10 nejlepších jezdců, kteří ve formuli 1 nikdy nevyhráli
Historie formule 1 zná příběhy necelých osmi stovek závodních jezdců, ale jen 110 z nich stanulo na nejvyšším stupínku. Někteří se nám ale zaryli do paměti i přesto, že nikdy nevyhráli – pojďme se podívat na deset nejlepších, kteří neměli to štěstí a zlatou trofej nad hlavu nikdy nepozvedli.
Tom Pryce
Skalní fanoušci motorsportu jméno Toma Pryce určitě dobře znají. V pouhých 27 letech zahynul během GP Jižní Afriky 1977, když na trati srazil traťového maršála, jenž se za horizontem vydal hasit závodní monopost.
Kromě své tragické nehody se ale proslavil i svým jezdeckým umem. Pryce patřil mezi jezdce, jimž byla předpovídána velká budoucnost. Sám Pryce si to nikdy nechtěl přiznat, byl velmi skromný. Celou svou kariéru (kromě prvního závodu, který absolvoval u týmu Token) závodil pro stáj Shadow a získal pro ni 2 stupně vítězů a pole position.
Přestože dostal nabídku od Lotusu, zůstával věrný Shadowu. Nejlépe zakončil sezonu na celkovém desátém místě v roce 1975. Sice nikdy nezvítězil v mistrovském závodě, jednu výhru si ale odvezl z nemistrovského Závodu šampionů v roce 1975.
Jean-Pierre Jarier
Jean-Pierre Jarier patřil mezi vzkvétající hvězdy sedmdesátých let, nikdy ale nedostal příležitost závodit pro nejlepší tým. Tři sezony strávil u týmu Shadow, s kterým získal stupně vítězů v Monaku, na vítězství ale pomýšlet nemohl.
Během GP Brazílie 1975 si vyjel pole position a v závodě v jednu chvíli vedl celý startovní rošt o více než 20 sekund. Do cíle ale nedojel – několik kol před koncem závodu ho zklamal palivový systém. Pro výhru si dojel domácí miláček Carlos Pace.
Svou velkou šanci dostal v roce 1978 po smrti Ronnieho Petersona. Hned ve svém druhém závodě pro Lotus získal Jarier pole position, ale ani zde cíl závodu neviděl. V roce 1979 závodil pro Tyrrell a odjel bezpochyby svou nejlepší sezonu ve formuli 1 – celkově skončil na 11. místě.
Jenson Button se vrací k závodění, se svým týmem pojede v Extreme E
Stefan Bellof
Když se mluví o talentu Ayrtona Senny, mnozí fanoušci zmiňují i jméno ve formuli 1 nepříliš úspěšného německého závodníka Stefana Bellofa. Ten byl totiž na začátku 80. let považován za velkou hvězdu, o které se mluvilo jako o budoucím šampionovi.
Stefan Bellof ale nestihl svůj talent přetavit v úspěch ve formuli 1. Ve sportovních vozech byl ale velmi úspěšný – v roce 1984 získal titul ve vytrvalostních závodech a také v německém šampionátu DRM.
Ve formuli 1 odjel necelé dvě sezony. V obou případech závodil Bellof pro tým Tyrrell a stejně jako Senna byl v roce 1984 úplným nováčkem. Oba se tehdy proslavili závodem v Monaku – Ayrton Senna se na mokré trati prodíral startovním polem až na druhou pozici a začal stahovat vedoucího Prosta. Jak se však mylně tvrdí, nebyl Senna ke konci závodu nejrychlejším jezdcem – tím byl právě Stefan Bellof. Pokud by závod nebyl předčasně ukončen, mohl podle mnohých Bellof dojet nejen Prosta, ale později i Ayrtona Sennu.
Svůj potenciál ale ve formuli 1 Bellof nikdy neodkryl celý. V roce 1985 zahynul během vytrvalostního závodu v belgickém Spa-Francorchamps.
Derek Warwick
Derek Warwick zahájil svou závodní kariéru u Tolemanu v roce 1981. Svůj jezdecký potenciál nemohl v pomalém monopostu britského týmu demonstrovat, přesto si jej však Renault vybral jako náhradníka za odcházejícího Alaina Prosta.
V roce 1984 získal Warwick u Renaultu čtyři stupně vítězů a celkové 7. místo bylo jednoznačně jeho nejlepším výsledkem ve formuli 1. Před sezonou 1985 odmítl nabídku od Williamsu, čehož následně litoval – Williams totiž ve spolupráci s Hondou zvítězil v šampionátech v letech 1986 a 1987.
Zatímco forma Williamsu stoupala, forma Renaultu klesala. Francouzská automobilka se na konci roku 1985 rozhodla ukončit své působení ve formuli 1 a Warwick byl tak bez sedačky. Možnost závodit u konkurenceschopného Lotusu vetoval Ayrton Senna, tehdejší týmová jednička Lotusu.
Warwick následně závodil u týmu Arrows a v roce 1990 nakonec i u Lotusu, jenže tehdy se britský tým už dávno neřadil mezi nejlepší stáje na startovním roštu. Po odchodu z formule 1 si Warwick spravil chuť výhrou v Le Mans – s Peugeotem oslavoval triumf v roce 1992. Přesto se o rok později ještě na jednu sezonu objevil v královně motorsportu, avšak neúspěšně s týmem Footwork.
Členkou akademie Ferrari F1 je poprvé ženská závodnice: Maya Weugová
Stefan Johansson
Švédský závodník, o němž se mluvilo jako o nástupci Ronnieho Petersona, patřil mezi nejtalentovanější jezdce ve startovním poli. Svůj talent dokazoval u dvou nejdéle působících týmů formule 1 – Ferrari a McLarenu.
Dohromady získal během své kariéry dvanáct stupňů vítězů, ani jednou ale nezvítězil. Johansson byl nedaleko vítězství během GP San Marina 1985, ale tři kola před cílem mu došlo palivo. O dva závody později, v Kanadě, skončil jen dvě sekundy za týmovým kolegou Michelem Alboretem.
Po jednoletém angažmá u McLarenu odešel Johansson k Ligieru. Během šestnácti závodů však nezískal ani jeden bod a pro sezonu 1989 si zvolil angažmá u týmu Onyx. Kromě třetího místa z GP Portugalska 1989 však ale žádné pozitivní výsledky nepřišly, a tyto čtyři body se staly Johanssonovými posledními ve formuli 1.
Romain Grosjean
Ačkoliv ho provázely mnohé karamboly a v posledních letech se trápil u středopolového Haasu, nelze Romaina Grosjeana do listu deseti nejlepších jezdců bez vítězství nezařadit. Francouz předvedl svůj talent nejvýrazněji v roce 2013 u Lotusu, kde druhým rokem působil jako kolega Kimiho Räikkönena.
Ke konci roku Räikkönena dokonce porážel a několikrát byl nedaleko vítězství. Naposledy se na stupních vítězů objevil v rámci GP Belgie 2015, tehdy využil defektu Sebastiana Vettela a sebral pro sebe a tým Lotus jediné stupně vítězů roku.
Pětileté angažmá u Haasu bohužel nepřineslo kýžené ovoce. V loňské sezoně Grosjean skončil na bodech jen jednou, a to během GP Eifelu, kde si vyjel deváté místo. Svou kariéru ve formuli 1 pak zakončil děsivou nehodou v GP Bahrajnu, ze které vyvázl s popáleninami rukou. Bohužel se do konce sezony v kokpitu už neukázal.
Jean Behra
Francouz Jean Behra si do své poličky vystavil celkem 11 vítězných trofejí – bohužel ale ani jednu ze závodu, který se počítal do mistrovství světa. Behra zářil především v nemistrovských závodech, v šampionátu ale tak úspěšný nebyl.
V 50. letech závodil pro týmy Grodini, Maserati, BRM nebo Ferrari. Celkově stanul na stupních vítězů devětkrát – nejlépe se mu dařilo v roce 1956, v celkovém pořadí skončil na výtečném čtvrtém místě. Behra zahynul v předvečer GP Německa 1959, když se účastnil závodu formule 2.
Martin Brundle
Mladší diváci Martina Brundla znají spíše zpoza mikrofonu, Brundle ale dlouhé roky působil jako závodní jezdec ve formuli 1. Nepatřil mezi pomalé jezdce, ale nikdy nedostal příležitost závodit pro mistrovský tým.
Tři roky strávil u Tyrrellu, poté odešel závodit k týmu Zakspeed. V roce 1988 se zúčastnil jednoho závodu v kokpitu Williamsu. V roce 1992 dostal příležitost závodit u Benettonu po boku Michaela Schumachera. Získal celkem pět stupňů vítězů a v celkovém pořadí si vyjel šestou pozici.
V roce 1994 dostal šanci závodit pro McLaren, tehdejší spolupráce s Peugeotem ale nedovedla stáj z Wokingu k boji o mistrovský titul, Brundle se tedy radoval jen ze dvou stupňů vítězů. Kariéru zakončil u Jordanu v roce 1996.
Nick Heidfeld
Nick Heidfeld drží ve formuli 1 nelibý rekord – je jezdcem, který získal největší počet stupňů vítězů, aniž by se postavil na nejvyšší stupínek. Na pódiovou ceremonii se dostal dohromady třináctkrát.
Největší šanci na výhru měl u BMW v roce 2008, svou příležitost ale využil jeho týmový kolega Robert Kubica. Nick Heidfeld byl známý svou výbornou konzistencí – dokončil neskutečných 33 závodů v řadě mezi lety 2007 a 2009.
Kariéru ve formuli 1 zakončil u stáje Lotus Renault GP v roce 2011, kde nahrazoval zraněného Roberta Kubicu. V rámci GP Malajsie si dokonce naposledy stoupnul na stupně vítězů.
Chris Amon
Podobně jako tomu bylo u Stefana Bellofa a řadě dalších závodníků, úspěch v jiných motoristických šampionátech hned neznamená zajištěný úspěch ve formuli 1. Podobné tomu bylo i v případě Chrise Amona.
Novozélanďan Amon závodil ve formuli 1 v šedesátých letech. Nejlépe se mu dařilo u Ferrari v roce 1967 – čtyřikrát dojel na stupních vítězů, ale ani jednou nezvítězil. Nepřálo mu totiž štěstí, několikrát odstoupil z vedoucí pozice kvůli technickým problémům.
Amon pokračoval ve formuli 1 až do roku 1976 a během svého působení v královně motorsportu získal 11 trofejí. Úspěch mu ale přinášely jiné závodní kategorie – společně s Brucem McLarenem například zvítězil v legendárním ročníku 24 hodin Le Mans v roce 1966 za volantem vozu Ford GT40.
