Otevřený dopis fanouškům: Fanděte, ale bez nenávisti

49 Štítky: Lewis Hamilton Mercedes Zveřejněno 4. 10 2016 — Tomáš Richtr

Světem formule 1 po krátké době opět cloumají emoce. Ono je to samozřejmě dobré znamení, protože emoce jsou DNA jakéhokoli sportu, F1 nevyjímaje. Sport, kterým hýbou emoce, žije.

Lewis Hamilton odstoupil ve 41. kole Velké ceny Malajsie z prvního místa s hořícím spalovacím motorem pohonné jednotky svého Mercedesu W07 Hybrid. Záležitost o to více překvapivá, že pro Velkou cenu Belgie na konci srpna musel Hamilton nabrat několik “náhradních dílů” nad povolený roční limit.

To proto, že ty, které měl alokované, již spotřeboval. Bylo to v úvodu sezony totiž Hamiltonovo auto, které se vyznačovalo vysokou mírou poruchovosti.

A nejenže se podobné problémy vyhnuly jeho týmovému kolegovi Niku Rosbergovi, ale i ostatním vozům jiných týmů, které jsou poháněny stejnými motory: Williams, Force India, Manor. A když už Hamilton v Belgii získal dostatečný počet náhradních dílů (samozřejmě za cenu velké penalizace), dalo se očekávat, že ty vydrží až do konce.

Nestalo se tak. V napínavé bitvě o titul mistra světa mezi ním a Rosbergem je to Hamilton, kdo doplácí na technické problémy. To se může samozřejmě z pohledu Hamiltonova fanouška jevit jako velmi neférové, ale je to odjakživa součástí formule 1.

Také proto si fanoušek neumí vysvětlit statisticky velmi anomální poruchovost pohonných jednotek Mercedesu, které selhávají jen na Hamiltonově autě, jinak než jako sabotáž. A obviňuje německou automobilku Mercedes, že dělá všechno proto, aby po šesti letech marného snažení titul šampiona pro ni získal konečně německý jezdec. Ostatně sám Hamilton bezprostředně po odstoupení prohlásil, že “někdo nechce, abych letos vyhrál titul”.

On tím ale samozřejmě nemyslel šéfa týmu F1 Rakušana Tota Wolffa nebo krajana Nikiho Laudu či snad ředitele automobilky Mercedes Dietera Zetsche. Věřící Hamilton tím “někým” měl na mysli někoho tam nahoře. Obviňovat Mercedes z jakési řízené sabotáže Hamiltonova auta se dá pochopit jako projev bezprostřední emoce, který ale po zralém úsudku nemůže být myšlen ani trochu vážně.

Formule 1 je špičkovou soutěží korporátních subjektů na poli komplexních a vyžíhaných technologií. Tým F1 nestaví extrémně komplexní a složitá auta proto, aby je následně ‘infikovala’ tak, že selžou tady či onde podle potřeby nebo přání bůhvíkoho. Otázka spolehlivosti a životnosti ušla v F1 za posledních několik let neuvěřitelný kus cesty. Byly doby, kdy se stavěly speciální motory jen pro kvalifikaci na jeden jediný závod a měly cílenou životnost třeba jen padesát kilometrů. Dnes musí pět motorů vydržet celou sezonu!

Složitost procesů mající za cíl udržení požadované spolehlivosti je pro běžného smrtelníka nepředstavitelná. Ale právě v tom je F1 fascinující, protože tato spolehlivost je na tenké lince s výkonem testována v extrémních podmínkách velkých cen.

A je jenom pochopitelné, že to někdy prostě nevyjde. Špatná součástka hluboko uvnitř spalovacího motoru, nedokonalé sestavení tisíců součástí složitého vozu F1, sekundové ‘nedorozumění’ softwaru a elektroniky… příčin může být celá řada. Poslední, co Mercedes potřebuje, aby mu bouchaly motory v závodech formule 1. Je to další z aspektů, který je mazlen k dokonalosti: spolehlivost.

Když se podíváte na výsledky Velké ceny Kanady 1991 (a možná existuje ještě extrémnější příklad), z šestadvaceti pilotů jich do cíle dojelo devět. Protože šest pilotů odstoupilo pro poruchu motoru, další měli problémy se spalováním, jiný s elektronikou nebo převodovkou, alternátorem či plynovým pedálem.

O dvacet let později, ve Valencii 2011, dojelo do cíle stejně dlouhého závodu všech 24 startujících bez jediného problému. Také proto je porucha motoru předního týmu vnímána takto šokujícím způsobem. A je to vlastně pocta onomu čím dál lepšímu procesu spolehlivosti. Ještě nedávno byly bouchající motory samozřejmostí v každé velké ceně. Dnes to v žádném případě normální není.

A když se tak přece jen stane, a navíc v extrémně sledované bitvě o titul mistra světa, kde půlka tábora fanoušků Hamiltona miluje, druhá jej nemůže vystát a přeje mu vše zlé, přirozeně to vyvolá emotivní zemětřesení.

To by ale nemělo jít za hranice určitých základních společenských principů, které by podle mého názoru měly být všudypřítomné a které v posledních letech čelí obrovské (cílené?) devalvaci: respekt, slušnost nebo úcta. Přesto se to mihne tu rasistickou urážkou, támhle obviněním z “debility”. A v neposlední řadě zpochybněním morálních principů úctyhodně úspěšné skupiny stovek až tisíců lidí, kteří tvoří tým formule 1 a jejich partnery.

Titul vyhraje pouze jeden z jezdců Mercedesu. Ten druhý boj prohraje. A kdy se to přesně stalo, že naše společnost zapomněla na “slávu vítězům a čest poraženým”?

‘Hejterství’, urážení, ponižování, nadávky, zesměšňování… Valí se to všude kolem mě, kamkoli se vydám. Jsou to symptomy moderní doby, které se pokřiveně jeví jako populární, ale jsou morem, kterému by měla být vystavena stopka. Nedovolme, aby nám nositelé těchto rakovinotvorných zárodků pokazili dojmy ze závěrečných bitev parádní sezony.

Po Singapuru 54 % z vás mělo za to, že Hamilton získá titul. Jak to vidíte po závodě v Malajsii? Hlasujte v anketě do úterního dopoledne.

— Tomáš Richtr (@TomRichtrF1) 3. října 2016