. Otázkou zůstává, kolik důvěry mezi oběma stranami se do té doby stihne rozbít.