Více než 110 let GP Francie – co jste možná nevěděli

Po deseti letech se do kalendáře šampionátu F1 vrací Velká cena Francie. Ta byla součástí již vůbec prvního ročníku 1950, ale její historie sahá daleko před začátek novodobé etapy seriálu mistrovství světa. Pojďme se společně ohlédnout za nejzajímavějšími momenty kolébky šampionátu, jejíž historie sahá až do doby více než před 110 lety.

Štítky: GP Francie Historie Zveřejněno 23. 06 2018 — Tomáš Richtr

1906 – Historicky uznávaný jako první závod velké ceny v historii automobilismu. Vyhrál jej Maďar Ferenc Szisz s řídícím mechanikem M. Marteau  na voze Renault AK 90CV. Pokud jste přemýšleli, co je to za siluetu závodníka před hlavní bránou maďarského Hungaroringu, je to právě Ferenc Szisz. Tento první závod se jel v Le Mans. Nebo spíše v Le Mans a rozlehlém okolí. Na  veřejných cestách daného regionu se jezdilo na okruhu v délce 103 kilometry. První den se odjelo 6 okruhů, druhý den také. Celkem dvanáct kol, přes 12 hodin a skoro 1240 kilometrů.

1907 až 1912 – Závody v letech 1907, 1908, 1912 se jely na okruhu Le Circuit de Dieppe. Dieppe je město na západě Francie v departmentu Seine-Maritime a regionu Normandie. ‚Nájezd na Dieppe‘ byl vojenskou operací kanadských a britských jednotek proti Třetí říší okupovanému francouzskému přístavu Dieppe během druhé světové války. Akce skončila katastrofou pro vyloděné síly, které utrpěly 60-70% ztrát. Jako pozitivum celé akce lze ale uvést, že zkušenosti britsko-kanadských jednotek a problémy, s nimiž se setkaly, byly zohledněny při přípravě vylodění v Normandii. Závod v roce 1907 vyhrál Ital Felice Nazzaro, jehož vítězství při GP Boloni 1908 inspirovalo desetiletého chlapce stát se závodníkem. Jmenoval se Enzo Ferrari.

Závod v roce 1908 vyhrál Němec Christian Lautenschlager na voze Mercedes. Jeho slavnější vítězství ale přišlo ve Velké ceně Francie 1914 v Lyonu, historickém městě ve středo-východní Francii.  Povedlo se mu to 4. července, týden po atentátu na Františka Ferdinanda d’Este, arcivévodu a následníka Rakousko-uherského trůnu. Pak bohužel přišla první světová válka.

Dva závody před tím (1912, 1913) vyhrál Georges Boillot, francouzský závodník a bojový pilot první světové války.

1921 až 1939 – Když se svět vzpamatoval z nesmyslné války, kterou si nedokázal odpustit vlastně jen o pár let později znovu, motorsport se vrátil k městu Sarthe, Le Mans. O rok později (1922) se závodilo ve Štrasburku, někdy německém někdy francouzském městě, dnes sídle Rady Evropy, Evropského parlamentu a Evropského soudu pro lidská práva. Sezonu 1923 tvořily závody v Indianapolisu, italské Monze a francouzském Tours, hlavním městě departementu Indre-et-Loire. Nachází se na jih od řeky Loiry, mezi Orleánem a pobřežím Atlantského oceánu.

Místo pořádání závodu se frekventovaně měnilo: Vrátil se Lyon, přišel dnes již primitivní okruh v Montlhéry 30 kilometrů jižně od Paříže. Miramas, okruh 2 kilometry od stejnojmenného města. Závod na něm v roce 1926 vyhrál Francouz Jules Goux. Ten se proslavil tím, že během závodu 500 mil Indianapolis vypil čtyři lahve šampaňského a stejně vyhrál. Byl prvním neamerickým vítězem slavného závodu. Areal dnes vlastní BMW a testuje na něm kamiony.

Před druhou válkou se jezdilo také v Saint-Gaudens, což  je francouzská obec v departementu Haute-Garonne v regionu Midi-Pyrénées. Také v Pau, i dnes populárním městském závodě. Grand Prix závody zavítaly do Reims-Gueux u Remeše, historického města v severovýchodní Francii, asi 150 km severovýchodně od Paříže. Ročníky 1938 a 1939 vyhráli reprezentanti nacistického Německa Manfred von Brauchitsch (Mercedes) a Hermann Paul Müller, který závodil za sdružení Auto Union, dnešního předchůdce Audi. Pak nastala pro lidstva jedna z dob temna…

1947 až 1949 – Před začátkem moderní éry šampionátu formule 1 se jely ještě tři závody v Lyonu a Reims-Gueux u Remeše. Závodní dráha měla jednoduchý trojúhelníkový tvar, ale byla přibližně 8 kilometrů dlouhá. V oficiální éře F1 se tu pak jelo ještě 11 velkých cen, byť na upravené dráze s modernizovanou infrastrukturou – na tehdejší dobu, samozřejmě.

1950 – U Remeše, kam ke slavnostní korunovaci po vítězstvích nad Angličany přivedla Johanka z Arku roku 1429 krále Karla VII., což mělo velký symbolický význam a podpořilo autoritu francouzských králů, zůstala F1 i na prahu své novodobé éry. GP Francie byla předposledním závodem sezony o sedmi velkých cenách a vyhrál ji Argentinec Juan Manuel Fangio, držitel pěti titulů mistra světa, druhý nejúspěšnější pilot historie za Michaelem Schumacherem a před Alainem Prostem, Sebastianem Vettelem a Lewisem Hamiltonem. Šampionem sezony se ale stal Ital Nino Farina.

1951 – Fangio nebyl na vítězství GP Francie na stejném okruhu sám. Ve voze Alfa Romeo 159 se s ním střídal Ital Luigi Cristiano Fagioli.

1952 – F1 se přestěhovala na o dva roky dříve otevřenou trať Rouen-Les-Essarts. Byla považována za jednu z nejmodernějších v Evropě: moderní boxy, široká dráha, tribuny pro diváky. Jelo se ale samozřejmě na běžně používaných komunikacích. Okruhy se střídaly každou sezonou, a přibývaly další. Závod ročníku 1952 vyhrál Alberto Ascari a Ferrari skončila také na druhém a třetím místě.

1953 – Jednalo se de facto o závod formule 2 pod hlavičkou F1. Jelo se opět u Remeše, byl upraven také tvar okruhu a jeho název. Ten už se jmenoval přímo Remeš. Závod se jel na 60 kol, tedy přesně 500 kilometrů. Mike Hawthorn na Ferrari, piloti Juan Manuel Fangio a jeho krajan José Froilán González z Maserati, a ještě Alberto Ascari na Ferrari, se v cíli závodu vešli do 4,6 sekundy!

1954 – Juan Manuel Fangio závodil v sezoně jak pro Maserati tak pro Mercedes-Benz, který se po válce vrátil do závodění. V den závodu se konalo finále Mistrovství světa v kopané mezi Západním Německem a Maďarskem. Rozdíl mezi vítězným Fangiou a druhým v pořadí, kolegou Karlem Klingem z Mercedesu, byl pouhou desetinu sekundy. Ale šlo o týmovou režii.

1955 – GP Francie se nekonala

1956 – Opět velmi těsný rozdíl 0,3 sekundy v cíli. Tentokrát mezi piloty Ferrari Peterem Collinsem a Italem Eugeniem Castellottim. V kvalifikaci byl nejrychlejší Fangio, ale chybou časoměřičů z pole position startoval Collins. Jelo se na okruhu Rouen-Les-Essarts. Rouen je severofrancouzské město v Normandii, asi 90 km východně od druhého největšího francouzského přístavu Le Havre a asi 130 km severozápadně od Paříže.

1957 – Další čtyři velké ceny se jely v Remeši. Závod měl jen 15 účastníků a jen sedm projelo cílem. Rozdíl mezi prvním a třetím byl přes dvě minuty.

1958 – V závodě ve věku 33 zemřel po havárii Ital Luigi Musso. Vyhrál kolega Mike Hawthorn.

1959 – V den závodu bylo tak horko, že se údajně tavila živice. Auta pak jejich části zvedala do vzduchu a Američan Masten Gregory musel odstoupit pro řezné rány v obličeji. Graham Hill odstoupil s dírami v chladiči. Francouzský pilot Jean Behra udeřil manažera Ferrari Romola Tavoniho za to, že mu nevydržel motor. Behra byl okamžitě propuštěn.

1960 – První čtyři místa v cíli obsadily vozy Cooper-Climax.

1961 – Svůj jediný závod vyhrál rodák z italského Milána Giancarlo Baghetti, který se později stal fotografem.

1962 – Z Remeše se F1 přesunula na Rouen-Les-Essarts. Porsche vyhrálo svůj jediný závod jako konstruktér. Stávka dělníků v Itálii znemožnila start Ferrari. Závod vyhrál Američan Daniel Sexton Gurney.

1963 – Remeš. Vyhrál Jim Clark. Graham Hill dostal penalizaci jedné minuty, přesto dojel třetí.

1964 – Rouen-Les-Essarts. Američan Daniel Sexton Gurney si zopakoval vítězství z roku 1962.

1965 – Premiéra na okruhu Circuit de Charade, aneb Circuit Louis Rosier nebo Circuit Clermont-Ferrand. Clermont-Ferrand je město ve střední části Francie v departmentu Puy-de-Dôme a regionu Auvergne-Rhône-Alpes. Díky své výjimečné poloze ve Francouzském středohoří má Clermont-Ferrand strategickou pozici a leží na spojnici Francie a střední Evropy. Clermontu se říká, že byl zrozen z ohně, vody a vzduchu z toho důvodu, že je obklopen 80 sopkami (již nečinnými), nejznámější z nich je Puy de Dôme, která ční nad městem. Na severu regionu v Limagne se nacházejí rozsáhlá úrodná obilná pole. Závodu dominoval Jim Clark.

1966 – Šedesáté výročí prvního závodu ve Francii. A naposled v Remeši. Během tréninku svou hlavou vletěl Jim Clark do letícího ptáka a do závodu nenastoupil. Na závod se jel podívat mistr světa sezony 1950 Nino Farina. Během cesty měl ale nehodu a zahynul.

1967– Stejně jako vloni i letos vyhrál Jack Brabham na svém autě. Závod se jel na okruhu v Le Mans, ale krátké verzi, dnes známé jako Bugatti. Stalo se tak jedinkrát. Událost nebyla populární ani mezi jezdci ani mezi diváky, kterých se dostavilo jen přibližně 20 tisíc. Závodníci nebyli spokojeni, že se nejelo na 13,461 kilometru dlouhé La Sarthe verzi.

1968 – Návrat do Rouen-Les-Essarts. Stupně vítězů: Jacky Ickx (Ferrari), John Surtees (Honda), Jackie Stewart (Matra-Ford). Ve druhém kole závodu havaroval Francouz Jo Schlesser a zahynul v plamenech.

1969 – Circuit de Charade tento i následující rok. Na start závodu se postavilo jen 13 účastníků.

1970 – Plány na pořádání závodu na okruhu Circuit d’Albi nedaleko Toulouse v jihozápadní Francii u řeky Garonně, 580 km jižně od Paříže, nevyšly. Po startu ze šestého místa vyhrál Jochen Rindt.

1971 – Premiéra na okruhu Paula Ricarda v obci Le Castellet a taktéž francouzská premiéra na účelovém závodním okruhu mimo veřejné komunikace. Okruhy se střídaly prakticky každý rok až do sezony 1985. Před závodem měl nehodu Emerson Fittipaldi, který závodil zafáčovaný a v bolestech. Dojel na stupních vítězů. Osmiválcové motory Cosworth DFV pomohly vozům Tyrrell – Ford získávat výhodu na dlouhé rovince Mistrál, která se jezdila bez zpomalujících zatáček. Byl to poslední závod Pedra Rodrígueze, který zahynul následující týden na Norisringu.

1972 – Poslední závod F1 na Circuit de Charade. Tmavé lávové kameny dělaly nemalý problém, protože je auta během jízdy vrhala do středu závodní dráhy. Jeden takový úlomek vletěl do vzduchu za Lotusem Emersona Fittipaldiho, prorazil hledí přilby pilota BRM Helmuta Marka a nenávratně poničil jeho levé oko. V závodě debutoval Patrick Depailler a François Cevert rozbil nový Tyrrell 005.

1973 – Návrat na Paul Ricard. Po závodě se pohádali Jody Scheckter a Emerson Fittipaldi kvůli vzájemné nehodě. Po 40 pokusech konečně vyhrál Ronnie Peterson. Do průběžného pořadí se počítal jen sedm nejlepších výsledků z prvních osmi závodů a ze zbývajících sedmi závodů to bylo šest nejlepších výsledků.

1974 – Premiéra na okruhu Dijon Prenois, který byl otevřen o dva roky dříve. F1 se na něm jela celkem pětkrát, ale jen první ročník se jel na originální kratší, 3,289 kilometru dlouhé verzi okruhu. V kvalifikaci 12 pilotů zajelo čas pod jednu minutu. Laudovo pole position v čase 58,79 sekundy je nejkratším v historii F1. Dijon je historické město na východě Francie na řece Ouche, hlavní město departmentu Côte-d’Or a regionu Burgundsko-Franche-Comté. Nedaleko města pramení řeka Seina. Okruh se stal zázemím pro GP Švýcarska 1982. Závod vyhrál Ronnie Peterson.

1975 – Paul Ricard. James Hunt ve voze Hesketh-Ford zatápěl vítězi kvalifikace i závodu Nikimu Laudovi na Ferrari, který vedle Hunta bojoval s chřipkou.

1976 – Opět Paul Ricard. Vedoucímu Laudovi explodoval motor, a tak vyhrál James Hunt.

1977 – Okruh Dijon Prenois. Předjetím v posledním kole překonal Johna Watsona a Mario Andretti vyhrál na voze Lotus – Ford.

1978 – Paul Ricard. Opět vyhrál Mario Andretti. Poslední závod, ve kterém James Hunt získal stupně vítězů a mistrovské body.

1979 – Dijon Prenois. První vítězství turbo motoru ve voze v rukou francouzského pilota Jean-Pierra Jabouilla. Řídil francouzský Renault na francouzských pneumatikách Michelin a s využitím francouzského paliva Elf. Ale je to Gilless Villeneuve, kdo vzpomíná na památnou bitvu o druhé místo s René Arnoux jako na „nejlepší zážitek grand prix závodění“. Byl to první závod bez Jamese Hunta, kterému byla ukončena kariéra.

1980 – Paul Ricard. Vyhrál Alan Jones na voze Williams – Ford ve stínu války mezi FISA a FOCA.

1981 – A zase Dijon Prenois. Na Renaultu vyhrál Francouz Alain Prost a získal své první z 51 vítězství. Po 58 kolech byl závod pro hustý déšť zastaven a následně restartován.

1982 – Na další dvě sezony zpět na Paul Ricard. Na prvních dvou místech vozy Renault René Arnoux a Alaina Prosta. V obráceném pořadí, než jak se tým a jezdci před závodem dohodli. Ve velké ceně došlo k havárii mezi Jochenem Massem a Maurem Baldim. Mass byl lehce popálen na ruce a několik diváků bylo zraněno. Jochen Mass hned poté ukončil svou kariéru.

1983 – V první řadě na startu stály dva vozy Renault, což se opakovalo až při GP Malajsie 2003. Kvalifikaci Alain Prost vyhrál s více než dvousekundovým náskokem. V závodě byl Nigel Mansell kuriózním způsobem zraněn, když mu mechanici přes nohu převezli auto. Během tréninků motory Ferrari explodovaly celkem osmkrát.

1984 – Derniéra na Dijon Prenois. Na FIA byla délka 3,8 km příliš krátká. A na pole position opět vše francouzské, stejně jako pilot – Patrick Tambay. Andrea de Cesaris byl vyloučen, protože měl ve voze prázdný hasicí přístroj. Aby ale mohl startovat, Ligier z velké ceny stáhl týmového kolegu Françoisa Hesnaulta.

1985 – Paul Ricard. Poslední vítězství pro Brabham. A pomineme-li šikanu na rovince Mistrál, je to poslední velká cena na velké verzi okruhu. Ayrton Senna na voze Lotus – Renault uklouzl na vlastním oleji a boural.

1986 – Na dalších pět sezon si F1 vybrala kratší verzi okruhu Paula Ricarda, paradoxně stejné délky, jako o dva roky dříve opuštěný Dijon Prenois. Během testů o dva měsíce dříve zemřel na dlouhé verzi okruhu Elio de Angelis v zatáčkách Verrerie. Závod vyhrál Nigel Mansell na voze Williams – Honda.

1987 – Opět vyhrál Nigel Mansell. Poprvé od GP Mexika předchozí sezony se do první řady na startu dostalo auto bez motoru Honda. Síla turbo motorů dokázala na konci téměř o polovinu krátké rovinky Mistrál dosahovat podobných úrovní maximálních rychlostí. Auto s atmosférickým motorem BMW se čtyřmi válci a objemu 1,5 litru, s náskokem 50 metrů při nájezdu na rovinku Mistrál, mělo ztrátu 100 metrů na šestiválcový turbo-motor Honda RA167-E ve Williamsu.

1988 – Zbývající tři závody na krátkém okruhu Paula Ricarda vyhrál Alain Prost, dvakrát na voze McLaren a jednou ve Ferrari. V sedmém závodě sezony, kterým GP Francie byla, poprvé nestál na pole position Ayrton Senna, ale Alain Prost.

1989 – Před závodem oznámil Alain Prost odchod z McLarenu (do Ferrari). Současně byli vyměněni čtyři jezdci: Jean Alesi v Tyrrellu nahradil Michela Alboreta. Éric Bernard vystřídal Yannicka Dalmase, který trpěl legionářskou nemocí neboli Legionelózou. Martin Donnelly vystřídal v Arrowsu Dereka Warwicka, který měl poraněná záda. Emanuele Pirro nahradil Johnyho Herberta. Závod se nechvalně proslavil kvůli havárii v první zatáčce jezdců Nigel Mansell, Maurício Gugelmin a Thierry Boutsen. Závod musel být restartován. Potřetí v řadě Senna vypadl kvůli technickým problémům.

1990 – Po dvě třetiny závodu vedlo duo outsidera z týmu Leyton House, jedzci Ivan Capelli a Maurício Gugelmin. Druhý jmenovaný vypadl pro poruchu motoru, Capelli dojel druhý. Leyton House CG901 bylo auto z pera Adriana Neweyho. Ale protože pár dní před závodem uzavřel smlouvu s Williamsem, svého největšího úspěchu této části kariéry se nezúčastnil.

1991 – Na dalších 18 sezon se formule 1 usadila na Circuit de Nevers Magny-Cours, téměř pokaždé nazýván jednoduše Magny-Cours. Automobilový závodní okruh uprostřed Francie nedaleko vesničky Magny-Cours v Nevers. Byl postaven v roce 1960 Jeanem Bernigaudem původně jako škola pro začínající závodní jezdce, ze které vzešly takové hvězdy jako François Cevert nebo Jacques Laffite. Okruh se nachází 260 km jižně od Paříže, 580 kilometrů severně od Le Castellet. Nigel Mansell vyhrál svůj 17. závod, čímž překonal dosavadní rekord Stirlinga Mosse.

1992 – Už tenkrát měli Francouzi závislost na stávkách. Kvůli nim se na okruh nedostal tým Andrea Moda. Závod byl pro hustý déšť přerušen. Závod vyhrál v důsledku týmové režie Nigel Mansell před Riccardem Patresem. Alain Prost v této sezoně nezávodil.

1993 – Alain Prost už zase závodil, tentokrát pro Williams. A závod vyhrál. James Hunt zemřel dva dny po předcházejícím závodě v Kanadě a tak jej v roli spolukomentátora BBC nahradil Jonathan Palmer.

 

1994 – Ve smutném roce vystřídal pro GP Francie Nigel Mansell Davida Coultharda, který před tím nahradil Ayrtona Sennu. Vyhrál Michael Schumacher na Benettonu.

1995 – Michael Schumacher opět vítězí. S luxusním náskokem půl minuty na Damona Hilla.

1996 – Tentokrát vítězí Damon Hill, Michael Schumacher do závodu po explozi motoru v nedělním warm-upu nenastoupil. Druhý do cíle dojel Jacques Villeneuve.

1997 – Poklidný závod až do doby, kdy v jeho závěru přišla bouřka. Michael Schumacher na Ferrari si vedení uhlídal, ale v pomohl bratru Ralfovi získat bod za šesté místo tím, že jej pustil před sebe, když byl o kolo zpět.

1998 – Pole position získal Mika Häikkinen na voze McLaren-Mercedes. Vyhrál ale Michael Schumacher. Druhý dojel Eddie Irvine a Ferrari si dojelo pro první double po osmi letech.

1999 – Závod vyhrál tým Jordan a pilot Heinz-Harald Frentzen. Na stupně vítězů se dostal také Rubens Barrichello na voze Stewart-Ford, který stál na pole position. Netradičním výsledkům přispěly déšť a nízké teploty.

2000 – Double McLarenu v pořadí Coulthard – Häkkinen. Půl minutu před Barrichellem na Ferrari. Schumacherovi 14 kol před cílem bouchl motor.

2001 – V první řadě na startu bratři Schumacherovi: Michael na Ferrari a Ralf ve Williamsu. Ralf na pole position, rozdílem 0,01 sekundy. V cíli bylo ale pořadí obráceně. Na závod se přišlo podívat 120 tisíc lidí. Mika Häkkinen se kvůli převodovce nedokázal dostat na start.

2002 – Michael Schumacher získal titul. V jedenáctém závodě z celkových sedmnácti. David Coulthard zajel nejrychlejší kolo závodu. Stejně jako ve čtyřech předcházejících ročnících.

2003 – První kvalifikaci vyhrál Jos Verstappen na voze Minardi-Cosworth díky osychající trati. V závodě se konal double Williamsu Ralfa Schumachera a Juana Pabla Montoyi. Bylo to poslední Ralfovo vítězství. A poslední double Williamsu. Okruh doznal úprav v sekci Château d’Eau a Lycée . To prodloužilo okruh o 160 metrů. V sezoně za Jaguar a Minardi startoval Justin Wilson. R.I.P.

2004 – Slavná strategie čtyř pitstopů Michaela Schumachera, kterou porazil Fernanda Alonsa na voze Renault. Rubens Barrichello v poslední zatáčce předjel Jarna Trulliho, který sympatie vedení Renaultu nezískal.

2005 – Vítězí Fernando Alonso před Kimim Räikkönenem s náskokem 11,8 sekundy. Třetí Michael Schumacher ztrácí minutu a 21 sekund. Všichni ostatní jsou o kolo zpět.

2006 – Obrovský milník pro Michaela Schumachera: šesté vítězství na stejném okruhu – 1994, 1995, 1997, 1998, 2001, 2002 a 2004.

2007 – Pole position získal Felipe Massa, ale během druhých pitstopů jej předjel kolega Kimi Räikkönen. Stejně jako v posledním závodě v Brazílii, kde Räikkönen získal titul. Pilot týmu Spyker (dnešní Force India) Christijan Albers odjel z boxového stání z tankovací hadicí. V sobotu před závodem havarovala helikoptéra s návštěvníky závodu. Vyžádala si tři oběti.

2008 – Pro závod dostali penalizaci poklesu 10 míst na startu Lewis Hamilton a Nico Rosberg za to, že v předchozí velké ceně narazili v pitlane do Kimiho Räikkönena, který respektoval červená světla na konci boxové uličky během safety caru. Závod vyhrál Felipe Massa před Kimim Räikkönenem. Na startu stáli obráceně.

2018 – Těším se tento víkend 🙂

ČASOVÝ HARMONOGRAM VÍKENDU

CoKdyVysílá
1. tréninkPátek 14.9. 10:00Sport1
2. tréninkPátek 14.9. 14:00Sport1
3. tréninkSobota 15.9. 11:00Sport1
KvalifikaceSobota 15.9. 14:00Sport1
Studio F1Neděle 15.9. 13:00Sport2
GP SingapuruNeděle 15.9. 14:10Sport2

Diskuse k článku

Napsat komentář