Co zachránilo Romaina Grosjeana a proč je kolem havárie tolik emocí
Byly to nekonečné minuty děsivého čekání na výsledek něčeho, co nevypadalo vůbec dobře. Jak v komentátorské kabině tak nepochybně u fanoušků doma. Bez nadsázky šok ze scény, která se dneska už nevidí a je typická pro období 70. let. A s šokem přichází stres a emoce všeho druhu. Je přesto možné se nějak racinálně podívat na znepokojující chvíle tak kráce po nehodě?
Pamětníci nebo historici by určitě vzpomněli na piloty, jakými byli třeba Piers Courage, Roger Williamson, François Cevert, Riccardo Paletti, Peter Revson, Ronnie Peterson, Jochen Rindt a další. Společné mají to, že za jejich smrt mohou převážně svodidla nebo plameny. Nebo obojí.
To ale byla 70. a začátek 80. let. Koncepce bezpečnosti a záchrany pilotů ve srovnání z dneškem v podstatě neexistovala. Trýznivá úmrtí zvedla vlnu kritiky a aktivit bojujících za zvýšení bezpečnosti. Za co dříve museli bojovat sami piloti, je dnes kontinuální proces FIA neustálého zlepšování bezpečnosti. Za půl století urazila F1 obrovskou cestu. Tak velkou, že někteří hořekují nad tím, jak je vlastně sterilní. Na nějakou dobu možná po neděli takové stížnosti utichnou.
Ze závodní dráhy v prvním kole Velké ceny Bahrajnu vystřelil Grosjeanovu formuli kontakt kolo na kolo s AlphaTauri Daniila Kvjata. Když se oprostíme od děsivých následků, Romain Grosjean asi neposoudil situaci úplně správně, když se rozhodl přesunout zleva doprava ve snaze dostat se před soupeře tak výrazně, aniž by si připustil, že by vpravo od něj někdo mohl být. Skončit vzájemná kolize Grosjeana s Kvjatem pouhým smykem nebo poškozeným autem, dneska by se francouzskému pilotovi spíše hubovalo. Ale k takovým nedorozuměním a kolizím v úzce semknutém peletonu závodníků prostě občas dojde, byť Romain Grosjean by asi nejspíš byl určen jako viník.
K dispozici jsou dnes vlastně jen televizní záběry a fotografie z apokalyptické scény. Na jejich základě si mohou lidé utvářet názory, ale důležité budou výsledky zevrubného a oficiálního vyšetřování FIA, které bude mít k dispozici další zdroje informací: samotnou formuli nebo telemetrická data. Grosjean s formulí vážící skoro 750 kg (plus 100 kg paliva) vletěl do svodidel v rychlosti přes 200 km/h. To je enormní možnoství kinetické energie. Formule se do svodidel zakousla jako nůž do plechovky. Konstrukce svatozáře pomohla rozevřít prostor v železné konstrukci. Nebýt jí, byla by to Grosjeanova hlava.
Zadní část auta s motorem se utrhla a zůstala před svodidly. Jakkoli si musíme počkat na oficiální závěry, vypadá to, že došlo k odtržení palivového ventilu od zbytku palivového systému. To mělo za následek uvolnění určitého množství paliva, které okamžitě chytlo. At už od něčeho horkého nebo z jiné příčiny. Ohnivá koule byla děsivá, ale šéf F1 Ross Brawn odhaduje, že za ni může ‘jen’ několik kilogramů uvolněného paliva. Pokud ano, lze si jen těžko představit rozsah požáru, kdyby se do prostoru dostalo všech téměř 150 litrů paliva. Vypadá to ale, že palivová nádrž jako taková vydržela. Ta se nachází v bezpečnostním prostoru vozu (fuel survival cell) právě proto, aby velké havárie neměly za následek uvolnění velkého množství benzinu do prostoru. Není bez zajímavosti, že součet objemu benzinu v různých částech palivového systému mimo fuel survival cell nesmí přesahovat pouhého čtvrt litru (ještě vloni to byly dva litry).
V jakési formě šoku museli být úplně všichni. Před svodidly jen půlka auta, ta druhá včetně pilota kvůli obrovským planenům prakticky nezvěstná. Kritickým faktorem bude nejspíš fakt, že díky výdrži bezpečnostní kapsle pilota, systému HANS (Head and Neck Support system) chránící jezdcovu páteř a krk, bezpečnostním pásům, konstrukci svatozáře a řadě dalších prvků zůstal pilot po nárazu nezraněn a při vědomí. Ohnivzdorná několikavrstvá kombinéza pak darovala jezdci kritické vteřiny na vlastní záchranu, na které s pudem sebezáchovy pracoval v době, když posádka zdravotnického vozu a traťoví maršálové pracovali na zkrocení plamenů, aby se hlavní lékař F1 Ian Roberst dostal k jezdci. Ještě se při psaní textu chvěji rozrušením.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Když bylo očividné, že pilot zdánlivě nemožné přestál s relativně minimálními následky, došlo ke komunikaci mezi ředitelstvím závodu a režií přenosu, která pak do vysílání spustila opakované záběry, aby svět mohl lépe pochopit, co se vlastně stalo. Byly to znepokojivé obrázky pro diváky a tím spíš pro samotné piloty, které čekal restart závodu s puncem hororu. Dá se tak pochopit rozezlená reakce některých z nich, například Daniela Ricciarda, který pouštění opakovaných záběrů označil za “nechutné”.
Nemyslím, že by režie přenosu provedla něco nechutného. Hned po havárii, kterou zaznamenal živě takzvaný world feed, už nebylo místo nehody vůbec zabíráno. Kamery se taktně odvrátí pokaždé, kdy není zřejmé, jak to s pilotem vypadá. Jakmile se ale ukázalo, že Romain Grosjean se z nehody dostal, je při vědomí, komunikuje a spolupracuje, nevidím důvod k nepouštění opakovaných záběrů toho, co se vlastně stalo. Nelze svět motorsportu v televizi rozdělit na záběry závodění a na záběry incidentů a havárií, které pak budou cenzurovány, ale které jsou toho závodění součástí. Nakonec, jak řekl šéf Haasu Günther Steiner, byla to tak nejrychlejší masová komunikace, jak nejen světu, ale i blízkým a přátelům sdělit, že to nakonec všechno dobře dopadlo. Naopak: nemít opakované záběry ve vysílání, byla by to zpráva daleko, daleko horší.
Lze si jen těžko představit rozměr událostí, kdyby Romain takovouhle nehodou nepřežil. A že si řada lidí minuty po havárii neuměla představit lepší výsledek. Bylo by to silné zemětřesení ve světě formule 1, které by si do rozsahu nezadalo s událostmi v roce 1994. V nedělním Bahrajnu to bylo lidově řečeno o fous. Až emoce opadnou, sesbírají se fakta a udělají analýzy, tak už v klidu a racionálně se pak identifikují nedostatky a hlavně náměty na zlepšení. To, že F1 dostala takovou možnost bez ztráty lidského života, je potřeba přijmout s velkou pokorou.
