20 šampionů F3000. Kteří naplno prorazili do F1 a kteří selhali?

Formule 3000 byla po dvě dekády předstupněm F1. V roce 2005 byla nahrazena sérií GP2.

Štítky: Jean Alesi Juan Pablo Montoya Nick Heidfeld Olivier Panis Zveřejněno 30. 01 2025 — Dominik Kovář

V letech 1985 až 2004 existovala série F3000, která byla dnešní obdobou F2. Zatímco aktuální F2 a předchozí série GP2 měla v řadách svých šampionů několik vítězů grand prix (GP2 dokonce dva mistry světa), v tehdejší F3000 to tak slavné nebylo.

Během dvacetileté historie se šampiony F3000 stali piloti, kteří se posléze do F1 vůbec nedostali nebo také ti, kteří v královně motorsportu měli reprezentativní kariéru. Tyto piloty jsme rozdělili do dvou skupin.

Ti, kteří neuspěli:

Jean-Christophe Bouillon – 1994

Francouzský závodník byl nadějným talentem, kterému se v roce 1994 povedlo vyhrát šampionát F3000. Sen o formuli 1 se mu splnil v průběhu sezóny 1995, když v Sauberu na 11 závodů nahradil Karla Wendlingera. Bouillon sice dvakrát bodoval, výrazně však neprorazil a na týmového kolegu Heinze-Haralda Frentzena většinou nestačil. Tím Bouillonova kariéra ve formuli 1 skončila a nastal přesun do vytrvalostních závodů.

Vincenzo Sospiri – 1995

Vincenzo Sospiri strávil v F3000 pět sezón, než se dočkal vytouženého titulu. Pro rok 1996 už ve formuli 1 nebylo místo a Sospiri si musel vystačit s rolí testovacího jezdce pro Benetton. O rok později se stal pilotem stáje MasterCard Lola. Jeho kariéra ale skončila ještě dříve, než pořádně začala. Tým se v úvodním závodě sezóny ani nezvládl kvalifikovat a ze šampionátu se stáhl. Sospiri již ve formuli 1 šanci nikdy nedostal a přesunul se do USA, kde výrazněji neprorazil.

Jörg Muller – 1996

Dalším šampionem F3000 se stal naopak úplný nováček. I přes svůj nesporný talent se Muller do formule 1 nikdy nedostal. V letech 1997 a 1998 byl testovacím jezdcem stájí Arrows a Sauber, v letech 1999 až 2001 pracoval jako vývojový jezdec pro BMW-Williams. Muller se asi nejvíce proslavil závoděním v mistrovství světa cestovních vozů, kde byl v letech 2005 až 2009 továrním jezdcem BMW.

Bruno Junqueira – 2000

Ještě před svým titulem v roce 2000 byl Bruno Junqueira blízko zisku sedačky u Williamsu, kde byl testovacím jezdcem. Místo nakonec získal Jenson Button a Junqueira pokračoval v F3000, kde se toho roku stal šampionem. Další nabídka již ze světa F1 poněkud překvapivě nepřišla a Junqueira se tak vydal do zámoří, kde závodil v sérii CART. Zde skončil brazilský pilot v konečném hodnocení třikrát druhý a vyhrál několik závodů.

Bjorn Wirdheim – 2003

Předposledním šampionem série F3000 se stal švédský závodník Bjorn Wirdheim. Po titulu měl Wirdheim několik možností ve formuli 1. Po testech s týmy BAR a Jordan se Wirdheim nakonec jako třetí jezdec upsal Jaguary. Nebylo z toho však nic více, než pár odjetých tréninků. Wirdheim poté zamířil na rok do Champ Car. Po roční zastávce v USA zamířil švédský pilot do japonské série Super GT.

Ti, kteří uspěli:

Jean Alesi – 1989

Alesi byl v roce 1989 v F3000 natolik úspěšný, že mohl poslední závod sezóny vynechat a plně se soustředit na začlenění ve formuli 1 se stájí Tyrell. Alesi tím nastartoval úspěšnou kariéru v královně motorsportu, která nakonec trvala až do roku 2001. Francouzský závodník absolvoval 201 startů a byť vyhrál jediný závod (GP Kanady 1995 s Ferrari), patřil se 32 pódii, 2 pole positions, 4 nejrychlejšími koly a 241 body k těm lepším pilotům své generace. Nejvíce se Alesimu dařilo v Benettonu – v letech 1996 a 1997 skončil v konečném pořadí šampionátu čtvrtý.

Olivier Panis – 1993

O čtyři roky později F3000 zažila dalšího francouzského šampiona. Tentokrát jím byl Olivier Panis, který se díky tomuto triumfu dostal do F1 s týmem Ligier. V roce 1996 přišlo jediné vítězství Panise a to v Monaku – bláznivý závod tehdy dokončili pouze tři jezdci! Nakonec Panis v F1 vydržel 10 let, když závodil za týmy Ligier, Prost, BAR a Toyota.

Juan Pablo Montoya – 1998

Z kolonky mistrů šampionátu F3000 je Juan Pablo Montoya tím, kdo měl nejblíže k tomu se stát mistrem světa ve formuli 1. Montoya si dal s formulí 1 na čas, po triumfu v F3000 ještě závodil v USA, kde získal titul v sérii CART v roce 1999 a o rok později vyhrál slavný závod 500 mil Indianapolis. Od roku 2001 se stal pilotem stáje Williams a hned ukazoval, že Montoya je přesně to, co F1 v dominující éře Michaela Schumachera potřebovala. Blízko byl Montoya titulu právě v roce 2003, ale nakonec byl pokořen Kimim Räikkonenem a Michaelem Schumacherem. V polovině roku 2006 Montoya, tehdy závodící již za McLaren, formuli 1 opustil. Během své krátké kariéry v královně motorsportu zanechal působivý dojem – během 94 závodů se stal sedmkrát vítězem, získal 13 pole positions, 12 nejrychlejších kol a 30 umístění na stupních vítězů.

Nick Heidfeld – 1999

Z kategorie “úspěšných” je Nick Heidfeld jediným pilotem, který ve formuli 1 nevyhrál. To ale neznamená, že by se Heidfeld měl za svou kariéru v F1 stydět. Po triumfu v F3000 do F1 nakoukl se stájí Prost. V roce 2001 závodil za Sauber po boku Kimiho Räikkonena. Po konci Miky Häkkinena v McLarenu byl Heidfeld hlavním favoritem na zisk této sedačky, přednost ale nakonec dostal právě jeho týmový kolega. Svým způsobem toto rozhodnutí formovalo kariéru Heidfelda, který nikdy neměl vůz, se kterým by mohl pravidelně bojovat o vítězství. I přesto si během 183 závodů připsal 13 pódiových umístění, díky čemuž drží rekord v počtu nejvíce pódií bez vyhraného závodu. Poslední závod v F1 absolvoval Heidfeld s týmem Lotus během GP Maďarska 2011.