Deset nejzajímavějších odchodů z F1 do amerických IndyCar
Romain Grosjean nedávno oznámil přestup do IndyCar s týmem Dale Coyne Racing. Kromě oválových závodů se zúčastní většiny sezony a všichni s napětím očekávají, co někdejší šampion GP2 na americké závodní scéně předvede. Bude následovat jména jako Emerson Fittipaldi, Nigel Mansell nebo Alex Zanardi, nebo se naopak přidá na seznam k jezdcům jako Johnny Herbert, kteří v Americe nikdy neprorazili?
Přejít z formule 1 do IndyCar není nic atypického. Romain Grosjean není ani zdaleka prvním jezdcem, který si jako pokračování své kariéry vybral právě tuto americkou závodní sérii.
Některým bývalým jezdcům formule 1 se v IndyCar dařilo – např. Emerson Fittipaldi nebo Nigel Mansell se stali místními šampiony. Poté jsou jezdci, kteří ve formuli 1 nezářili, ale v IndyCar patří k velkým hvězdám (např. Alexander Rossi). Romain Grosjean ale může následovat jezdce, kteří se vůbec nepředvedli – jako např. Norberto Fontana.
Pojďme se spolu podívat na deset jezdců, kteří po účasti v Mistrovství světa formule 1 okusili americké IndyCar Series. Jejich osudy byly mnohdy úplně odlišné a Romain Grosjean by si z nich mohl vzít před svým debutem ponaučení.
Mark Blundell
Mark Blundell závodil ve formuli 1 naposledy v roce 1995. Na sezonu 1997 o něm sice uvažoval Sauber, ale ten si nakonec vybral Johnnyho Herberta. Blundell tak zamířil do Ameriky.
Sezonu 1996 ale nezahájil Blundell úplně nejlépe. V druhém závodě v Riu si zlomil nohu. Svého vrcholu dosáhl o rok později, kdy zvítězil celkem ve třech závodech. Blundell a jeho kolega Gugelmin byli jedinými jezdci, kteří ke konci roku ohrozili Alexe Zanardiho, ale o titul nakonec nebojovali.
Blundell zakončil rok 1997 na šestém místě. A tím završil své úspěchy na americké scéně. V dalších třech letech se už na stupních vítězů neukázal, nejlépe dojel šestý ve Fontaně v roce 1998.
Rubens Barrichello
Brazilec Rubens Barrichello ukončil svou kariéru jezdce formule 1 u Williamsu v roce 2011. Následně se rozhodl vydat do Ameriky, kde začal závodit po boku svého přítele Tonyho Kanaana u týmu KV Racing Technology.
Barrichello ale nedokázal výrazně zazářit. Nejlépe skončil čtvrtý v Sonomě a celkově posbíral 289 bodů (což je na IndyCar poměrně málo). Sezonu zakončil na dvanáctém místě. V polovině sezony se Barrichello rozhodl, že v IndyCar nadále pokračovat nebude. Místo toho se vrátil do Brazílie, kde se v roce 2014 stal šampionem seriálu Stock Car V8 series.
Takuma Sato
Někdy si i po odchodu z formule 1, kde jezdec nedosáhl kýžených výsledků, musí závodník na úspěch počkat. Takhle to bylo i v případě Takumy Sata, japonské hvězdy, která v královně motorsportu získala jen jedny stupně vítězů.
Takuma Sato v IndyCar zažil snad všechno. Startoval poslední, ale i první, dojížděl na chvostu pole, ale okusil i sladké triumfy. Nikdy naneštěstí nebyl dostatečně konzistentní, aby bojoval o titul, ale přesto patří mezi největší hvězdy amerického motorsportu.
Ptáte se proč? Takuma Sato je totiž dvojnásobný vítěz Indianapolis 500! Poprvé zvítězil v roce 2017 a podruhé vloni. Pokud by Grosjean následoval Sata a ve slavné pětistovce triumfoval, umlčel by mnohé své kritiky.
JJ Lehto
JJ Lehto opustil formuli 1 po roce 1994. Poté se několik let „potuloval“ ve vytrvalostních závodech, kde dokonce bojoval o mistrovský titul. Mercedes mu následně pomohl ke vstupu do šampionátu CART, kde začal závodit pro tým Hogan.
Lehto byl považován za velmi talentovaného jezdce, který ale neměl dostatek zkušeností s americkou závodní scénou a ani neměl štěstí na techniku. Jeho nejlepším výsledkem bylo páté místo na městském okruhu Surfers Paradise v Austrálii.
Lehto očekával od svého krátkého působení v IndyCar více. Celou sezonu zakončil s 25 body na dvacátém místě a o rok později už opět závodil ve vytrvalostních závodech. Tentokrát už ale v Americe, kde v roce 2004 získal v kategorii LMP1 titul s Audi.
Justin Wilson
Justin Wilson se ve formuli 1 příliš neohřál – u Jaguaru odjel jen jeden ročník a následně začal pokukovat po angažmá za oceánem.
Wilson začal závodit v Champ Car v roce 2004 a o rok později už získal své první vítězství. Celkově zakončil sezonu na třetím místě a v následujících dvou letech skončil dokonce na druhém místě.
Po sjednocení IndyCar a Champ Car začal závodit pro tým Hewman/Haas/Lanigan a v roce 2009 už pilotoval monopost týmu Dale Coyne Racing, pro který bude závodit i Romain Grosjean.
Wilson sice už nenavázal na úspěchy z Champ Car, ale stále patřil mezi jezdce, kterých se ostatní soupeři báli. Naneštěstí přišel Wilson o život během pětistovky v Poconu v roce 2015.
Tora Takagi
Japonci to neměli v IndyCar nikdy jednoduché. Uspět na americké scéně se dařilo a daří hlavně Takumu Satovi, své si ale v Americe na začátku milénia obkroužil i Tora Takagi.
Takagi závodil ve formuli 1 v letech 1998 a 1999 pro Tyrrell. Ani jednou nebodoval a po ročním návratu do japonské formule 3000 začal Takagi závodit v CART.
Za tým Walker Racing ale nedokázal využít svých jezdeckých zkušeností a tak se po dvou letech přemístil do konkurenční série IndyCar, kde se během závodu v Texasu roku 2003 postavil na stupně vítězů. Na konci sezony 2004 ale bylo jasné, že se Takagi na americké vrcholové scéně neudrží. V roce 2005 opět závodil v domácí japonské formuli 3000.
Roberto Moreno
Roberto Moreno se neřadí mezi typický příklad jezdců, kteří ukončí kariéru ve formuli 1 a vrhnou se na závodění v IndyCar. Moreno měl ve skutečnosti zkušenosti z IndyCar dříve než z formule 1.
Moreno závodil v IndyCar už v letech 1985 a 1986, ani v jednom případě ale neodjel kompletní sezonu. Po dvou závodech ve formuli 1 v roce 1987 se na rok z vrcholových sérií stáhnul a zvítězil v juniorské formuli 3000. V roce 1989 pak opět brázdil okruhy s monopostem F1 týmu Coloni SpA.
Vrcholem Morenovy kariéry ve formuli 1 byla sezona 1991. Prvních 11 závodů odjel pro Benetton, dokud jej nevystřídal nadějný mladík Michael Schumacher – Moreno ho pak ve dvou závodech nahradil u Jordanu. Za celou sezonu vybojoval jen 10 bodů, dvakrát ale skončil na čtvrtém místě.
Po neúspěšné sezoně 1995 se Moreno vrátil do Ameriky, kde začal závodit pro tým Payton/Coyne Racing. Během závodu U.S. 500 (pětistovka, která v šampionátu CART nahrazovala závod Indianapolis 500, jenž spadal pod hlavičku IndyCar) dojel na třetím místě.
Moreno ale v následujících letech nezískal sedačku na celou sezonu a musel tedy svůj talent předvádět v omezeném počtu závodů. Tým Patrick Racing se ale nakonec rozhodl dát mu pro sezonu 2000 šanci a jak se ukázalo, byl to velmi dobrý tah.
Moreno získal jedno vítězství a šestkrát stanul na stupních vítězů. Ačkoliv to nikdo nečekal, dokončil 41letý Moreno v celkovém šampionátu na třetím místě. Na americké závodní scéně tedy skutečně ukázal – ačkoliv na „stará kolena“ – že talent nepostrádá.
Mika Salo
Mika Salo to měl ve formuli 1 těžké. Během sedmi let v královně motorsportu nedostal žádnou pořádnou příležitost na to, aby prokázal svůj talent. Nejvýrazněji se mu dařilo během šesti závodů v roce 1999, kdy zaskakoval za zraněného Michaela Schumachera u Ferrari. Salo získal dvoje stupně vítězů.
Po sezoně 2002 se Salo přesunul do Ameriky, kde si odkroužil pět závodních víkendů v šampionátu CART za tým PK Racing. Dokázal se sice rychle adaptovat – v Miami stál na stupních vítězů – ale nakonec zjistil, že americká závodní scéna nebude tím pravým ořechovým.
Salo se do Ameriky sice vrátil v roce 2005, tentokrát ale v šampionátu vytrvalostních závodů v kategorii GT.
Tým Haas letos auto nebude vůbec zlepšovat, nemá to prý smysl
Alex Zanardi
Alex Zanardi je ve světě – nejen! – motorsportu považován za skutečnou legendu. Zároveň patří mezi jezdce, jejichž kariéra v IndyCar a formuli 1 byla jednou z těch nejkontrastnějších.
Zanardi začal závodit ve formuli 1 v roce 1991, ale během čtyř let v královně motorsportu nedostal ani jednou možnost závodit na plný úvazek. Jeho nejlepším výsledkem bylo šesté místo z GP Brazílie 1993, kdy závodil pro Lotus.
V roce 1996 se tak Zanardi rozhodl vyzkoušet americký šampionát CART, kde si jeho služby najmul tým Ganassi. A Zanardi okamžitě exceloval. Během své první sezony zvítězil ve třech závodech, přičemž na okruhu Laguna Seca předvedl jeden z nejpamětihodnějších předjížděcích manévrů v historii amerického motorsportu.
V letech 1997 a 1998 posunul Alessandro svou úroveň ještě výše. Za obě sezony získal celkem 12 vítězství a na konci obou sezon si odvážel do domácí Itálie tituly šampiona.
Zanardiho však i nadále lákala formule 1 a když se po odchodu Jacquese Villeneuva uvolnilo místo u Williamsu, rozhodl se Zanardi opět zkusit své štěstí. Ani u tak špičkového týmu ale nepochodil a za celou sezonu nevybojoval ani jeden bod.
Po roce mimo závodní scénu se Zanardi vrátil do šampionátu CART, ročník 2001 se mu ale málem stal osudným. Jeho nehodu z německého Lausitzringu si vybaví snad každý čistokrevný fanoušek motoristického sportu.
Johnny Herbert
„Rozhodl jsem se, že příští rok přestoupím do šampionátu CART,“ oznámil na konci roku 2000 Johnny Herbert. „Myslím si, že tady mám největší šanci získat titul.“
Herbert těmito slovy oznámil konec kariéry ve formuli 1 a přestup na prestižní americkou scénu. Věřil, že se mu podaří zopakovat úspěchy Alexe Zanardiho. To se ale nikdy nestalo.
Herbert jednoduše řečeno nedostal žádnou nabídku. Ačkoliv o sobě mluvil jako o jezdci, který by mohl vybojovat titul, žádný tým jej neoslovil. S IndyCar se tak setkal jen a pouze jedinkrát, a to v roce 2002, kdy se zúčastnil závodu Indy 500. Do závodu se však nekvalifikoval.
Johnny Herbert se ale nesesypal a rozhodl se pokračovat dál, tentokrát v americké Le Mans Series. Jak se ukázalo, právě tohle byla správná volba. V letech 2002 až 2004 dojel se svou posádkou na druhém místě ve čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Vytrvalostní závody pro něj byly zkrátka tou lepší kariérní volbou.
